4. Mojžíšova
11 Nyní se lid stal jakoby lidmi, kteří mají něco zlého, nač si stěžovat Jehovovi do uší.+ Když to Jehova uslyšel, tehdy se rozpálil jeho hněv, a začal proti nim planout Jehovův oheň a stravovat některé na nejzazším konci tábora.+ 2 Když začal lid volat k Mojžíšovi, tehdy úpěnlivě poprosil Jehovu,+ a oheň pohasl. 3 A jméno toho místa bylo nazváno* Tabera,*+ protože proti nim plál Jehovův oheň.
4 A smíšený zástup,*+ který byl v jejich středu, vyjádřil sobeckou touhu,+ a také izraelští synové opět začali plakat a říkat: „Kdo nám dá k jídlu maso?+ 5 Jak vzpomínáme na ryby, které jsme zadarmo jídávali v Egyptě,+ na okurky a vodní melouny a pór a cibuli a česnek! 6 Ale teď je naše duše vysušená. Před očima nemáme vůbec nic než tu mannu.“+
7 Manna+ byla mimochodem jako semeno koriandru+ a její vzhled* se podobal vzhledu klejopryskyřice.+ 8 Lid se rozprostřel, a sbírali ji+ a mleli ji v ručních mlýncích nebo ji roztloukali v hmoždíři a vařili ji v hrncích na vaření+ nebo z ní dělali kulaté koláče, a její chuť se prokázala být jako chuť sladkého koláče potřeného olejem.+ 9 A když se v noci snášela na tábor rosa, snášela se manna.+
10 A Mojžíš uslyšel, jak lid ve svých rodinách pláče, každý muž u vchodu do svého stanu. A Jehovův hněv se začal velmi rozpalovat,+ a v Mojžíšových očích to bylo špatné.+ 11 Nato řekl Mojžíš Jehovovi: „Proč jsi způsobil svému sluhovi* zlo, a proč jsem nenalezl přízeň ve tvých očích, když jsi na mne naložil náklad celého tohoto lidu?+ 12 Počal jsem všechen ten lid já? Jsem to já, kdo je porodil, takže bys mi řekl: ‚Nes je v náručí,+ právě jako nosí opatrovník kojence‘,+ na půdu, o níž jsi přísahal jejich praotcům?+ 13 Odkud mám [vzít] maso, abych [je] dal celému tomu lidu? Vždyť ke mně pláčou a říkají: ‚Dej nám přece maso a nech nás najíst!‘ 14 Nejsem schopen sám o sobě nést všechen tenhle lid, protože je pro mne příliš těžký.+ 15 Jestliže mi tedy činíš takhle, prosím, zabij mě* nadobro,+ pokud jsem ve tvých očích našel přízeň, a nenechávej mě hledět na mé neštěstí.“*
16 Jehova zase řekl Mojžíšovi: „Shromáždi mi sedmdesát mužů z izraelských starších mužů,+ o nichž vskutku víš, že jsou staršími muži lidu a jejich úředníky,+ a vezmeš je ke stanu setkání, a postaví se tam s tebou. 17 A budu muset sestoupit+ a mluvit tam s tebou;+ a budu muset odejmout něco z ducha,+ který je na tobě, a vložit jej na ně, a budou ti muset pomáhat nést náklad lidu, abys jej nenesl jen ty sám.+ 18 A lidu bys měl říci: ‚Posvěťte se k zítřku,+ jelikož jistě budete jíst maso, protože jste plakali Jehovovi do uší+ a říkali: „Kdo nám dá k jídlu maso, neboť v Egyptě nám bylo dobře?“+ A Jehova vám jistě dá maso, a vskutku budete jíst.+ 19 Budete jíst, ne jeden den ani dva dny ani pět dní ani deset dní ani dvacet dní, 20 ale až do měsíce dnů, až vám to poleze z chřípí a zhnusí se vám to,+ právě protože jste zavrhli Jehovu, který je ve vašem středu, a plakali jste před ním a říkali: „Proč jsme vyšli z Egypta?“‘“+
21 Potom řekl Mojžíš: „Lidu, uprostřed něhož jsem, je šest set tisíc pěších mužů,+ a přece ty — ty jsi řekl: ‚Dám jim maso, a jistě budou jíst po měsíc dnů‘! 22 Budou pro ně poražena stáda bravu a stáda dobytka, aby to pro ně stačilo?+ Nebo se pro ně pochytají všechny ryby z moře, aby to pro ně stačilo?“
23 Na to Jehova řekl Mojžíšovi: „Zkrátila se snad Jehovova ruka?+ Teď uvidíš, zda tě postihne, co říkám, nebo ne.“+
24 Potom Mojžíš vyšel a mluvil k lidu Jehovova slova. A shromáždil sedmdesát mužů ze starších mužů lidu a přistoupil k tomu, aby je rozestavil okolo stanu.+ 25 Pak Jehova sestoupil v oblaku+ a mluvil k němu+ a odňal něco z ducha,+ který byl na něm, a vložil jej na každého ze sedmdesáti starších mužů.* A stalo se, že jakmile se na nich duch usadil, pak přistoupili k tomu, aby si počínali jako proroci; ale znovu to už neučinili.*+
26 A dva z mužů zůstali v táboře. Jeden se jmenoval Eldad a druhý se jmenoval Medad. A duch se na nich začal usazovat, jelikož byli mezi zapsanými, ale nevyšli ke stanu. Přistoupili tedy k tomu, aby si v táboře počínali jako proroci. 27 A jeden mladý muž se rozběhl a podal zprávu Mojžíšovi. Řekl: „Eldad a Medad si v táboře počínají jako proroci!“ 28 Nato odvětil Jozue,* syn Nunův, Mojžíšův služebník+ od své mladé mužnosti, a řekl: „Můj pane, Mojžíši, zadrž je!“+ 29 Mojžíš mu však řekl: „Žárlíš pro mě? Ne, přál bych si,* aby všichni z Jehovova lidu byli proroky, protože by na ně Jehova vložil svého ducha!“*+ 30 Později se Mojžíš odebral do tábora, on a izraelští starší muži.
31 A propukl vítr*+ od Jehovy a přiháněl od moře křepelky+ a nechal je padat nad táborem asi na den cesty sem a asi na den cesty tam, všude kolem tábora, a asi dva lokte nad povrch země.* 32 Tehdy se lid celý ten den a celou noc a celý další den zvedal a stále sbíral křepelky. Ten, kdo sebral nejméně, nashromáždil deset chomerů,*+ a rozprostírali si je doširoka* všude kolem tábora. 33 Ještě měli maso mezi zuby,+ než se dalo rozžvýkat, když proti lidu vzplanul Jehovův hněv+ a Jehova začal lid postihovat převelkým pobitím.+
34 Jméno toho místa bylo nazváno Kibrot-hattaava,*+ protože tam pohřbili lidi, kteří projevili sobeckou dychtivost.+ 35 Z Kibrot-hattaavy odtáhl lid k Chacerotu, a v Chacerotu zůstali.+