Porozumět si s tvory z divočiny

Někdejší krotitel z národního parku vysvětluje, jak je možné s jistotou pochopit povahu zvířat, s nimiž se pracuje.

BLESKURYCHLE se otočil, aby měl lvici před sebou, ruce zkřížil přes hruď a obličej a doufal, že se tak uchrání před jejím útokem. Byla však rychlejší. Její čenich prorazil jeho obranu, a srazila ho! Rejdila mu svými zuby po týle a přitom mu vytrhla pramen vlasů. Nějak se dostal na nohy a kličkoval k východu. Znovu ho srazila, ale tentokrát odskotačila do arény.

Krotitel Larry Titus pokrčil rameny: „Jen si hrála“, a vysvětlil: „Obvykle pouštíme zvíře de velkého prostoru a hrajeme si s ním. Dostává se před tímto vrcholným výkonem do správné nálady. Tentokrát zůstala ve své kleci do poslední chvíle a nebyla připravená na to, aby správně zahrála svoji úlohu. Nemohli jsme ji z ničeho vinit. Byla to naše chyba.“

Zde v přírodním parku, kde zvířata svobodně běhala ve svém přirozeném bydlišti, které se podobalo Africe, se návštěvníci shromáždili kolem arény o průměru asi 15 metrů ke zvláštní podívané. Hlasatel volá: „Představte si, že sledujete běh domorodce džunglí.“ Krotitel vyrazí z drátěného tunelu a za ním lev nebo tygr!

„Vrhnou se na nás rychlostí téměř 50 kilometrů v hodině, srazí nás a hrají si s námi jako s hokejovým kotoučem. Proto to předvádíme jen dvakrát či třikrát denně a přitom se střídáme.“

Larry Titus přiznává, že život krotitele zvířat může být trýznivý. „Ve dvou dnech jsem si vymkl obě ramena. Jednou se to stalo s horským lvem, kterého vídáte v televizi. Cvičil jsem ho tím, co nazýváme výzva bzučákem. Když jsem mu dal příkaz, aby si přišel pro maso, šel místo po mase po mně. Švihl jsem řetězem tak prudce, že jsem si vymkl jedno rameno.“

Příští den si vymkl druhé rameno, když se snažil dát slonovi klystýr. Jeho manželka Chris, která je ošetřovatelkou zvířat, se potutelně usmívá: „Vyprávěj, jak dáváš slonovi klystýr.“

„Hadicí na vodu. Slonovi se to nelíbilo a odkopl mě 6 metrů napříč stájí.“

Největší panika v jeho životě nastala, když začínal jako ošetřovatel zvířat. Bylo to v kalifornských horách, ve velké oboře, kde se krotila divoká zvířata, která se potom používala při natáčení filmů.

Vypráví:

„Ve stáji pro slony byla tma jako v pytli, dokud jste neotevřeli okno. Šel jsem do stání ke Squeakie. Squeakie byl ježek. Stále jsem na Squeakie mluvil, aby poznal, že mu nechci ublížit. Neslyšel jsem však Squeakie, ale hluboké mručení. Pak jsem spatřil zelené oči. Otevřel jsem okno a co jsem neviděl: u protější stěny leží natažený přes 3,5 metrů dlouhý sibiřský tygr. Napadne vás bláznivě zaječet. Ale já jsem věděl, že musím dále mluvit, jako by tam byl Squeakie, a přitom jsem couval ke dveřím a ven.

V těchto kalifornských horách jsem také oba s mým bratrem Garym, dvojčetem, dostali výcvik, který nás dovedl k tomu, že jsem se stali krotiteli. Bylo tam 2 500 až 3 000 zvířat. Byla ve vetchých klecích a každý den nějaké zvíře uteklo. Vedení si povšimlo, že můj bratr a já zvlášť zručně chytáme uprchlíky.

