Bůh nesrovnatelné pokory
PROTOŽE Jehova není nikomu poddán nebo podřízen, je skutečně svrchovaným vládcem. Jako všemoudrý Bůh nepotřebuje žádné rádce. (Iz. 40:13) On je měřítkem toho, co je dobré, správné a milující. Jeho moc je nepopiratelná. Jeho postavení není otřeseno tím, zda nějaký tvor něco udělá nebo neudělá.
My, nedokonalí lidé, nemůžeme Jehovovi Bohu dát nic, co by mu prospělo. Mladý Elihu to připomněl Jobovi: „Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš? Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme? Každému člověku bezbožnost jeho uškodí, a synu člověka spravedlnost jeho prospěje.“ — Job 35:6–8, KB.
Ačkoli hříšní lidé nemohou otřást jeho postavením, je Jehova ve své velké pokoře ochoten zabývat se jimi. Inspirovaný žalmista napsal: „Kdo je jako Jehova, náš Bůh, který si dělá svůj příbytek vysoko? Snižuje se, aby se díval na nebe i na zemi, pozvedá poníženého i z prachu, dokonce i z jámy na popel povyšuje chudého, aby jej přiměl sedět s urozenými.“ — Žalm 113:5–8.
Jak velice se liší Jehova od nedokonalých lidí! Ti, kteří mají dobré vzdělání a jsou bystří, často nemají trpělivost s těmi, kteří chápou pomaleji než oni. Ano, snad jsou příliš pyšní, než aby pěstovali společenství s lidmi, kteří nemají tolik schopností. Avšak Jehova Bůh se neostýchá věnovat přízeň těm, kteří jsou u lidí v opovržení — poníženým a chudým.
Job je příkladem člověka, který se dostal do politováníhodné situace, do „jámy na popel“. Když všechno ztratil, seděl nemocný „uprostřed popela“, asi jako vyhozený na městském smetišti. (Job 2:8) Předtím měl čestné postavení váženého staršího a soudce v městské bráně. Ale jako trpící musel snášet urážky prostých lidí. Zvolal: „A nyní jsem se stal dokonce námětem jejich písně a jsem pro ně příslovečně známým. Zošklivili si mne, vzdálili se ode mne, a nezadrželi svou slinu od mého obličeje.“ — Job 30:9, 10.
Jehova Bůh je tedy ochoten přijít na pomoc opovrhovaným lidem, jako byl ponížený Job. Opětně povýšil lidi, kteří byli z lidského hlediska zcela nevýznamní.
David si toho byl vědom. Uznával, co pro něho Bůh udělal, a řekl: „Tvá pokora mne činí velkým.“ (2. Sam. 22:36) Jelikož byl David nejmladší ze synů Izai, zdálo se nejméně pravděpodobné, že bude vybrán za krále nad celým Izraelem. Jeho otec jej ani nezavolal z pastvy ovcí, aby jej představil proroku Samuelovi, ale předvedl svých sedm jiných synů. Jen na Samuelovu výzvu zavolal Izai Davida z pastvy. Potom Samuel pomazal Davida „uprostřed jeho bratrů“. (1. Sam. 16:6–13) Byla to Jehovova pokora, která se projevila tím, že si povšiml mladého Davida, a která tohoto pasáčka učinila velkým.
Také budoucí vládce spojené s jeho Synem Ježíšem Kristem vyvolil Jehova z lidí, na něž se svět díval svrchu. Křesťanský apoštol Pavel na to upozornil, když napsal: „Bylo povoláno nemnoho moudrých v tělesném ohledu, nemnoho mocných, nemnoho urozených, ale Bůh vyvolil pošetilé věci světa, aby zahanbil moudré lidi, a Bůh vyvolil slabé věci světa, aby zahanbil silné, a Bůh vyvolil nízké věci světa a to, na co se dívají svrchu.“ — 1. Kor. 1:26–28.
Zvláště nápadné je, že si Jehova ve své velké pokoře nechal opětovně líbit vzpurné jednání Izraelitů. Skrze svého proroka Izaiáše řekl: „Celý den jsem vztahoval své ruce k tvrdošíjnému lidu, který chodí po cestě, jež není dobrá, podle svých myšlenek.“ — Iz. 65:2.
Taková pokora je jistě pozoruhodná. Jehova Bůh stále „vztahoval své ruce“ k Izraelitům a žádal je naléhavě, aby se k němu obrátili, aby jim mohl žehnat. A činil to, ačkoli jej jejich tvrdošíjnost velmi bolela. Bible nám říká: „Oni sami se vzbouřili a urazili jeho svatého ducha.“ (Iz. 63:10) Teprve když Jehova po staletí vyzýval neposlušné Izraelity, vydal je nakonec do rukou nepřátel. Přesto nebránil jednotlivým Izraelitům v přístupu k sobě. Chtěl, aby činili pokání, a tak si vytvořili předpoklad, aby jim mohl věnovat své uznání a požehnání. Dále je laskavě vyzýval: „Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám.“ — Mal. 3:7.
Jak je tomu dnes? Slova, která pronesl apoštol Pavel v Aténách, stále ještě platí: „[Bůh] říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání.“ (Sk. 17:30) Ve své velké pokoře a neomezené lásce dal Jehova Bůh svého Syna za svět. Tím byla lidem dána možnost, aby získali Boží přízeň a měli naději na věčný život. — Jan 3:16.
Jelikož je Jehova Bůh tak nesrovnatelně pokorný, nestrpí nikoho pyšného. V Bibli čteme: „Každý, kdo je pyšný srdcem, je něčím odporným Jehovovi.“ (Přísl. 16:5) „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ — Jak. 4:6.
Protože Jehova Bůh je pokorný, jsou si jeho skromní služebníci jisti jeho pomocí, kterou nikdy neodřekne. Vládne sice nade vším, ale ani ten nejponíženější z jeho služebníků se nemusí bát, že jím bude přehlédnut. „Jehova je vysoko,“ říká Žalm 138:6, „a přece vidí pokorného, ale povýšeného zná jen z dálky.“ Kdo snad je známý nebo vážený, ale přitom pyšný, toho si Jehova nevšímá. Avšak pokorný člověk je v Božích očích cenný. Ježíš Kristus posiloval své učedníky slovy: „Což se neprodává pět vrabců za dva peníze nepatrné ceny? A přece žádný z nich není před Bohem zapomenut. A dokonce i vlasy na vaší hlavě jsou sečteny. Nebojte se, jste cennější než mnoho vrabců.“ — Luk. 12:6, 7.
Jak vděčni můžeme všichni být za to, že Jehova je pokorný Bůh! Jinak bychom nemohli získat jeho přízeň. Jeho pokora by měla působit, abychom jej napodobovali. Měli bychom být v souladu s Příslovími 8:13: „Sebevyvyšování a pýchu a zlou cestu a převrácená ústa nenávidím.“ Když se snažíme pěstovat tento druh nenávisti, můžeme být přesvědčeni, že nám Jehova, Bůh nesrovnatelné pokory, bude dále věnovat svou přízeň.