Nárok na římské občanské právo

V prvním století našeho letopočtu bylo římské právo vysoko oceňováno. Římský občan požíval jistých cenných práv a určité imunity. Nesměl být například zbičován ani nesměl být mučen s tím záměrem, aby z něho bylo vynuceno přiznání.

Křesťanský apoštol Pavel používal těchto práv, která měl jako římský občan, a jeho nárok na římské občanské právo byl na jeho vlastní výpověď znovu uznán. Jak to, že úředníci uznali Pavlovu osobní výpověď a ani nežádali potvrzení? (Skutky 16:37, 38; 22:25–29) Pravděpodobnost, že by někdo vznesl falešný požadavek na římské právo, byla nepatrná, protože se v tomto případě jednalo o přečin, který se trestal smrtí. Dějepisec Suetonius napsal o vládě císaře Claudia: „Lidem cizí národnosti zakazoval uvádět římská jména, to znamená rodová jména; ti, kteří si neoprávněně přisvojili římské občanské právo, byli popraveni sekerou na esquilinském poli.“