Jednou jsme pronásledovali klokana. Slyšel jsem, že se spouští do strže, zmizel mi z dohledu, a když běžel kolem, skočil jsem mu na hřbet. Potom se vrhl do říční úžlabiny. Ztratil jsem košili, potloukl se a poškrábal od hlavy až k patě. Za 20 minut se však klokan unavil. Jezdil jsem na pštrosech, žirafách, nosorožcích, na pakoních, antilopách — na všem, na čem se dá jezdit. Teprve po pěti takových letech jsme, Gary a já, začínali mít pocit, že krotíme divoké tvory.“

Přemáhat zabíječský pud

Většina z nás se dívá na lva, vlka nebo obrovitého orla s úzkostí a hrůzou. Profesionální krotitelé vidí zvířata jinak.

„Vidím jejich přirozenou divokost,“ vysvětluje Larry. „Nebezpečí v jejich povaze však není úmyslné a zákeřné jako u lidí. A i když nejsou v podstatě ochočení, jsou po svém hraví a kamarádští. Jsou přístupní náklonnosti a jsou přátelští, pokud uznáte, že ji mohou přijímat pouze svým způsobem. Když se však učíte, jak si s nimi porozumět, nikdy nepřehlížejte zabíječský pud. To bylo to první, po čem jsme pátrali, když jsme přijímali nějakého nového příchozího na Tygří ostrov.

Tygří ostrov byl kousek od pevniny (Kalifornie) a byl na něm velký přírodní park, kde mi lvice vytrhla pramen vlasů. Lidé jezdili kolem ostrova na člunech a pozorovali lvy a tygry, kteří tam volně pobíhali. Byl jsem jedním z vedoucích krotitelů, kteří chovali 15 nebo 20 velkých koček, jež byly používány pro zábavné zápolení. Většina těchto zvířat vyrostla na pevnině v některé zoologické zahradě. Ošetřovatelé, kteří se o zvířata starali, když ještě byla malá, byly většinou ženy, které někdy zvířata hýčkaly, protože ženy někdy opravdu malé tvory hýčkají. Když zvířata vyrostla, poslali je k nám na Tygří ostrov, a jestliže byla zhýčkaná, byli jsme postaveni před skutečné a nebezpečné problémy.

Jednou jsem dostal asi jedenáctiměsíčního lvího samce, který vážil 90 kilogramů. První věc, kterou uděláme, když nějaké zvíře přijde na Tygří ostrov, je to, že mu narušujeme smysl pro přivlastňování. Jestliže něco, popadne a nějakou dobu to drží, má pocit, že mu to patří. Kdybyste se pak snažili mu to vzít, mohli byste ohrozit svůj život. Měl jsem způsob, jímž jsem zkoušel přivlasňovací sklon. Dám zvířeti něco na hraní, potom mu nařídím, aby to nechalo, než si to začne přivlastňovat. Přivlastňování znamená mít právo onu věc roztrhnout, a někdy byste touto hříčkou mohli být i vy.

Tento nový mladý lev se jmenoval Dandelion. Dal jsem mu lovecký pytel. Když si s ním začal hrát, přikázal jsem mu, aby ho nechal. Opakoval jsem mu to třikrát nebo čtyřikrát. Vrčel, stavěl se na zadní nohy a chňapal po mně, kousal mne a bušil do mne pravou i levou tlapou. Uhýbal jsem mu a brzdil jsem jeho rány a možná, že jsem ho udeřil do čenichu. Táhl se za mnou několik metrů, ke stromu, kde jsem měl hůl. V té chvíli se přikrčil k zemi a utíkal zpátky ke svému loveckému pytli.

Nemohl jsem mu dovolit, aby dosáhl svého. Vzal jsem hůl, držel jsem ji za zády a vracel jsem se. Znovu jsem vykřikl: ‚Nech to!‘ Zavrčel. Opakoval jsem: ‚Nech to!‘ Ňafl. Tvrdě jsem ho praštil po čenichu. Bylo to k jeho i mému dobru. Kdyby se nenaučil poslouchat, poslali by ho do zoologické zahrady, kdy by po zbytek svého života seděl v kleci. Pro tohoto mladého lva to mohlo znamenat i 20 let. O hodinu později byl čas na další lekci. Dával jsem mu lovecký pytel, ale on s ním nechtěl nic mít. Čekal jsem do příštího dne.

