Jak antilopa unikla

Od dopisovatele Probuďte se! v Jižní Africe

MALÉ africké antilopy trávní instinktivně dávají vynikající příklad v hygieně. „Pro antilopu trávní je typické,“ vysvětluje profesor Skinner v knize South African Animals in the Wild, „že předtím, než se vykálí nebo vymočí, vyčistí předními kopýtky plácek a pak místo pečlivě zakryje nahrabanou hlínou.“ Ano, tento malý tvor jde nad to, co stanovil zákon izraelským vojákům. (5. Mojžíšova 5:1; 23:13, 14) Zahrabává dokonce i svou moč.

Těmto vybraným mravům antilopy trávní odpovídá její elegantní vzhled. „Antilopu trávní jsem vždy považoval za jednu z nejrozkošnějších a nejlíbeznějších afrických antilop,“ napsal Laurens van der Post. Ve své knize The Heart of the Hunter popisuje, jak se jednou v poušti Kalahari pokusil zastřelit tuto antilopu pro skupinu vyhladovělých Křováků. „Její jemné uši,“ píše tento badatel, „byly nastražené směrem ke mně a její doširoka otevřené velké nachové oči nejevily známky strachu. Jenom z nich vyzařovalo překvapení, že vidí na tak odlehlém místě takovou podivnost. . . Rychle jsem vystřelil. Nechtěl jsem, aby se vyplašila nebo aby mě její něžný vzhled zbavil odhodlání. Nikdy bych si nepomyslel, že dokážu na tak malou vzdálenost minout. Ale stalo se. Výstřel způsobil jen to, že antilopka začala prudce potřásat půvabnou hlavou, aby jí po ráně z těžké pušky přestalo zvonit v uších.“

Po několika dalších výstřelech se naše malá přítelkyně rozhodla, že společnost člověka je nebezpečná, a utekla. Hladovým křováckým společníkům van der Posta se nedostalo potřebného jídla, ale měli velikou radost. Proč? Křováci si totiž antilopy trávní pro její chování váží, a tato splnila jejich očekávání. „Po celý ten dlouhý horký den,“ dodává van der Post, „jsem měl stále před očima obrázek té něžné malé antilopy, jak tam přede mnou bezstarostně stála, zatímco jsem po ní pálil jednu ránu za druhou.“