Umírá duše?

TATO otázka možná napadla někoho, kdo četl časopis Time z 30. července 1990. V článku „Speeding Over the Bumps“ (Rychlá jízda přes překážky) časopis rozebíral zvýšený dopravní ruch v NDR před sjednocením obou německých států 3. října 1990 a uvedl: „Počet úmrtí při dopravních nehodách vzrostl v prvních šesti měsících roku 1990 o 60 procent; nehody si vyžádaly 1 078 duší.“

V článku se tím očividně myslelo, že 1 078 lidí bylo zabito při autohaváriích; zemřeli. Ale zemřelo 1 078 duší? Mýlil se časopis Time, když použil výraz „duše“ na lidi z masa a krve? Co je ve skutečnosti duše?

V průběhu dějin se pojem duše chápal různým způsobem. Mnoho lidí ve starověku věřilo, že nehmotná duše žije po smrti, že smrt je ve skutečnosti bránou do jiného života. Někteří panovníci starověku dokonce zařídili, aby v čase jejich smrti byli popraveni i otroci, ve víře, že duše těchto lidí jim budou dále sloužit.

I když dnes mnozí také věří, že duše znamená nehmotnou neboli duchovní složku člověka, která přežívá smrt hmotného těla, Bible to neučí. Ve 4. Mojžíšově 6:6 ve skutečnosti mluví o „jakékoli mrtvé duši“. Ne, duše není nějaká nehmotná věc ve vás. Vy sám jste duše. Duše může zemřít, jak uvedl časopis Time.

The Jewish Encyclopedia (1910) (Židovská encyklopedie) poznamenává: „Víra, že duše pokračuje ve své existenci i po rozpadu těla, je spíše záležitost filozofické nebo teologické spekulace než prosté víry, a také o ní Svaté písmo nikde výslovně neučí.“ — Svazek VI, str. 564.