Druhý den si ho znovu přivlastnil, když jsem však třikrát řekl: ‚Nech to!‘, pustil ho. Bylo to dobré, ale ne dost dobré. Musel se naučit pustit pytel napoprvé. Pokračovali jsme, dokud nepustil pytel na zem na první ‚Nech to!‘ Od té doby jsem mohl být kdekoli na ostrově, jakkoli daleko, jestliže si Dandelion přivlastnil něco, o čem bych mohl říci ‚Nech to!‘, sklopil uši a zmizel. Potom to bylo teprve dobré. Bylo to k jeho ochraně a přežití.“

Když zvířata uposlechla příkaz „Nech to!“, mohlo to znamenat záchranu krotitelova života. Larryho bratr Gary měl pracovat s africkým slonem na Knottově farmě Berry v jižní Kalifornii. Slon se jmenoval Punky, a když jeho cvičitel ukázal Garymu, jaké pokyny a příkazy Punky zná, vzal Gary hák na slony (přes půl metru dlouhou dubovou hůl, která má na konci hák) a začal zkoušet, co Punky umí.

Zvířata jsou však jako děti, mají snahu zkoušet vás. Punky obtočil svůj chobot kolem Garyho nohou, zvedl ho nad hlavu a běžel s ním přes oboru. Hák na slony padl na zem a Gary si myslel, že se přiblížil jeho konec. Náhle se slon zastavil, shodil Garyho na zem a zvedl nohu, aby ho zašlápl. Přihnal se Punkyho původní cvičitel, zachytil mu nohu hákem na slony a zařval: “Nech to!“ Punky odkráčel, jakoby se nic nestalo.

Poznávat jejich povahu

Krotitel (cvičitel) musí znát povahu zvířat, s nimiž pracuje. Jednou Larry krmil harpyji, jihoamerického orla, postrach opic, tu, s níž byl natočen film „Harpie“. Vážila skoro 8 kilogramů, byla vysoká přes 60 centimetrů a její spáry mohly obepnout vaše zápěstí a ještě přečnívat o více než 7 centimetrů. Její stisk mohl vyvinout tlak až 350 kilogramů. Larry se jí tehdy chystal krmit kuřecími krky a ona mu slétla na paži. Larry vypráví:

„Trochu jsem pohnul paží a ona stiskla. Udělal jsem zřejmě chybu. Odmítala přijímat svoji potravu jako obvykle. Kdyby začala pomalu polykat kuřecí krk, snad by mi rozdrtila zápěstí. Jakmile bych se byl jen sebenepatrněji pohnul, mohla stisknout silněji. To trvalo asi 20 minut. Třásla se mi paže. Ruka mi zmodrala. Náhle zhltla kuřecí krk a tlak povolil. Pro harpyji to nic nebylo, ale moje paže byla na celé dny vyřízena.

Trvá to léta, než se naučíte krotit malá i větší zvířata. Každé zvíře má jinou povahu. Některé můžete cvičit napomínáním. Lev a tygr reagují trochu jako pes. Dokonce jim smíte domluvit ranou. Nikdy však neuhoďte vlka nebo dravého ptáka. Nereagují na silové vyučování. A nepokoušejte se je vyděsit.

Viděl jsem zkušené krotitele, kteří byli zle pokousáni, protože se snažili uhodit vlka. Krotitel snad zvedne na vlka hůl, protože si myslí: ‚Včera jsem to udělal na lva, a zapůsobilo to.‘ Pokuste se o to u vlka a popadne vás do zubů. Vlk nesnáší takové zacházení. Ani dravého ptáka nemůžete napomínat šviháním do zobáku. S dravým ptákem můžete vycházet jedině mírumilovně. Žádné náhlé pohyby ani ostrá slova. Musí se s vámi cítit v bezpečí. To je jediná metoda, která zapůsobí; tato metoda a skutečnost, že ho krmíte.

