Právo na jméno

KAŽDÁ osoba má právo na jméno. Dostane ho i opuštěné novorozeně, jehož otec ani matka nejsou známi. Tak tomu je i na Tahiti, kde křestní jméno a příjmení vybere takovému dítěti matriční úřad.

Přestože toto základní právo je přiznáno v podstatě všem lidem, jedné osobě je v určitém smyslu upíráno. Ač se to může zdát neuvěřitelné, touto osobou je ‚Otec, jemuž za své jméno vděčí každá rodina v nebi a na zemi‘. (Efezanům 3:14, 15) Je to tak — mnoho lidí odmítá používat jméno Stvořitele, které je uvedeno v Bibli. Raději jeho jméno nahrazují tituly jako „Bůh“, „Pán“ nebo „Hospodin“. Jak se tedy Stvořitel jmenuje? Žalmista na to odpovídá: „Ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi Nejvyšší nad celou zemí.“ (Žalm 83:18)

Když v první polovině 19. století začali na Tahiti působit misionáři Londýnské misijní společnosti, Polynésané uctívali řadu bohů. Každý z nich měl vlastní jméno. Za hlavní bohy byli považováni Oro a Taaroa. Protože misionáři chtěli odlišit Boha Bible od místních božstev, nerozpakovali se hojně používat Boží jméno, které bylo do tahitštiny transliterováno jako Iehova.

Boží jméno vešlo ve známost a zdomácnělo v mluveném i psaném slovu. Ve své soukromé korespondenci ho často používal i král Pomaré II., který na Tahiti vládl počátkem 19. století. Dokladem toho je jeden jeho dopis psaný anglicky, který si mohou prohlédnout návštěvníci Muzea Tahiti a jeho ostrovů a který je reprodukován na této stránce. Dopis svědčí o tom, že s používáním Božího jména nebyly v tehdejší době spojeny žádné předsudky. Ještě významnější je, že Boží vlastní jméno se objevuje na několika tisících místech v prvním tahitském překladu Bible, který byl dokončen v roce 1835.

[Obrázek na straně 32]

Král Pomaré II.

[Podpisek obrázku na straně 32]

Král a dopis: Collection du Musée de Tahiti et de ses Îles, Punaauia, Tahiti