Když jde o svědomí druhých
1 Bible obsahuje jedinečné rady k tomu, aby vztahy mezi lidmi probíhaly bez nesnází. Apoštol Pavel napsal vynikající směrnice, mezi jinými například:
2 „Naplňte mou radost tím, že budete téže mysli, budete mít tutéž lásku a budete spojeni jednou duší, budete jednomyslní a nečiníte nic ze svárlivosti nebo ze sobectví, ale s pokorou mysli považujete ostatní za vyšší než jste sami, a že hledíte v osobním zájmu nejen na své vlastní věci, ale v osobním zájmu na věci druhých.“ — Fil. 2:2–4.
3 Dnes je velmi obtížné uplatňovat tyto rady. Sedmdesátá léta byla označena jako „desetiletí sobectví“. Žijeme v čase, v němž u mnohých lidí hraje hlavní roli sebeláska a vlastní prospěch.
4 Jak lidé, kteří se chtějí líbit Bohu, mohou dávat najevo, že považují osobní zájmy druhých za „vyšší“ než své vlastní zájmy? Mohou to dělat především tím, že přihlížejí k tomu, jaký vliv má jejich jednání na svědomí druhých.
5 Povšimněme si následující biblické rady pro křesťany, kteří jsou zváni do domu nevěřícího k jídlu:
6 „Pozve-li vás někdo z nevěřících a vy si přejete tam jít, pak jezte všechno, co je vám předloženo, a nic se nevyptávejte pro své svědomí. Ale kdyby vám někdo řekl: ‚To bylo obětováno jako oběť‘, pak nejezte kvůli tomu, kdo to odhalil a kvůli svědomí. Říkám-li ‚svědomí‘, myslím tím svědomí toho druhého, nikoli vaše vlastní.“ — 1. Kor. 10:27–29.
7 Podobnou radu dává Bible pro jednání křesťanů vzhledem ke svým spoluvěřícím: „Přestaňte bořit Boží dílo pro pokrm. Vskutku, všechny věci jsou čisté, ale škodí to člověku, který jí s podnětem ke klopýtání. Je dobré nejíst maso nebo nepít víno nebo nečinit cokoli, pro co se tvůj bratr uráží.“ (Řím. 14:20, 21) Jestliže je svědomí druhého uraženo, je samozřejmě na místě nedělat to, co budí pohoršení, i když se jedná o něco zcela přirozeného, co zpravidla není urážlivé, jako jíst určité pokrmy.
8 Snad nevzbuzuješ žádné pohoršení u lidí, s nimiž se stýkáš, tím, co jíš i piješ. Uvedené biblické zásady je však nutné uplatňovat také v jiných oblastech života. Mysleme například na účes a oblečení. V Božím slově není výslovně řečeno, jak dlouhé smějí být vlasy muže. Neznamená to však, že si křesťan smí nechat narůst tak dlouhé vlasy, jak by chtěl. V Bibli je položena následující otázka: „Což nás neučí už sama příroda, že má-li muž dlouhé vlasy, je to pro něj k necti?“ — 1. Kor. 11:14.
