Jak staré jsou fosilie?

„Číňané objevili fosilii 500 000 let starého pekingského člověka.“

Čteš čas od času podobné titulky? Rád bys možná věděl, jak se pozná, že fosilie je stará půl miliónu let.

Vědci odhadují stáří fosilií několika způsoby. Ten, v nějž vkládají největší důvěru, je tzv. radioaktivní metoda. V čem spočívá? Je opravdu přesná?

Obyčejně to, co se určí, není stáří samotné fosilie, ale nějakého radioaktivního nerostu, který byl nalezen ve stejné vrstvě horniny jako fosilie.

METODA URAN-OLOVO: Uran je radioaktivní prvek, který se velmi pomalu přeměňuje v olovo. Běžná forma uranu, U-238, se rozpadá tak, že za 4,5 miliardy let se z něho polovina změní v olovo. Stáří nerostu, který obsahuje uran, se dá určit tak, že změříme množství olova, které se v něm vytvořilo.

A tak z chemického rozboru nerostu, pokud jde o jeho obsah uranu a olova, se jednoduchým výpočtem určí jeho stáří. Rozbor je však komplikován tím, že existují různé izotopy olova a pouze olovo 206 pochází z uranu 238. Chemikovi proto musí pomoci fyzik se svým hmotovým spektrometrem, aby zjistil, kolik je právě tohoto izotopu v olovu obsaženo.

Má-li být výsledek správný, musí být splněny dva velmi důležité předpoklady:

Za prvé, že žádné olovo nebylo přimícháno do uranového nerostu, když se utvářel v chladnoucím magmatu roztavené horniny. Kdyby se tam nějaké olovo dostalo, potom nově utvořená hornina by vypadala, jako by byla již milióny let stará.

Za druhé, že žádné olovo se z nerostu neztratilo. Jestliže trochu olova, které prozrazuje tajemství stáří, bylo ze starého nerostu „odplaveno“, jevil by se nerost při rozboru mnohem mladší.

Jak vidíš, tato metoda není absolutně přesná. S náležitým zřetelem na takové možné zdroje chyb se však s dostatečnou spolehlivostí určilo stáří mnoha starých hornin. Pomocí této metody se stanovilo, že nejstarší částí zemské kůry jsou staré přes čtyři miliardy let.

Ale uranové nerosty se nenacházejí v téže hornině jako fosilie. Je to proto, že ve žhavých horninách nebo i v těch, které byly žárem přeměněny, by jakékoli fosilie byly zničeny. Pro časové určení stáří fosilií je tedy nutné použít jiných radioaktivních hodin.

METODA DRASLÍK-ARGON: Prvek draslík je ve světě nerostů velmi rozšířený. Má velmi vzácný izotop. K-40, který má poločas rozpadu 1,3 miliardy let. Většina se z něho přemění ve vápník, ale 11 procent z něj se odlišným způsobem rozpadá v argon. Argon je netečný plyn. Neslučuje se s jinými prvky a obvykle se najde jen v atmosféře. Avšak nerosty, například živec, v nichž se nachází draslík, který po dlouhou dobu nebyl narušen, přece jen obsahují na základě radioaktivního rozpadu nějaký argon uvězněný.

Tato vlastnost draslíku se využívá tam, kde fosilie byly pohřbeny ve spadu sopečného popela. Teorie určení stáří pomocí metody draslík-argon je jednoduchá. Když sopka vybuchne, roztavená hornina, která je vyvržená, ztrácí argon jenž se předtím v hornině z draslíku vytvořil. Jak chladne sopečný výlev (lávové pole), hornina tuhne a její draslík, nyní zbavený argonu, jej opět začíná vytvářet. Hodiny draslík-argon byly tedy nastaveny na nulu a cokoliv bylo výbuchem pohřbeno, dá se časově určit rozborem okolního popela.

Teorie zní dobře, ale v praxi vyvstávají obtíže opět v základních předpokladech. Na jedné straně se může stát, že argon z nerostu unikl, a potom by naměřené stáří bylo příliš malé. Jestliže by se však na druhé straně sopečným žárem všechen argon z roztavené horniny „nevyvařil“, byly by hodiny na začátku chybně nastaveny.

To může být obzvlášť závažné v případech, kde metoda draslík-argon se použije na poměrně nedávné usazeniny — řekněme mladší než několik miliónů let. Nejnepatrnější stopa argonu, který v popelu zůstal, způsobí ohromnou chybu. Předpokládejme například, že nějaký draslíkový nerost byl po miliardy let zasypán a vytvářel argon, než byl vyvržen při výbuchu. Potom pouhá jedna osmina procenta argonu v popelu, do něhož byla teprve nedávno pohřbena kost, by způsobila, že stáří kosti by bylo určeno na milión let.

V usazenině staré sto miliónů let by to snad nebyla tak velká chyba. Můžeš však vidět, jak mylné by bylo jakékoli tvrzení ohledně domnělého lidského předka nalezeného v roklině Olduvai v Tanzánii — tvrzení, že zkamenělina je jeden nebo dva milióny let stará. Je těžké odečítat vteřiny na hodinách, které mají jen hodinovou ručičku.

