Otázky čtenářů
Vybírá Bůh stále ještě některé osoby, které by měly být spojeny s jeho Synem v nebeském království? Nebo mají všichni, kteří se v dnešní době oddávají Jehovovi, naději na pozemský život?
Výběr dědiců království, kteří mají být spojeni s Ježíšem Kristem, započal o letnicích roku 33 n. l. vylitím Božího ducha asi na 120 učedníků. (Skut. 2:1–21) Asi o šedesát let později zjevil Ježíš Kristus apoštolu Janovi, že celkový počet dědiců království bude 144 000. — Zjev. 7:1–8; 14:1–3.
Od letnic roku 33 n. l. vybíral Jehova Bůh ty, kteří mají být spoludědici s jeho Synem. Není možné říci, kolik osob bylo během staletí připojeno k prvním tisícům, o nichž je zmínka ve Skutcích apoštolů. (Skut. 2:41; 4:4) I v nové době asi do roku 1935 pokračovalo volání, jímž měli být přivedeni zbývající ze 144 000, „ostatek“. Od té doby však byl kladen důraz hlavně na shromažďování ‚velkého zástupu‘ ‚jiných ovcí‘, jež mají pozemskou naději. „Nevěsta“ dává těmto lidem zaznívat pozvání, aby pili z vody života. (Zjev. 22:17) Jejich počet velmi vzrostl, zatímco počet těch, kteří se hlásí k nebeskému povolání (Žid. 3:1), neustále klesal. Tyto mnohé lidi, kteří přicházejí, čekají požehnání věčného života na rajské zemi. Jejich počet je nyní mnohonásobně větší než 144 000. — Luk. 23:43; Jan 10:10; Zjev. 7:9–15.
Znamená to, že asi od roku 1935 tvoří ti, kteří již byli vzkříšeni v nebesích spolu s duchem zplozeným ostatkem, který je ještě na zemi, 144 000? Ano, všechny důkazy tomu nasvědčují. Všeobecné volání již nevychází pro takové osoby. Nyní však, před „velkým soužením“, je možné, že se někteří z těch, kteří ještě zůstávájí na zemi, prokáží nevěrnými. (Mat. 24:21, 22) Podle Božího předsevzetí má mít celkem 144 000 věrných trvalé místo v království, až s nimi skončí své dílo. Kdyby se tedy někdo z těch, kteří jsou ještě na zemi, prokázal jako nevěrný, musel by jeho místo zaujmout někdo jiný. (1. Kor. 9:27; Zjev. 3:11) Kdo? Mohl by to být někdo nově pokřtěný nebo by to mohl být někdo z ‚velkého zástupu‘, kdo až do té chvíle dokazoval, že ve zkouškách zachovává svou ryzost. Nemůžeme Jehovovi Bohu nebo Kristu Ježíši určovat nějaké hranice při této volbě. Biblické příklady a zásady však rozhodně mluví v tom smyslu, že bude spíše vybrán jednotlivec, který se dlouho osvědčuje, než nový, zvlášť vzhledem ke krátkému času, který ještě zbývá. (Srovnej Lukáše 22:28, 29; 1. Timoteovi 3:6.) Bůh má mezi takovýmito věrnými ‚jinými ovcemi‘ ještě velkou zásobu, které může použít, jestliže chce.
S touto volbou náhradních osob je úzce spojeno ‚zapečetění‘, o němž se mluví ve Zjevení 7:1–3. Apoštol Pavel nám říká v Efezským 1:13, 14, co je toto zapečetění: „Skrze . . . [Krista], když jste uvěřili, byli jste též zapečetěni svatým duchem, který je předcházející zárukou našeho dědictví.“ Tato „záruka“ poskytuje jistotu, že jsou vyvolení. Je to zástava nebeského života, k němuž byli povoláni, a označuje je jako osoby, které Bůh zplodil svým duchem a které mají naději, že nakonec obdrží odměnu, nebeský život, prokáží-li věrnost. — 2. Kor. 5:5.