9 Co se pokládá za „dlouhé vlasy“, je zřejmě otázka, na niž jsou různé názory. Prospěšnější než pravidlo o přesné délce bude uplatnění zásady, která má základ v uvedených biblických slovech: „Říkám-li ‚svědomí‘, myslím tím svědomí toho druhého, nikoli vaše vlastní.“
10 Stejná zásada nachází uplatnění tehdy, jedná-li se o otázku vousů nebo určitého oblečení. V některých krajinách jsou stále ještě muži, kteří nosí vousy, považováni za lidi, kteří patří ke společnosti, jež se vzpírá platnému řádu. V určitých krajinách vzbuzuje pohoršení všeobecně u obyvatelstva také některé oblečení, jestliže ho nosí muži a ženy, kteří říkají, že pracují v Božím jménu. Vzhledem k tomu je nutné povšimnout si ještě další rady apoštola Pavla. Ačkoli se rada opět vztahuje na jedení určitých pokrmů, je možné ji uplatnit na všechny ostatní oblasti života, kde by mohlo být uraženo svědomí druhých. Apoštol píše:
„Pokrm nás nedoporučí Bohu; jestliže nejíme, nejsme zkráceni, a jestliže jíme, nemáme pro sebe žádnou zásluhu. Ale dávejte pozor, aby se toto vaše oprávnění (jíst to, co byste chtěli) nestalo kamenem klopýtání pro ty, kteří jsou slabí . . . Tvým poznáním (že křesťan smí jíst všechno) je ve skutečnosti ničen ten, který je slabý, tvůj bratr, za něhož zemřel Kristus, ale hřešíte-li takto proti svým bratrům a zraňujete jejich svědomí, které je slabé, hřešíte proti Kristu. Jestliže tedy pokrm přivádí mého bratra ke klopýtání, nebudu již vůbec nikdy jíst maso, abych nepřiváděl svého bratra ke klopýtání.“ — 1. Kor. 8:8–13.
11 Jestliže se křesťan, který by chtěl mluvit s druhými o biblických pravdách, zneklidňuje svým vzhledem nebo oblečením, bylo by potřeba, aby se zeptal: „Jaký účes a jaké oblečení považují obyvatelé zdejší krajiny za vhodné pro někoho, kdo učí Boží slovo?“ Jestliže to nevíš, proč se nezeptáš některého staršího nebo jiného člena svého křesťanského sboru, jehož si vážíš? Tito lidé ti mohou dát potřebné podněty s náležitým ohledem ke tvému osobnímu vkusu, protože vědí, co je místním obyvatelům přijatelné.
12 V Bibli nacházíme také zajímavou radu k opačnému extrému, totiž k přecitlivělosti:
„Ať ten, kdo jí, nepohlíží svrchu na toho, kdo nejí, a ať ten, kdo nejí, nesoudí toho, kdo jí, protože toho Bůh přivítal. Kdo jsi, abys soudil služebníka jiného? Stojí nebo padá svému vlastnímu pánu. Někdo soudí, že jeden den převyšuje nějaký jiný; druhý člověk soudí, že jeden den je jako všechny ostatní. Jen ať je každý přesvědčen ve své vlastní mysli. Proč . . . soudíš svého bratra? Nebo proč také pohlížíš svrchu na svého bratra? Vždyť všichni budeme stát před Boží soudcovskou stolicí.“ — Řím. 14:3–5, 10.
13 Všichni, kteří chtějí uvést svůj život do souladu s biblickými zásadami, nesmějí mít ani úzký pohled ani se rychle urazit. Žádný křesťan nemá právo vnucovat své osobní názory na pokrm, účes a oblečení druhým — ať jsou extrémní nebo ne. Bible říká: „Nesuďme již jeden druhého, spíše učiňte takové rozhodnutí, že nebudete klást před bratra kámen úrazu nebo příčinu ke klopýtání.“ — Řím. 14:13.
14 V souladu s biblickým povzbuzením, které bylo uvedeno v úvodu, nedělají lidé, kteří se chtějí líbit Bohu, „nic ze svárlivosti nebo ze sobectví“. Místo toho, aby byli sobečtí a mysleli nejprve na sebe, projevují „pokoru“ a považují zájmy druhých za důležitější než své vlastní. — Fil. 2:2–4.
15 Jedná-li se o otázku osobního vzhledu, křesťan by měl vždy brát ohled na svědomí druhých. Vznikají-li pochybnosti o určitém druhu účesu nebo oblečení, neměl by je nosit, i když se mu líbí. Dále by se měl vyhnout tomu, aby byl kritický, a neměl by se snažit vnucovat druhým svá osobní měřítka. Je to v souladu s inspirovanou radou: „Usilujme o věci, které slouží k pokoji, a o věci, které jsou k vzájemnému budování.“ — Řím. 14:19.