Job
20 A Naamatita Cofar přistoupil k tomu, aby odvětil a řekl:
2 „Proto mi přece odpovídají mé vlastní zneklidňující myšlenky,
dokonce kvůli mému vnitřnímu vzrušení.
3 Slyším vůči sobě jakési urážlivé vybízení;
a odpovídá mi duch bez porozumění, jaké mám já.
4 Věděl jsi po všechny časy právě to,
od té doby, co byl člověk* postaven na zemi,+
5 že radostné volání ničemných je krátké+
a že radování odpadlíků je na okamžik?
6 Třebaže jeho znamenitost stoupá až k nebi+
a právě jeho hlava dosahuje až k oblakům,
7 navždy zaniká jako jeho lejna;+
ti, kdo ho vidí, ti řeknou: ‚Kde je?‘+
10 Jeho vlastní synové budou hledat přízeň ponížených lidí,
a jeho vlastní ruce budou dávat zpět jeho hodnotné věci.+
12 Jestliže mu v ústech sladce chutná, co je špatné,
jestliže si to nechává roztát pod jazykem,
13 jestliže s tím má soucit a neopouští to
a jestliže si to zadržuje uprostřed na patře,
14 jeho jídlo se mu jistě promění v jeho vlastních střevech;
bude v něm kobří žlučí.
18 Bude dávat zpět [svůj] získaný majetek a nespolkne [jej];
jako jmění ze svého obchodování, z něhož se však nebude těšit.+
21 Nezbylo mu nic, co by pohltil;
proto jeho blahobyt nevytrvá.
23 Ať se stane, že — aby mu naplnil břicho —
pošle na něho svůj hořící hněv+
a nechá [jej] na něho dštít, do jeho útrob.