Víc než pouhá hra

DĚTI si velmi rády hrají. Kniha The Developing Child (Vyvíjející se dítě) však vysvětluje, že „to není bezvýznamná nebo prázdná činnost“. „Zdá se, že při hraní se významně rozvíjí schopnost poznávat okolní prostředí.“ Když si děti hrají, učí se používat své smysly, rozumět prostředí, v němž se nacházejí, a reagovat na druhé lidi.

Ve čtyřech nebo v pěti letech děti začínají ve svých hrách napodobovat svět dospělých. O dětech, které si hrály, se jednou zmínil i Ježíš. Některé si chtěly hrát na „svatbu“ a jiné zase na „pohřeb“. A jak to mezi dětmi často chodí, hádaly se, protože některé z nich se do hry nechtěly zapojit. (Matouš 11:16, 17) Takové hry přispívají k tomu, že si děti do své tvárné mysli vštěpují důležité role.

Holčičky na obrázcích si hrají na učitelku Bible a na žákyni. Není to opravdové biblické studium, ale je z toho vidět, že předávání poselství z Bible není těmto dětem cizí. A to je velmi důležité, protože Ježíš dal všem svým následovníkům pokyn, aby činili učedníky a vyučovali je zachovávat všechno, co přikázal. (Matouš 28:19, 20)

Rodiče, jejichž děti rády předvádějí vedení biblického studia, napodobují řečníka na pódiu nebo si hrají na kazatelskou službu dům od domu, na sebe mohou být právem hrdí. Děti totiž přirozeně dělají to, co vidí u dospělých ve svém okolí. Jejich biblické hry ukazují, že dostávají „takové vzdělání a rady, jaké se Pánu líbí“. (Efezanům 6:4, Charles B. Williams)

Jehova si přeje, aby se děti účastnily pravého uctívání. Řekl Mojžíšovi, že ‚maličcí‘ by měli být přítomni, když se shromážděnému lidu předčítal Zákon. (5. Mojžíšova 31:12) Pokud děti cítí, že jsou do uctívání aktivně zapojeny, bude se to pravděpodobně odrážet i v jejich hrách. A dítě, které si hraje na Božího služebníka, je na dobré cestě k tomu, aby se jím opravdu stalo.