16 A Job přistoupil k tomu, aby odpověděl a řekl:
2 „Takových věcí jsem slyšel mnoho.
Všichni jste obtížní těšitelé!+
3 Je nějaký konec nadutým slovům?+
Nebo co tě roztrpčuje, že odpovídáš?
4 Také bych mohl dobře mluvit jako vy.
Kdyby jen vaše duše existovaly tam, kde je má duše,
skvěl bych se slovy proti vám+
a potřásal bych nad vámi hlavou?+
5 Posiloval bych vás slovy svých úst+
a útěcha mých vlastních rtů by držela zpět — .
6 Jestliže opravdu mluvím, má vlastní bolest se nedrží zpět,+
a jestliže s tím opravdu přestanu, co ode mne odchází?
7 Jen teď mě unavil;+
všechny, kdo se shromažďují se mnou, učinil opuštěnými.
8 Také se mě zmocňuješ. Stalo se to svědectvím,+
takže má vyhublost povstává proti mně. Svědčí mi do obličeje.
9 Jeho hněv, ten [mě] roztrhal na kusy, a on na mne nevraží.+
Vskutku proti mně skřípe zuby.+
Můj protivník si proti mně ostří oči.+
10 Rozevřeli proti mně ústa,+
pohanou mě udeřili do tváří,
seskupují se proti mně ve velkém počtu.+
11 Bůh mě vydává mladým chlapcům
a střemhlav mě hází do rukou ničemných.+
12 Dosáhl jsem poklidu, ale on přistoupil k tomu, aby mnou otřásl;+
a popadl mě za šíji, a přistoupil k tomu, aby mě rozbil,
a staví si mě jako terč.
13 Obkličují mě jeho lučištníci;+
rozpolcuje mé ledviny+ a necítí soucit;
můj žlučník vylévá přímo na zem.
14 Proráží mě průlomem za průlomem;
běží na mne jako silák.+
15 Sešil jsem si pytlovinu+ přes svou kůži
a svůj roh jsem zastrčil přímo do prachu.+
16 Obličej mi zrudl pláčem+
a na očních víčkách mám hluboký stín,+
17 ačkoli na mých dlaních není násilí,
a má modlitba je ryzí.+
18 Země, nepřikrývej mou krev!+
A ať se neprokáže být místo pro můj křik!
19 Také nyní, pohleď, v nebesích o mně někdo svědčí
a můj svědek je ve výšinách.+
20 Moji druhové jsou mluvčími proti mně;+
mé oko beze spánku hledí k Bohu.+
21 A má se učinit rozhodnutí mezi zdatným mužem a Bohem,
stejně jako mezi synem člověka a jeho bližním.+
22 Vždyť přijde již jen pár let
a odejdu stezkou, kterou se nevrátím.+