Ctít Jehovu i při společenských příležitostech
Tak jako ‚špatná společnost kazí užitečné zvyky‘, dobrá společnost působí povzbudivě a podporuje užitečné zvyky. (Žid. 10:24, 25) Z tohoto důvodu nejen chodíme rádi na shromáždění, ale také čas od času na společenská setkání. V poslední době se na nás obrací řada zvěstovatelů s otázkami, jaký postoj zaujmout v této záležitosti. Mnozí zpozorovali něco, co je velmi zneklidnilo. Zdá se, že je vhodné, abychom zopakovali některé základní myšlenky o společenských setkáních, které byly uveřejněny již před nějakou dobou. Uvádíme odkazy na různé prameny, jestliže by si někdo přál vyhledat další podrobnosti.
Společenské příležitosti jsou zásadně osobní záležitostí, nejsou záležitostí sboru. To platí i tehdy, jestliže se jich účastní starší. Proto by se společenské příležitosti neměly připravovat jménem sboru nebo by je neměl připravovat sbor, ať už prostřednictvím některých starších nebo jiných zvěstovatelů. Také by neměly být oznamovány na shromážděních, jak se to již stalo.
Jako není každý bratr automaticky dobrou společností pro druhé bratry, tak každá společenská příležitost nepůsobí automaticky povzbudivě a prospěšně jen pro to, že je opatřena „teokratickým“ razítkem. (2. Tess. 3:14, 15; Juda 4, 12, 13; Řím. 9:21, 22; 2. Tim. 2:20, 21) Rozhodující je, co se při takové příležitosti děje. Odpovědnost za to patří hostiteli, který projevuje moudrost, jestliže nepozve tolik lidí, aby ztratil přehled nebo aby se mu vedení vymklo z ruky. (SV 13, 1978, článek ‚Ať vidíš dobré za všechnu svou tvrdou práci‘, odst. 10–15.) Jestliže se někdo chová nezodpovědně, měl by se každý zralý křesťan cítit podněcován k tomu, aby s oním nezodpovědným promluvil o jeho jednání a tím se předešlo nesouladu. Byl by to určitý skutek lásky a nemusí to udělat jen hostitel.
Ve spojení s oslavou svatby a při podobných příležitostech vyvstává mnohokrát otázka, zda by se mělo tančit. K tomuto námětu a i k hlediskům, která se přitom berou v úvahu, byla již vícekrát uveřejněna vysvětlení. (Kniha „Mládí“, 17. kap. , ods. 4–10) Jedná se zde o zcela osobní rozhodnutí, při němž hrají roli různé okolnosti, které mohou být u každého jiné, a proto by bylo nesprávné usuzovat, že křesťan má mezery ve vzdělání, jestliže neumí nebo nechce tančit. Kromě toho by to bylo nelaskavé a netaktní zaujímat takový postoj, nebo dokonce jít ještě dále a podněcovat bratry k tomu, aby navštěvovali taneční kursy. Kromě toho, že si to snad každý osobně rozváží, jde také o to, aby měl na paměti, že takový taneční kurs je finanční a časová investice, která by mohla poškodit naše zájmy království. Proto si to každý křesťan zrale rozmyslí. Jak často uplatní své nově získané znalosti tance? Kam bude chodit tančit? Do jaké společnosti se přitom dostane? V každém případě se křesťan bude vyhýbat pověstným diskotékám a barům, protože jsou velmi nebezpečné. (SV 9, 1976, článek „Nedovol, aby se ti móda nebo zábava staly osidlem“, odst. 22–23.) Ve zprávách o pokárání nebo odnětí pospolitosti pro opilství, kouření nebo nemravnosti se slovo „diskotéka“ objevuje nápadně často. O co lepší je tedy pěstovat budující společenství s našimi bratry!
I když není nezbytně nutné, aby na začátku nebo na konci společenského setkání byla pronesena modlitba, nemělo by se přihodit nic, co by mohlo takové modlitbě na závěr bránit.
Každý potřebuje uvolnění. Ale příliš málo může být právě tak škodlivé jako příliš mnoho. Jestliže však vždy dbáme na to, aby naše společenské příležitosti byly budující a prospěšné, uplatníme radu apoštola Pavla: „Proto ať jíte nebo pijete nebo činíte cokoli jiného, všechno čiňte ke slávě Boží.“ — 1. Kor. 10:31.