A neočekávejte, že každý divoký tvor bude reagovat na lidský výcvik. Většinu svých dravých ptáků jsem si sám ulovil v divočině. Chytil jsem 10 nebo 12 sokolů, přinesl jsem je domů a zjišťoval jsem, které z nich budu moci cvičit, aniž je zraním. Ostatní jsem pak pustil.“

Larry a Chris většinou pracovali se lvy a tygry.

Larry vysvětloval: „Lvi jsou nevrlí. Nechtějí být obtěžováni, a to zejména za denního horka. S tygrem můžete zápasit celý den. Začněte však šarvátku se lvem v pravé poledne a budete mít boj na krku.“

Když oba pracovali v přírodním parku, byl jejich miláčkem bengálský tygr Naji.

„Naji byl tichý, chladný a klidný. Velmi rád se procházel. Byl skutečně krotký. Byl ochoten vykonávat jen obvyklé postupy, protože věděl, že k nim nebude nucen. Podle libosti se potuloval po ostrově.“

„Vyprávěj, jak tě chtěl Naji chránit,“ navrhla Chris.

Larry začal: „Byl tam jiný tygr, který se jmenoval Bagdad. Ten byl úplně jiný — útočný, hravý, typ potměšilce. Chodil potichoučku po ostrově a schovával se za různými předměty. Když jste šli kolem, vyběhl zezadu a zaútočil. Bylo to tak říkajíc na infarkt, ale on byl jako domácí kočka, jen dorostlá do několika set kilogramů. Všechno, co chtěl udělat, bylo pořádně vystrašit, několikrát seknout tlapami do vzduchu a utéci. Když byl Naji nablízku, běžel jako o závod, chytil Bagdada a dali se do rvačky. Bagdad uprchl, Naji se přiblížil a držel se u mne.

Byla tam i sibiřská tygřice, která se jmenovala Šanté, a ta šilhala. Měla ve zvyku běžet přímo na mne a teprve asi 3 metry přede mnou těsně uhnout obloukem za mne. Byla hravá. Šanté stála o všechno, k čemukoli jsem byl ochotný.

Jiný sibiřan, velký samec dlouhý asi 4 metry, přes metr a půl vysoký, který vážil přes 300 kilogramů, měl oblíbenou zábavu. Líbilo se mu, když se na něm jezdilo. Poznal jsem to náhodou. Jednou se v aréně posadil. Přistoupil jsem k němu, mazlil jsem se s ním a položil jsem kolem něho nohu. Pojednou vyrazil a já jsem byl na jeho zádech. Diváci začali tleskat, protože si mysleli, že to byla část podívané. Jednou nebo dvakrát oběhl kolem arény a pak vrazil do drátěného tunelu jako raketa. Když jsem na něm chtěl ale jezdit v parku, byl tentam. Málokomu se podaří jezdit na sibiřském tygru.“

Tento sibiřan byl později velmi velký, asi 400 kilogramů těžký a 6 metrů dlouhý. Sibiřani patří mezi největší zemské dravce a až na výjimky jsou dost temperamentní. Je tedy obtížnější seznámit se s nimi. Bratři Titusové neradi viděli, když ho vedení nakonec poslalo do Číny.

Přirozený výcvik

„Naše představení nebyla v ZOO nebo v cirkusech,“ vysvětluje Larry, „ale v přírodním prostředí Tygřího ostrova. Obvykle jsme vychovávali zvířata od raného věku. Nechali jsme je skotačit a hrát si a pak jsme kolem jejich přírodního prostředí postavili arénu. Když jsme u jednotlivých zvířat objevili nějaký povahový rys, posílili jsme ho. Tak zvířatům zůstalo asi 90 procent z jejich vlastní osobnosti. Jestliže se zvíře rádo převalovalo a hrálo si s klacky, naučili jsme je, že pokaždé, když se bude převalovat, dostane najíst. Jestliže rádo zaujímalo určitou polohu, odměnili jsme je za to. Tento systém cvičení bychom mohli nazvat přirozeným výcvikem.

