Uvidíme je ještě někdy?

„Opustil jsi nás navždy. Bylo to tak nečekané. Ale přes hlubokou ránu, kterou nám zasadila tvá smrt, budeš v našich srdcích vždy s námi. Nikdy nezapomeneme na nádherné roky, které jsme s tebou prožili, a nevzdáváme se naděje, že tě jednoho dne opět uvidíme.“

VE Velkovévodství lucemburském pozůstalí a přátelé často vyjadřují podobné city, když prostřednictvím novin oznamují úmrtí někoho milovaného. Podobné myšlenky se vyskytují v mysli i jiných lidí na celém světě: vroucí vzpomínky spojené s mrazivým zoufalstvím nad ztrátou — naděje smíšená s nejistotou. Možná, že jsi to už zažil sám, nebo jsi o tom slyšel od přítele, když zemřel někdo milovaný.

Pro většinu lidí je naděje, že opět uvidí své zemřelé, zmatená a nejasná. Důvody jsou nasnadě. Za prvé si dnes málokdo skutečně udělá čas na to, aby se o této věci poučil. A když se o to někdo pokusí, poučení nabízené většinou náboženství je buď příliš neurčité, nebo příliš výstřední na to, aby se mu dalo věřit.

Jak asi víš, pro mnohé je jediným „budoucím životem“ mrtvých pokračování jejich rodové linie. Slyšel jsi snad názor, že lidé ‚žijí dál ve svých dětech‘. Přináší však takový „život“ nějaký vědomý prospěch zemřelému nebo nějakou vyhlídku, že ho pozůstalí opět uvidí? Vůbec ne. Takový názor tedy není příliš velkou útěchou.

Protože se zajímáme o své drahé, jak o ty, kteří zemřeli, tak o ty, kteří ještě žijí, potřebujeme odpověď na otázky: Jestliže zemře někdo, koho máme rádi, uvidíme ho ještě někdy? Pokud ano, kdy a kde? V nebi? Nebo dokonce tady na zemi? Jaká je vlastně naděje pro naše drahé zemřelé a pro nás?

Máme ohledně těchto otázek opravdu dobrou novinu: Dobrá je v tom smyslu, že existuje spolehlivá, rozradostňující naděje. Novina to je proto, že je to jiné poselství, než jaké dosud slyšela většina lidí dokonce i z náboženských zdrojů.

Když byl křesťanský misionář Pavel v prvním století našeho letopočtu v řeckých Athénách, mluvil o biblické naději pro mrtvé. Někteří posluchači byli zvídaví, ale jiní ho vyslechli s pohrdáním. Jistí filozofové se s ním chtěli přít a říkali: „Co by chtěl ten mluvka povídat?“ Jiní tvrdili, že je „‚zvěstovatel cizích božstev‘. To bylo proto, že oznamoval dobré poselství o Ježíšovi a vzkříšení.“ (Sk. 17:18) Ano, k dobrému poselství, které vyprávěl Pavel, patřilo vzkříšení.

Jak by ses díval na řeč o budoucím vzkříšení — o tom, že ty, kteří zemřeli, opět uvidíš živé? Zdálo by se ti to jako jalové povídání? Nebo se ti dík tvé náboženské výchově a tvým osobním názorům poselství Svatých písem o naději pro mrtvé zdá nové a cizí, jako by pocházelo od ‚cizího božstva‘?

Athéňané Pavlovi řekli: „Uvádíš . . . nějaké věci, které jsou cizí našim uším. Proto bychom se chtěli dozvědět, co to má znamenat.“ (Sk. 17:20) Chceš se také dozvědět více o biblické naději pro naše zemřelé a pro nás, kteří žijeme? Jestliže ano, bude tě zajímat následující článek.