Od letnic roku 33 n. l. dostávali tedy ti, kteří byli povoláni — i novodobí křesťané povolaní k nebeskému povolání —, jako pečeť Božího svatého ducha. Ten, kdo byl vybrán jako náhrada, by musel rovněž obdržet tuto pečeť. Co je tedy zapečetění 144 000, které bude skončeno v době, kdy budou zadrženy „čtyři větry“ nebeské? Vidění ve Zjevení odhaluje, že nakonec obdrží celkem 144 000 osob tuto pečeť jako něco trvalého. Bude jim ponechána pečeť, kterou dostali v době, kdy je Bůh povolal, a neztratí ji nevěrností. Pečeť zůstane na jejich „čele“ přes zkoušky, což ukazuje, že je Bůh uzná jako své vyzkoušené, věrné otroky před očima všech. Budou pro ně zajištěna místa jako pro ‚povolané a vyvolené a věrné‘. (Zjev. 17:14, NS) Jak je uvedeno v knize „Potom bude ukončeno Boží tajemství“ na straně 83 (angl.), vztahuje se toto zapečetění na „konečné neodstranitelné zapečetění úplného počtu Bohu oddaných, pokřtěných, pomazaných křesťanů, ‚otroků našeho Boha‘, . . . těch, kteří si zachovají na svých čelech ‚pečeť živého Boha‘ až do své konečné a rozhodující zkoušky, bude-li nutné až do své mučednické smrti“.
Apoštol Pavel vyjádřil ke konci své pozemské služby přesvědčení, že si věrností zachoval tuto pečeť, neboť napsal: „Ustanovený čas mého osvobození nadchází. Bojoval jsem dobrý boj, běžel jsem běh až do konce, zachoval jsem víru. Od tohoto času je mi vyhražena koruna spravedlnosti, kterou mi dá Pán, spravedlivý soudce, jako odměnu v tom dni.“ — 2. Tim. 4:6–8, NS.
V nedávné době se v různých částech světa ukázalo, že se nyní někteří lidé hlásí ke zbývajícím, kteří mají naději, že budou dědici království, ačkoli se oddali Bohu Jehovovi teprve před krátkou dobou. Není věcí druhých lidí, aby rozhodovali, zda vskutku a vpravdě patří k těmto pravděpodobným účastníkům království neboli k „ostatku“. To je záležitost mezi dotyčným a Jehovou Bohem a čas to ukáže. Všichni, kteří si činí tento nárok, učiní však dobře, jestliže si položí otázku, zda jejich přesvědčení není pozůstatkem babylónského učení, podle nějž všichni dobří lidé přijdou do nebe, nebo zda toto jejich přesvědčení není založeno na nesprávném názoru, na zdůrazňování citů, nebo dokonce na nesprávné snaze vynikat. (Viz knihu Pravda, která vede k věčnému životu, strany 71–73.) Ti, kteří byli skutečně zplozeni Božím duchem a byli povoláni k nebeské naději, mají o tom jistotu, jak říká apoštol Pavel: „Duch sám s naším duchem svědčí, že jsme Boží děti. Jsme-li tedy děti, jsme také dědicové, totiž dědicové Boží, ale spoludědicové s Kristem, za předpokladu, že spolu trpíme, abychom také spolu byli oslaveni.“ — Řím. 8:16, 17, NS.
Někdo snad v minulosti přijímal při slavnosti večeře Páně ve vší upřímnosti symboly, později však poznal, že nepatří k „ostatku“, ale že je členem ‚velkého zástupu‘. Nese proto vinu, že přijímal symboly takto „nehodným způsobem“, jak o tom mluví Pavel slovy v 1. Korintským 11:27–34? Nikoli, tak tomu není, jestliže se nedopouštěl úmyslného znevažování významu těchto symbolů.
Ze souvislosti vyplývá, že když Pavel mluvil o soudu, který si přivodí člověk přijímající nehodným způsobem symboly, mluvil o lidech, kteří se na tuto večeři dívali pouze jako na část svého normálního večerního jídla a z nichž se někteří při tom dokonce opíjeli. Projevovali nevážnost a tak snižovali hodnotu života a krve Pána Ježíše Krista. (1. Kor. 11:20–22, 33, 34) Něco takového jistě nechtěli dělat lidé, kteří ve svém omylu přijímali symboly pod falešným vlivem, ale s veškerým potřebným oceněním. Povšimněme si, že Pavel psal ‚těm, kteří byli posvěceni‘, kteří byli ‚povoláni, aby byli svatí‘, tedy křesťanům, kteří byli povinni slavit večeři Páně na jeho památku a přijímat symboly této večeře. (1. Kor. 1:2) Z toho rovněž logicky vyplývá, že člověk, který úmyslně předstírá, že patří k „ostatku“, a přijímá symboly neupřímně, pokrytecky, přivodí si Boží nelibost. Dříve než někdo přijme symboly, měl by tedy rozhodně zkoumat své srdce a vážně uvažovat o svatém Písmu. Měl by být velmi opatrný a dříve, než by přijímal, musí být plně přesvědčen.