Kam patří člověk?
KDYŽ se obrátíme od divů a spletitostí živočišné říše, abychom se podívali na lidský život, nalezneme ještě větší divy, protože lidské tělo, a zvláště lidský mozek, je nezměrně složitější. Ve skutečnosti je propast mezi světem zvířat a světem lidí daleko širší než propast mezi hmyzem a opicemi.
Co způsobilo tuto mezeru? Shledáváme to v rozdílném fyzickém, duševním a duchovním uzpůsobení. Lidé všech kmenů a národů, všude, mají touhu uctívat. Ani snahy ateistů nemohly odstranit tento rys. Dějiny odhalují, že lidé jsou v tom nebo onom smyslu vždy oddáni nějakému bohu. I ti, kteří prohlašují, že vůbec není bůh, mohou uctívat stát, požitky, peníze, nějakého hrdinu, sportovní hvězdu či hvězdu ze světa zábav, nebo dělají „bohy sami ze sebe.
Člověk má schopnost duchovně smýšlet
Je skutečností, že člověk jako jediný ze všech živých tvorů na zemi je schopen chápat a porozumět duchovním věcem, a proto má také mravní cítění, které zvířata nemají. O člověku je možné opravdu říci, že má vrozenou schopnost pro duchovní smýšlení a že má potřebu, aby tato schopnost byla uspokojována. Cení si umění, krásy a ušlechtilých vlastností. S Boží pomocí může přinášet „ovoce ducha“, kterým je „láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání.“ — Gal. 5:22, 23.
Cílevědomost, soudnost a vědomí smrti
Bible vysvětluje tuto nadřazenost lidstva tím, že říká, že člověk byl vytvořen ‚k Božímu obrazu, podle jeho podoby‘. (1. Mojž. 1:26, 27) Může zrcadlit některé Boží vlastnosti. Dříve, než Adam zhřešil, byl úplným, dokonalým „Božím obrazem a slávou“. (1. Kor. 11:7) Nebyl Božím obrazem svým zevnějškem nebo tvarem těla, ale žádoucími vlastnostmi — láskou, soudností, moudrostí, soucitem a milosrdenstvím. Měl tyto a jiné Boží vlastnosti v takové míře, jež se hodila k postavení, které zaujímal v Božím stvoření a k povinnostem, které měl plnit.
Lidé jsou také cílevědomí v tom, co dělají, nejsou jako zvířata, která všechno dělají instinktivně. Je pravda, že snad zvířata dosáhnou určitého záměru, ne však silou svého rozumu. Je to buď pudově, nebo krátkodobou reakcí ze zkušenosti, aby se tak postarali o bezprostřední cíl. Vězměme si například biblický popis chování pštrosa:
„A [pštrosice] zanechává své vejce zemi
a v prachu je udržuje teplá
a zapomíná, že je může nějaká noha rozmačkat
nebo že na ně může dokonce šlápnout divoké polní zvíře.
Jistě zachází se svými syny drsně,
jako by nebyli její —
marná je její námaha, protože nemá žádnou hrůzu.
Bůh totiž způsobil, že zapomněla moudrost, a nedal jí podíl na porozumění.“ —
Ve své knize „Zvířata jsou zcela jiná“ (angl.), v části ‚Studium vztahu mezi lidstvem a živočichy‘, říká Hans Bauer:
„V protikladu k lidstvu žádný živočich nepátrá po příčinách svého jednání. Zvíře, když je ponecháno samo sobě, hledá pouze své vlastní uspokojení a pohodlí, nic jiného. Je pravda a všeobecně platí, že nalézá uspokojení v konání všeho, co je k prospěchu jeho vlastnímu tělesnému uspořádání. A ve velmi mnoha případech to, co jemu prospívá, je základem pro založení života ve společenství [jako v případě termitů, mravenců, včel, ptáků atd.]“ — Str. 204.
To neznamená, že zvířata nemají žádné pocity. Výše uvedená kniha říká na 24. a 25. straně:
„Máme mnoho důvodů k tomu, abychom připustili, že zvířata, podobně jako lidské bytosti, se mohou bát, nenávidět, cítit náklonnost, odpor a stesk po domově, milovat své rodné prostředí, prožívat hněv a hrůzu, mít pudový sklon k družnosti a napodobování a pociťovat potěšení, smutek, radost a sklíčenost.“
Tato citová rozpoložení jsou však všeobecně jen přechodná a nejsou založena na rozumu. Například pes může lnout k pánovi a bojovat za něj, i když s ním pán zachází velmi hrubě a používá ho k tomu, aby prováděl kruté a zlé záměry.