Přirozený výcvik odhaluje v povaze divokého zvířete to nejlepší. Průměrné cirkusové představení odhaluje to nejhorší. V cirkusových arénách vidíte lvy a tygry, jak vrčí na biče, židle a pistole. Jsou k této ukázce zuřivosti pobízeni. Lidé, kteří představení předvádějí, chtějí, aby se zvířata zdála nebezpečná a krvelačná a aby tak zapůsobila na diváky.

V cirkusovém zákulisí jsem viděl krotitele, jak křičí a bodají do zvířat, aby je psychicky zdeptali. Viděl jsem zvířata podvyživená a vyhladovělá, aby předvedla dobrou podívanou. Jestliže to pak dělala, snad dostala nažrat.“

Když například bratří Titusovi pracují se zvířaty, jsou nezávislými speciálními krotiteli. Okolnosti výcviku jsou tedy příjemnější.

„Vedl jsem například zvířata ve filmu, který se jmenoval ‚Ticho‘,“ vypráví Larry. „Žádali medvěda, medvídě, dikobraza a dva kojoty. Scénář vyžadoval přírodní prostředí. Zvířata musela chodit z bodu A do bodu B nebo z bodu C do bodu D. Pro každého zvlášť jsem vymezil stezku k potravě a pak jsem je několikrát vodil po této stezce na řemeni. Když jsem je večer nakrmil, dychtila příští den běžet po ztezce k potravě, jak to přikazoval scénář. V jednom případě měl dikobraz pronásledovat herce Willa Geera z jekési chatrče směrem z kopce dolu. Vše, co musel Geer dělat, bylo dostat se před dikobraza na stezku k potravě, a pronásledování mohlo začít.“

Chris shrnuje nynější pocity a naděje své i svého manžela:

„Díváte se na tvory z divočiny v jejich přírodním bydlišti a zarmucuje vás, když vidíte, že jsou odváděni a vězněni jako zločinci v klecích zoologických zahrad a v cirkusech. To, že jsme pracovali se zvířaty, nám hodně pomáhalo při přijímání biblické pravdy o pozemském ráji pod Kristovým královstvím.

Byli jsme vzrušeni, když jsme se z Izaiáše 11:6–9 dověděli o zaslíbeném stavu zvířat. Je tam předpověď, že všechny druhy zvířat se budou spolu vzájemně stýkat mírumilovným způsobem a že je povede malé dítě. To způsobilo, že jsme se chtěli více dozvídat o tom, co Jehova připravil pro lidstvo. Jehova jistě porozuměl naší lásce k jeho podivuhodně stvořeným zvířatům, že dal tak fantastické zaslíbení.

I když to už je nějaký čas, co jsme pracovali se zvířaty, o nichž jsme se zmínili, vracíme se často a navštěvujeme je. Některá, jako belgálský tygr Naji, si nás stále pamatují.

Modlíme se o to, aby Jehova měl pro nás v novém světě úkoly, které by měly něco společného ze zvířaty, protože divoká i domácí zvířata potřebují péči lidstva. Velmi se těšíme na nový svět a víme, že v Božím spravedlivém novém světě bude uspokojená touha našeho srdce, ať děláme cokoli.

Poznali jsme pravdu o novém světě za pomoci Larryho bratr-dvojčete Garyho, který před rokem usnul ve smrti. Také se těšil, že bude moci jednou jezdit na nosorožcích a mazlit se se lvy, jak to spolu s Larrym dělali už dříve.

Jak vidíme, máme se na co těšit. Náš stvořitel nám projevuje velkou lásku, když zaslibuje tolik štěstí všemu poslušnému lidstvu.“

[Celostránkový obrázek na straně 10]

[Obrázek na straně 12]

‚Nikdy neberte hůl na vlka — není zvyklý na takové zacházení‘

[Obrázek na straně 13]

‚Harpyje — její stisk může vyvinout tlak až 350 kilogramů‘