Co se můžeme naučit z pokračující špatnosti
ZASÉVAT A SKLÍZET
Zasej semeno pšenice a sklidíš pšenici. Zasej žito a vzejde žito. Zasej ječmen a svezeš ječmen. To je zcela logické. Nikdo neočekává něco jiného. A přece, když se jedná o chování, mnozí si myslí, že mohou zasévat zlo a sklízet dobro. Není to pravda, jak ukazuje Galatským 6:7: „Nedejte se svést; Bohu se nelze posmívat. Vždyť cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet.“ Snad uběhne mnoho času mezi zaséváním a sklízením, ale den sklizně nakonec přijde. Je to pro nás poučné.
ZKUŠENOST POUČUJE
Jehova připustil, aby jeho Syn Ježíš trpěl rukou zlých lidí a aby se z toho poučil: „Ačkoli byl Syn, naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl.“ Také ho to připravilo na to, aby se stal veleknězem, který má „pochopení pro naše slabosti“. (Židům 4:15; 5:8) Snášíme-li špatnosti, posiluje to naši poctivost a poslušnost vůči Bohu a pomáhá nám to, abychom jako Ježíš měli pochopení pro ty, kteří trpí. Někteří rodiče často nechávají své děti, aby trpěly za své pošetilosti, protože vědí, že se některým věcem jinak nenaučí. Z toho, že Jehova připouští špatnost, můžeme získat hodnotné poučení.
VĚTŠÍ OCENĚNÍ
Mnohá požehnání, z nichž se radujeme, považujeme ta samozřejmá. Těšíme se bezmyšlenkovitě z mladistvé síly a zdraví, dokud nás pokročilý věk o ně neoloupí. Dobrý zrak, ostrý sluch, vydatná strava, teplé oblečení, pohodlná obydlí — tato a jiná požehnání pokládáme za samozřejmá, protože jsem si na ně zvykli. Když však oslepneme nebo ohluchneme, když je nám zima nebo máme hlad, když jsme přišli o nohu nebo ztratili smrtí milovaného člověka — potom oceníme jako nikdy předtím, co jsme měli a o co jsme chudší. Zavaž si oči na týden nebo jen na jeden den a uvědomíš si, co pro tebe znamená zrak. Zakoušíme-li špatnost, může nás to snad oloupit o některá naše požehnání, ale může nás to i naučit, jak si vážit toho, co máme.
CENA MOUDROSTI
Milióny lidí si dnes neváží vodítek, která nám dal Bůh. To znamená, až do té doby, co je zamítli a sklidili následky. Oč by bylo lepší, kdyby je brali v úvahu na prvním místě a vyhnuli se tak utrpení! Nemusíme se poučit hořkou zkušeností! „Jehovovo napomenutí je spolehlivé, činí nezkušeného moudrým.“ (Žalm 19:7; 19:8, „KB“) Z pozorování tvrdých zkušeností druhých se nezkušený může poučit: „Tím, že je posměvači ukládána pokuta, nezkušený se stává moudrým.“ Sám nemusí být postižen nesnází. „Rozumný je ten, kdo viděl neštěstí a jde, aby se ukryl.“ (Přísloví 21:11; 22:3) Když vidíme následky špatnosti, můžeme se z toho naučit, jak se jí vyhnout.
NAMÁHAVÁ CESTA
Jehovův národ, starověký Izrael, nepřijal Jehovova vodítka, a proto musel poznat jejich hodnotu namáhavou cestou — tím, že byl postižen následky: „Tak strastí dále zeslaboval jejich srdce... Ti, kteří byli pošetilí, si svými proviněními nakonec přivodili sklíčenost.“ (Žalm 107:11–17) Jehova jim řekl: „Tvá špatnost by tě měla vést k nápravě a tvé vlastní nevěrné skutky by tě měli napomínat. Poznej tedy a pohleď, že je špatné a hořké, že opouštíš Jehovu, svého Boha.“ (Jeremiáš 2:19) Mnozí nenapravitelní lidé však odmítají poučit se z pokárání: “I kdybys pošetilého roztloukl najemno paličkou v hmoždíři, mezi drceným obilím, jeho pošetilost de od něho nevzdálí.“ — Přísloví 27:22.
KOLIK UTRPENÍ?
Nevinné oběti zakoušejí mnohá utrpení. Lidé jsou tím znepokojeni, ale nás by to mohlo poučit, že zlý svět připravuje utrpení miliónům. Neměli bychom však dělat utrpení horším, než jaké každý jednotlivec zakouší. Mluví se o děsivém souhrnu lidské bídy, ale my bychom si měli pamatovat: tisíc lidí snad bolí hlava, a přece žádný jednotlivec netrpí bolestí tisíce hlav. Žádný netrpí bolestí více než jedné hlavy; každý trpí jen jednu tisícinu z celku. A stejně tak špatnost byla připuštěna na 6 000 let, ale žádný člověk jí netrpí 6 000 let. Každý ji snáší jen po dobu svého života. Ale i to je víc než dost.
NÁPRAVA NAD MOŽNOSTI ČLOVĚKA
Důležité je: poučme se z toho, že špatnost stále ještě trvá. Zaséváme-li špatnost, budeme ji sklízet. Jestliže to činí národy, trpí tím milióny. 6 000 let už se lidé snaží o různá řešení, žádné však nepřineslo mír a štěstí. Opět se tím dokazuje: „Člověku, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jer. 10:23) Světští vůdci, válečníci, finančníci, duchovní — těm všem chybí lidskost. Nepoučují nás dlouhá tisíciletí, během nichž se sklízí špatnost, že už je konečně potřeba zasévat jinak? A nenaznačují nám, že je zapotřebí víc, než jen lidské snahy?