Otázky čtenářů

● Může křesťan složit „přísahu věrnosti“, aniž se při tom dopustí kompromisu vzhledem ke svému křesťanskému postoji?

Zda křesťan může podle svého svědomí složit přísahu nebo ne, to záleží především na účelu, obsahu nebo způsobu přísahy.

Ježíš Kristus pokáral Židy v prvním století n. l., protože přísahali bezstarostně, bez úvahy a bez volby. Přísahali při nebi, při zemi, při Jeruzalému a dokonce i při své vlastní hlavě. Ježíš je však pokáral, když řekl: „Prostě ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne; neboť co je nad to, pochází od toho, který je zlý.“ (Mat. 5:33–37) Boží ctitel by neměl dodávat sílu jakémukoli prohlášení přísahou, aby se stalo věrohodnějším.

Za určitých okolností však mosaický zákon přece vyžadoval přísahu. (2. Mojž. 22:10, 11; 4. Mojž. 5:21, 22; 5. Mojž. 21:1–9) A Ježíš se nezdráhal, když jej židovský velekněz postavil pod přísahu. (Mat. 26:63, 64) Na základě Ježíšových slov o přísahání nelze tedy odsoudit každou přísahu. Jakou přísahu by však mohl složit křesťan, aniž by jednal proti svému svědomí?

To musí rozhodnout on sám, když přísahu, kterou má složit, porovná s biblickými zásadami. Ježíš prohlásil: ‚Splácej cézarovy věci cézarovi, ale Boží věci Bohu.‘ (Mat. 22:21) Křesťan by tedy nemohl skládat žádnou přísahu, jež by od něho vyžadovala, aby udělal něco, co odporuje Božímu zákonu. Nebylo by však námitek proti přísaze, že člověk bude „podporovat nebo hájit“ uspořádání zákona, jež nejsou v rozporu se zákonem Božím. Křesťan uznává, že může hájit a podporovat cézarův zákon pouze v hranicích, jež určuje Boží slovo. Může „hájit“ zákon tím, co mluví, svým každodenním životem a v právních případech svou svědeckou výpovědí před soudem. Křesťanům je dáno napomenutí: „Každá duše nechť je poddána vyšším mocem.“ (Řím. 13:1) Nic by se tedy nedalo namítat proti přísaze, že člověk bude dělat něco, co je stejně jeho povinností před Bohem.

Mnohé pokrokové země ovšem uznávají, že je rozumná i jiná povinnost křesťana, totiž ‚dávat Bohu, co patří Bohu‘. Proto ústavy mnoha národů zaručují náboženskou svobodu. Z toho je patrné, že by od křesťana nemělo být požadováno nic, co by bylo v rozporu s jeho náboženskými názory víry a s jeho povinnostmi vůči Bohu. Takové opatření není pro zemi žádným nebezpečím, protože praví křesťané se nedopouštějí žádné rozvratné činnosti, ale snaží se, aby byli příkladnými občany, kteří jsou věrní zákonům. Pro pravého křesťana je uctívání Boha a jeho vztah k Bohu velmi vážnou věcí, a proto by měl bedlivě uvážit každou přísahu, o kterou je požádán. Měl by být v mysli přesvědčen o tom, že jej přísaha nepovede k jednání, jež by bylo v rozporu s jeho svědomím, ani k tomu, že by dal v sázku svůj neutrální postoj vzhledem k politickým národům a jejich sporům. (Srovnej Řím. 14:5.) Jestliže po rozumné úvaze dojde k závěru, že může složit určitou přísahu, ponese za to sám odpovědnost. Než přijme nějakou jinou povinnost, měl by si vždy uvědomit, že jeho povinnost vůči nejvyššímu svrchovanému vládci, Jehovovi Bohu, je na prvním místě.