Život musí mít smysl
Kdo vlastně potřebuje, aby měl život smysl? Nepotřebuje to žížala ani orel, veverka ani velryba. Je to ze všech pozemských bytostí jen člověk, kdo si klade otázku, zda má život nějaký smysl. Každá generace nad tím uvažovala. Kdyby potřeba smyslu života nebyla člověku vrozena, pak by ho tato otázka nepronásledovala po celá staletí.
ZEMĚ se zdá člověku velká, ale je to jen malá planeta obíhající hvězdu střední velikosti, kterou nazýváme Sluncem. Průměr 1 392 000 kilometrů našeho Slunce zní působivě, dokud se nedovíme, že někteří rudí superobři mají průměr 3 200 000 000 kilometrů. Světlo, které se šíří rychlostí 300 000 kilometrů za vteřinu, dopadá na zemský povrch za osm minut, ale potřebuje 100 000 let, aby proletělo naší Mléčnou dráhou, jež obsahuje asi 100 000 000 000 hvězd.
Někteří astronomové odhadují, že ve vesmíru existuje tolik galaxií, kolik je hvězd v Mléčné dráze. Radiové teleskopy zjistily světlo, které přišlo ze vzdálenosti 10 000 000 000 světelných roků. 1 světelný rok se rovná 9,4 biliónů kilometrů. Přesto však nám tato úžasná čísla neudávají velikost vesmíru.
Neznámé obrovské rozměry vesmíru nemají žádný význam pro králíka nebo švába nebo šimpanze či pro jakékoliv jiné zvíře.Ale člověk je naplněn hrůzou nad jeho nezměrností. Před dávnou dobou izraelský král David viděl pouze dva nebo tři tisíce hvězd na obloze, a jen tento maličký zlomek vesmíru způsobil, že zvolal k Jehovovi Bohu: „Když vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, Měsíc a hvězdy, které jsi připravil, co je smrtelný člověk, že na něj myslíš, a syn člověka, že se o něj staráš?“ — Žalm 8:3, 4; 8:4, 5, „KB“.
David se cítil při pozorování tisíců hvězd maličký. S naším poznáním o existenci nesčetných miliónů galaxií bychom se měli cítit mikroskopickými! Je-li Země pouhým smítkem prachu ve vesmíru, jaký význam mají jednotlivci, kteří žijí na tomto smítku?
Také naše krátká existence v proudu času nám ztěžuje věřit, že náš život něco znamená. Zvířata nemají žádnou představu o vesmíru. A tak nemají žádný pojem o čase, ale „Bůh zasadil věčnost do srdce lidí“, „dal lidem smysl pro minulost a budoucnost“. (Kaz. 3:11, „The Living Bible“; „The New English Bible“) Ačkoliv člověk je si vědom, že čas je věčný, je mu též řečeno, že jeho život je krátký.
Žalmista říká: „Pokud jde o smrtelného člověka, jeho dny jsou jako dny zelené trávy; vykvétá jako polní květ. Vždyť stačí, aby přes něj přešel vítr, a již není; a jeho místo ho již nebude znát.“ „Člověk sám se podobá pouhému výparu; jeho dny jsou jako přecházející stín.“ Biblický pisatel Jakub s tím souhlasí: „Jste pára, která se na chvilku objevuje a pak mizí.“ — Žalm 103:15, 16; 144:4; Jakub 4:14.
Jestliže život tak prchá a jde-li za ním po smrti jen zapomnění, jak by mohl mít smysl? Avšak potřeba, aby život měl smysl a trvání, je tak velká, že na ní byly vybudovány nauky o nesmrtelné duši a převtělování. Mnozí cítí potřebu učinit tento přítomný život nezapomenutelný tím, že ponechají za sebou něco ze sebe — knihu, obraz, hudební skladbu, dotaci, nadaci, cokoli, co dá nějaký hmatatelný důkaz o tom, že zde byli. Zdá se, že jim to pomáhá, aby cítili, že zde byl nějaký smysl jejich existence. Ale i ti, kteří si nějak učinili jméno, se zvolna ztrácejí z pamětí, protože jsou zastíněni význačnými osobami, které žijí nyní. O úsilí změnit tuto životní skutečnost byl vynesen tento úsudek: „Hle, všechno je marnost a honění za větrem.“ — Kazatel 1:14.
Avšak přes nepatrnost člověka ve vesmíru a přes jeho prchající přítomnost v proudu času člověk stále potřebuje cítit, že jeho život má význam. To vyvěrá z toho, jak byl stvořen. Je to jeho vrozená potřeba. Viktor Frankl, psychiatr a zakladatel psychiatrické školy logoterapie, kterou on sám definuje jako terapii „hledání smyslu“, říká: „Usilovná snaha hledat smysl vlastního života je základní hybnou silou v člověku.“
Jak lze uspokojit potřebu po smyslu našeho života? Následující článek uvádí některé možnosti.