Pouze lidé mají představu o budoucnosti nebo plány pro budoucnost. Mohou se těšit na neurčitý, neomezený čas, na nekonečno. Bible říká o Božím daru pro člověka: „Dokonce i neurčitý čas vložil do jejich srdcí.“. (Kaz. 3:11) Zvířata žijí naproti tomu pouze pro bezprostřední okamžik nebo pro chvilkové uspokojení svých žádostí. Člověk staví pro budoucnost. Používá informace a objevy z historie pro plánování své budoucnosti a většina lidí by ráda pokračovala v provádění svých záměrů na neomezený čas. Lidé „mají hrůzu“ z konce svého života. Vědí, jak se život odehrává — nejprve proces stárnutí až k smrti, potom opuštění milovaných, neschopnost provést svá plánovaná díla, skončení všech radostí a brzké zapomenutí. Zvířata však neznají onu „hrůzu“, jak to Bible říká i pštrosovi.
Člověk byl stvořen proto, aby žil a panoval nad zvířaty
Příčina tak obrovského rozdílu je v tom, že člověk nebyl stvořen proto, aby umíral, ale aby žil na zemi navždy. Příchod hříchu uvedl smrt. (Řím. 5:12; 6:23) Hřích člověka však neuvedl hřích a smrt do říše zvířat. Zvířata nemají vědomí hříchu ani svědomí, aby je napravovalo nebo usvědčovalo. Hříšné jednání člověka se zvířaty způsobilo v některých případech jejich smrt, dokonce vymření některých druhů. Geologické objevy však dokazují, že zvířata žila a umírala již dlouho před tím, než se na scéně objevil člověk. Samozřejmě měla vždy omezenou délku života. Ať tedy umírala a rozkládala se, nebo byla strávena jinými zvířaty, je pro ně přirozené, aby opouštěla scénu. Mají pudy, které je varují před nebezpečím. To zajišťuje přežití druhů. Zvíře si však neuvědomuje tento stav věcí.
Člověku bylo původně svěřeno panování nad zvířaty. (1. Mojž. 1:28) Důvodem byla jeho velká duševní nadřazenost. Často vykonával svou nadvládu krutým, ničivým způsobem. Přesto však je jejich nepochybným pánem. Bůh po potopě znovu ujistil Noema: „A bázeň před vámi a hrůza z vás bude trvat nad každým živým tvorem na zemi a nad každým létajícím tvorem nebes, nade vším, co se pohybuje na půdě země, a nad všemi mořskými rybami. Jsou nyní dáni do vaší ruky.“ — 1. Mojž. 9:2.
V souladu s tímto výrokem mají zvířata bázeň před člověkem. Dokonce i divoká zvířata, která jsou pokládána za nebezpečná, udělají obvykle všechno, jen aby se člověku vyhnula. Zvíře, které vyhledává lidi, aby je napadlo, je vzácné. Stane se to obvykle pouze tehdy, je-li zvíře zahnáno do úzkých a z pocitu nevyhnutelnosti napadne. V původním dokonalém stavu zvířata byla opravdovými přáteli člověka a jistě zde byla právě pro dobro lidstva. Pouze velmi malé procento je dnes možné považovat za škodlivé, což je obvykle proto, že člověk s nimi špatně zachází nebo že si zvykl na nehospodárné, znečisťující způsoby.
Tak člověk zapadá do pozemské scény jako ten, kdo panuje, a jako ten, pro něhož na zemi existuje celé to složité uspořádání životních forem. Rostlinné a živočišné stvoření sice oslavuje Boha, ale člověk se svou stvořením získanou povahou a vzezřením mu může přinášet mnohem více slávy, jestliže si s Bohem vytvoří dobrý vztah. Jako odpověď na naši původní otázku musíme tedy říci: Ne, život na Zemi není výtvorem pouhé náhody. Ve všech svých vyvážených podobách a zvláště v mistrovském díle zemského stvoření — samotném člověku — obdivuhodné uspořádání všeho živého vyvyšuje velkolepost největšího konstruktéra a stavitele — BOHA.