Jak daleko by měla jít naše laskavost?

LASKAVOST je vlastnost, kterou u druhých oceňujeme. A zejména, je-li někdo laskavý k nám. I když uděláme chybu, doufáme, že nám bude prokázána laskavost.

Jehova Bůh považuje laskavost za velmi důležitou vlastnost. „Jeho milující laskavost je na neurčitý čas,“ čteme opětovně v Bibli. (Žalm 136) Ježíš Kristus, jeho Syn, jej znal lépe než kdokoli jiný. Napomínal učedníky, aby napodobovali Boha, který je „laskavý i k nevděčným a zlým“. — Luk. 6:35.

Je tedy zcela vhodné, že Bůh považuje laskavost za základní požadavek pro ty, kdo by chtěli získat jeho přízeň. Člověku, který tvrdí, že mu slouží, jsou určena jeho slova: „Řekl ti, pozemský člověče, co je dobré. A co od tebe Jehova požaduje nazpět, než abys jednal podle práva a miloval laskavost a abys byl skromný, když chodíš se svým Bohem.“ — Mich. 6:8.

Ve styku s lidmi mohou někdy nastat nepříjemné situace, které nám ztěžují, abychom byli laskaví. Je to zvláště tehdy, když stojíme proti svým nepřátelům. Ježíš však řekl: „Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují, abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích.“ — Mat. 5:44, 45.

Milovat nepřátele a jednat s nimi laskavě a přívětivě patří asi k nejobtížnějším povinnostem křesťana. Je to dokonce více než povinnost, protože to musí být učiněno ze srdce. „Je-li tvůj nepřítel hladový, nakrm jej.“ „Když tvůj nepřítel padne, neraduj se, a když je přiveden ke klopýtání, ať se tvé srdce neveselí.“ Tyto zásady musí být zakotveny v srdci křesťana. — Řím. 12:20; Přísl. 24:17.

To neznamená, že křesťan nesmí druhého pokárat, to jest, upozornit jej rozumnými slovy na jeho chyby nebo špatné jednání. Má jej dokonce „přísně napomenout“, aby jej přesvědčil o špatnosti jeho jednání a uspořil mu následky, které by mohly přijít, kdyby pokračoval ve své špatné cestě. — Tit. 1:13.

Ježíš Kristus nám dal nejlepší příklad. Mluvil otevřeně se svými nepřáteli, ale nikdy s nimi nejednal nelaskavě. Nikdy také nevyhrožoval, že odpoví na jejich útoky osobní odplatou. Pokud byl na zemi, nikoho sám nesoudil ani neodsuzoval. Pouze poukazoval na rozsudky svého Otce. — Jan 5:30.

Když například mluvil se svými nejhoršími nepřáteli, zákoníky a farizey, označil je otevřeně za to, co byli, neboť Bůh mu zjevil jejich postoj srdce. Varoval je před božským soudem, který byl oznámen ve Svatých písmech. Ale místo aby jim řekl, že je Boží Syn a že se již postará, aby přišli do gehenny, dal jim varovnou otázku: „Jak uniknete soudu gehenny?“ (Mat. 23:33) Mohli uniknout pouze tehdy, kdyby se odvrátili od své zhoubné cesty.

Když Ježíš podstupoval nejhroznější zacházení od Židů a římských vojáků — jednali s ním hůře než s otrokem —, „neodpovídal spíláním. Když trpěl, nezačal vyhrožovat.“ (1. Petra 2:23; Mat. 27:27–31) Učedník Štěpán, první křesťanský mučedník, následoval jeho příklad. Když byl Židy kamenován, modlil se: „Jehovo, nepočítej jim tento hřích.“ — Sk. 7:60.

Lidé, kteří se nazývají křesťany, musí dbát, aby jejich laskavost nebyla menší než laskavost a velkorysost lidí, kteří se nevydávají za Boží služebníky. Někteří lidé ve světě jsou laskaví, protože laskavost je vlastnost, která patří k lidské povaze stvořené Bohem. Pro lidskou nedokonalost však byla tato vlastnost silně potlačena. Proto se křesťan musí snažit, aby mu tato důležitá vlastnost nechyběla.

Například ve dnech apoštolů zahanbili obyvatelé ostrova Malty mnohé, kteří tvrdili, že slouží Bohu. Malťané — mezi nimi také nejvýznačnější muž na ostrově — přijali apoštola Pavla a jeho ztroskotané druhy (celkem 276 osob) a zachovali se k nim „mimořádně laskavě“. Starali se o ně po tři měsíce. Lukáš, jeden z nich, nám říká, že když byla k použití jiná loď, tito laskaví ostrované „nás zahrnovali velkými projevy úcty a naložili nám potřebných věcí, když jsme odjížděli“. — Sk. 28:1, 2, 10, 11; 27:37, Petrů.

Laskavost těchto lidí odsoudila obyvatele izraelských měst, kteří slyšeli Božího Syna a byli svědky jeho zázraků, ale přece s ním jednali nejnelaskavějším a nejnedůstojnějším způsobem.

I dnes slyšíme nebo čteme o lidech, kteří se vyznamenali zvláště dobrými skutky, zatímco jiní, kteří se vydávají za oddané Boží služebníky, zdaleka nejsou tak laskaví. Není pochyby o tom, že si Bůh všímá laskavosti takových lidí, pokud skutečně vychází ze srdce, a dá jim příležitost, aby se dozvěděli více o něm a jeho vynikajících vlastnostech. Svědkové Jehovovi jsou ochotni pomoci všem lidem, v jejichž srdci vzbudí Bůh přání poznat jej.

Je vůbec někdy na místě nelaskavost? Může jí být způsobeno něco dobrého? Ne. Někdo by se nyní mohl zeptat: „Máme být laskaví i k těm, kteří se odklonili od Božích spravedlivých zásad nebo jsou dokonce vzpurní a tvrdošíjní a neprojevují kajícného ducha?“

Laskavostí můžeme člověku, který udělal chybu, daleko lépe pomoci než nelaskavostí, která je určitou formou krutosti. Proč bychom měli my, kteří si stále přejeme a potřebujeme laskavost od druhých, soudit jiné lidi jako nehodné laskavého a přívětivého jednání? Mají to již stejně dost těžké, a tak jim neztěžujme život nelaskavostí.

Kdo z nás ostatně může říci o druhém, i když je to tvrdošíjný, nekajícný přestupník Božího zákona, že nebude nikdy činit pokání? Jen Bůh může posoudit, dopustil-li se neodpustitelného hříchu. (Mat. 12:32) Nedostatek laskavosti spíše potlačí u přestupníka přání kát se. — Řím. 2:4.

I když ve sboru nastaly těžkosti a rozštěpení pro vzpurnost některých osob, nepoužil apoštol Pavel ostrý tón, nýbrž napsal: „Já, Pavel, sám vás snažně prosím skrze mírnost a laskavost Krista.“ (2. Kor. 10:1) Řecké slovo přeložené zde jako „laskavost“ značí slušnost, střídmost, jemnost, rozumnost. Je spojeno s mírností. Je nám příjemné být spolu s člověkem, o němž víme, že s námi jedná slušně a má pro nás porozumění. Také jsme ochotnější poslechnout jeho radu.

Ať se snaží všichni, kteří chtějí napodobovat Jehovu Boha a prokázat se jako jeho věrní svědkové, přinášet toto ovoce Božího ducha, neboť tím se sami obšťastňujeme a urovnáváme cesty těm, kteří chtějí sloužit Bohu. — Gal. 5:22.