JEHOŠAFAT

[Jehova je soudce].

1. Syn Achiludův, který za vlády Davida a Šalomouna sloužil jako zapisovač. (2Sa 8:16; 20:24; 1Kr 4:3; 1Pa 18:15)

2. Jeden ze 12 zmocněnců krále Šalomouna. Tento „syn Paruachův“ opatřoval vždy jeden měsíc v roce z území kmene Isachar jídlo pro krále a jeho domácnost. (1Kr 4:7, 17)

3. Syn judského krále Asy a Azuby, dcery Šilchiho. Po svém otci nastoupil Jehošafat na trůn v roce 936 př. n. l., kdy mu bylo 35 let, a panoval 25 let. (1Kr 22:42; 2Pa 20:31) Byl současníkem izraelských králů Achaba, Achazjáše a Jehorama. (1Kr 22:41, 51; 2Kr 3:1, 2; 2Pa 17:3, 4) Jeho vláda se vyznačovala stabilitou, blahobytem, slávou a relativním mírem mezi Judou a okolními národy. Jehošafat dostával od svých poddaných dary a od Filištínů a Arabů tribut. (2Pa 17:5, 10, 11)

Jeho činy. Jehošafat posílil svou pozici tím, že do judských opevněných měst umístil vojenské síly a do judské země a na území Izraele, které dobyl jeho otec Asa, zřídil posádky. V Jeruzalémě sloužila královským zájmům velká skupina statečných válečníků; v Judě Jehošafat postavil opevněná místa a skladištní města. (2Pa 17:1, 2, 12–19)

Na rozdíl od izraelských králů v severním království projevoval Jehošafat velký zájem o pravé uctívání. (2Pa 17:4) Některá knížata, Levity a kněze pověřil, aby v judských městech vyučovali lid Jehovovu zákonu. (2Pa 17:7–9) Jehošafat také posvětil svaté obětní dary (2Kr 12:18) a sám cestoval po celé říši a všem svým poddaným nařizoval, aby se ve věrnosti vrátili k Jehovovi. (2Pa 19:4) Jehošafat odvážně pokračoval v tažení, které proti modlářství zahájil Asa. (1Kr 22:46; 2Pa 17:6) Ovšem nesprávné uctívání na výšinách bylo mezi Izraelity tak zakořeněné, že se ho Jehošafatovi i přes jeho snahy nepodařilo natrvalo vymýtit. (1Kr 22:43; 2Pa 20:33)

Za Jehošafatovy vlády se také zlepšil soudní systém. Samotný král vštěpoval soudcům, jak je důležité, aby byli nestranní a aby nebrali úplatky; nesoudili totiž pro člověka, ale pro Jehovu. (2Pa 19:5–11)

Jehošafat se prokázal jako král, který se spoléhal na Jehovu. Když Judu ohrožovala spojená vojska Ammonu, Moabu a hornatého kraje Seir, pokorně uznal, že národ není dost silný na to, aby tomuto nebezpečí čelil, a modlil se k Jehovovi o pomoc. Jehova potom za Judu bojoval — vnesl zmatek do řad nepřátel a ti se začali vzájemně pobíjet. Výsledkem bylo, že se okolní národy začaly bát, a Juda tedy dále žila v míru. (2Pa 20:1–30)

Vztah k desetikmennému království. Jehošafat udržoval se severním královstvím pokojné vztahy a nerozumně uzavřel manželský svazek s Achabem. (1Kr 22:44; 2Pa 18:1) Z toho důvodu byl při několika příležitostech zatažen do dalších svazků s izraelským královstvím.

Během návštěvy severního království někdy po tom, co se Jehošafatův prvorozený syn Jehoram oženil s Achabovou dcerou Ataljou, souhlasil Jehošafat s tím, že se s Achabem zúčastní válečného tažení, jehož cílem bylo získat zpět od Syřanů Ramot-gilead. Ale dříve, než skutečně vytáhli, požádal Jehošafat Achaba, aby se dotázal Jehovy. Čtyři sta proroků ujistilo Achaba o tom, že bude mít úspěch. Ovšem pravý Jehovův prorok Mikajáš, kterého Achab nenáviděl, ale na Jehošafatovo naléhání ho zavolal, předpověděl jistou porážku. Přesto Jehošafat, oblečený do svého královského oděvu, do bitvy šel, snad proto, aby dodržel svůj původní slib, který dal Achabovi. Achab se z opatrnosti přestrojil, a tak Jehošafata Syřané mylně považovali za izraelského krále; proto na něho soustředili ten největší útok. Jehošafat stěží vyvázl živý, a Achab i přes své přestrojení byl smrtelně zraněn. (1Kr 22:2–37; 2Pa 18) Když se Jehošafat vrátil do Jeruzaléma, byl vizionářem Jehuem pokárán za to, že se nerozumně spojil s ničemným Achabem. Jehu mu řekl: „Má se poskytovat pomoc ničemným, a měl bys mít lásku k těm, kdo nenávidí Jehovu? A proto je proti tobě rozhořčení od Jehovovy osoby.“ (2Pa 19:2)

Později se Jehošafat stal partnerem krále Achazjáše, Achabova nástupce, ve spolku, jehož cílem byla stavba lodí v Ecjon-geberu v Akabském zálivu. Tento námořní spolek s ničemným Achazjášem však neměl Jehovovo schválení. Proto lodě ztroskotaly a tak se splnilo proroctví. (1Kr 22:48, 49; 2Pa 20:35–37; viz heslo ACHAZJÁŠ č. 1.)

Nějakou dobu nato se Jehošafat přidal k Jehoramovi, Achazjášovu následníkovi na trůnu, a k edomskému králi ve vojenském útoku, který měl potlačit vzpouru moabského krále Meši proti desetikmennému království. Vojska aliance se však dostala do pasti v bezvodé pustině. Jehošafat proto nechal zavolat Jehovova proroka. Prorok Eliša se snažil získat božskou inspiraci pouze z ohledu na Jehošafata; Elišova rada pak tři krále a jejich vojska zachránila před katastrofou. (2Kr 3:4–25)

Jehoram se stává králem. Zatímco byl ještě naživu, předal Jehošafat kralování svému prvorozenému synu Jehoramovi, ale svým dalším synům dal cenné dary a opevněná města v Judě. (2Kr 8:16; 2Pa 21:3) Zejména po Jehošafatově smrti a po jeho pohřbu v Městě Davidově se prokázalo, že pro judské království měl manželský svazek s Achabovým domem katastrofální následky. Pod Ataljiným vlivem Jehoram obnovil modlářské praktiky. (1Kr 22:50; 2Pa 21:1–7, 11)

4. Otec izraelského krále Jehua. (2Kr 9:2, 14)