Povšimni si následujícího příkladu, který potvrzuje nespolehlivost vědeckých metod při určování stáří. Dva vědci chtěli porovnat nový nález z předcházejícím, u něhož bylo určeno stáří 65 miliónů let. Metoda draslík-argon však ukázala, že jejich nový nález byla starý jen 44 miliónů let — o 21 miliónů méně. To ovšem nebyl žádný problém — všechno jde, když se chce. Ti dva vědci „to přičítají ztrátě argonu nebo nečistotám“, uvádějí „Science News“ z 18. července 1981. Jednou velkorysí, podruhé dogmatičtí — podle toho, jaký účel se sleduje.

METODA RADIOAKTIVNÍHO UHLÍKU: Pro určování stáří v období lidských dějin na Zemi jsou mnohem užitečnější radioaktivní uhlíkové hodiny, založené na poločasu rozpadu uhlíku C-14, který je 5 500 let. V tomto případě nepoužíváme radioaktivní prvek, který zde byl vždy od stvoření. Při tak krátké životnosti by všechen radioaktivní uhlík zmizel již před dávnými věky. Tento izotop se však ustavičně tvoří dopadem kosmických paprsků na zemskou atmosféru.

Všichni živí tvorové mají v každé části svého těla uhlík a po dobu svého života mají stejné množství uhlíku C-14 jako má atmosférický kysličník uhličitý. Když zemřou a jsou pohřbeni a odříznuti od atmosféry, rozpadá se postupně uhlík C-14 a mizí. Jestliže se tedy vykope starý kus dřeva nebo dřevěného uhlí, lze změřit zbývající množství uhlíku C-14 a určit, kdy byl částí živého stromu.

Taková je opět teorie. V praxi je však mnoho věcí, které mohou být příčinou chybných výsledků. Jedna z věcí, které mohou snadno vzorek znehodnotit, je znečistění jinými materiály, které by mohly obsahovat starší nebo mladší uhlík.

Nejzávažnější otázkou, zejména pokud jde o velmi staré vzorky, však jde, zda radioaktivní uhlík byl v atmosféře obsažen ve starých dobách ve stejném množství jako dnes. Tím si nemůžeme být jisti, protože to závisí především na úrovni kosmického záření, které je značně rozdílné a sporadické. Jestliže například během nejstarších dějin člověka z nějakého důvodu byla průměrná intenzita kosmických paprsků jen poloviční než dnes, pak by se každá zkouška z té doby zdála být o 5 500 let starší než skutečně je.

Nemáme žádnou možnost poznat, jak silné bylo kosmické záření v minulosti, a tak je moudré, když měříme stáří pomocí uhlíku C-14 jen pro období, pro které byly hodiny cejchovány podle historických materiálů a to jest asi 3 500 let nazpět. Datování zpět do minulosti může být stále více nepřesnější.

JAK VĚROHODNÁ JSOU TEDY DATA? Je zkamenělý pekingský člověk opravdu starý 500 000 let? Podívejme se, co o tom říká „The Encyclopaedia Britannica“. Když mluví o odpovídajících fosiliích podobných živočichů ve vrstvách v různých částech země, říká: „Takové důkazy vedly k přibližným závěrům, že druh Homo erectus v podstatě pochází z období raně středního pleistocénu... nejmladšími potvrzenými zástupci Homo erectus ve sbírkách fosilii se zdají být nálezy z Pekingu v Číně, Trinilu v Japonsku, z Ternifine v Alžíru a lebka Olduvaiského hominida 9 z Tanzánie. Opakovaná datování metodou draslík-argon ve vrstvách hornin u Trinilu vedly k odhadu jejich stáří na 550 000 let... zdá se, že by bylo rozumné stanovit stáří Homo erectus na 500 000 až 1 500 000 let“.

Všimni si všech opatrných výrazů, které se vyhýbají konečnému tvrzení — slov jako „přibližný“, „zdá se“ nebo „rozumné stanovit“. Není řečeno, že stáří pekingské fosilie bylo určeno. Když se dospělo k výsledkům, opírá se konečný závěr o rozbory, v nichž pozůstatek jedné tisíciny celkového množství argonu, který se v draselném nerostu předtím nahromadil, znamená asi 500 000 let. Když nahlédneme pod titulky, nenalézáme žádný pádný důkaz pro široce uznávané tvrzení o vysokém stáří pekingských fosilií.

Jestliže někdo nechce přijmout biblické dějiny o stvoření člověka, může použít protikladná tvrzení vědeckých metod pro určování stáří, aby ospravedlnil své stanovisko. Je-li však poctivý, musí přiznat, že takové metody jsou příliš nepřesné a nespolehlivé, než aby mohly úspěšně oslabit víru toho, kdo přijímá Bibli jako Boží slovo pravdy.

[Praporek na straně 24]

Má-li být výsledek správný, musí být splněny dva velmi důležité předpoklady

[Praporek na straně 25]

Je těžké odečíst vteřiny na hodinách, které mají jen hodinovou ručičku