Postoj katolické církve k Bibli v minulosti

Kniha „Průvodce ke katolickému čtení“ činí toto zajímavé prohlášení: „Většina laických katolíků starší generace bude jistě souhlasit s tím, že mnoho katolických kněží a jeptišek to nelibě neslo, jestliže někdo četl Bibli bez řádného dozoru. Situace se naštěstí radikálně změnila, a dnes jsou katolíci ze všech stran vybízeni, nabádáni a prošeni, aby četli Knihu knih.“

Postoj katolické církve se nepopiratelně „radikálně změnil“ v několika posledních desetiletích. Za posledních 30 let se objevilo více populárních katolických překladů Bible, než za celá předcházející staletí. Co však je 30 let v dějinách církve, která tvrdí, že existuje od doby apoštolů? Jakou pověst si vytvořila katolická církev během staletí? Projevovala lásku k Bibli tím, že jí katolíkům zpřístupňovala, a povzbuzovala je, aby jí četli? Nebo ukázala svou nenávist vůči těm, kteří Bibli milovali?

Před Karlem Velikým a po něm

Je třeba přiznat, že římská církev zprvu přála překládání Svatých písem do běžného jazyka. Nesmíme zapomenout, že společným jazykem prvních křesťanů byla řečtina. Tak tomu bylo po několik staletí od chvíle, kdy po smrti apoštolů začalo odpadnutí. To lze vidět ze skutečností, že První ekumenický koncil v Nikaji roku 325 n. l. konal své zasedání nikoli v latině, ale v řečtině, a proslulé Nikajské vyznání, o němž se říká, že je „neotřesitelným základem“ katolické víry, bylo sepsáno řecky.

Soupeření mezi Římem a Byzancí (Konstantinopolí) o to, kde bude náboženské středisko církve, se rozvinulo během 4. století n. l., a do tohoto soupeření vstoupil i jazyk. Východní část církve pod konstantinopolským patriarchou používala ve své liturgii řečtinu a vlastnila celou Bibli v řečtině (překlad Hebrejských písem „Septuagintu“ a Křesťanská řecká písma.) Obecným jazykem jímž se mluvilo na západě, však nebyla řečtina, ale latina. Existovali různé „starolatinské“ překlady Písem, ale žádný z nich nepřevládl. Proto ke konci 4. století pověřil římský biskup Damasus učence jménem Jeroným, aby vytvořil takový jednotný latinský překlad Bible.

Jeroným nepoužil klasické latiny, ale lidové neboli vulgární latiny — jazyka prostých lidí. Nakonec jeho překlad proslul jako „Vulgáta“ (editio vulgáta, obecné či lidové vydání). A ta se stala na více než tisíc let standardní Biblí katolické církve a zůstala jí i dlouho po tom, co se latina stala mrtvým jazykem. Důležitou skutečností však zůstává, že latinská „Vulgáta“ byla původně Biblí v obecném jazyce.

S rozbitím Římské říše a světského školství, které v římských dobách převládalo, získalo vyšší kněžstvo katolické církve vlastně monopol na poli vzdělávání. Žalostně zanedbalo tuto příležitost, a z toho vzešla rozšířená nevědomost, která se stala pro temný středověk typickou.

Koncem 8. století si císař Karel Veliký naříkal na hrubou nevzdělanost lidu a nižšího kněžstva své říše. Byl nazván „tvůrcem středověké vzdělanosti“. Povolal ke svému dvoru takové učence, jako byl anglický teolog Alcuin, který revidoval porušený text Jeronýmovy „Vulgáty“. Karel Veliký dal zřídit v klášterech scriptoria čili písárny na opisování rukopisů. Jeho snahy o rozšíření vzdělanosti však prospěly hlavně kněžstvu a šlechtě, protože rukopisy byly v latině, která tehdy již byla mezi prostým evropským lidem nahrazována lidovými jazyky.

Drobty pro prostý lid

Pod vlivem Karla Velikého sice rozhodl Tourský koncil, konaný r. 813 ve Francii, že homilie neboli kázání pro obecný lid mají být překládány do místního jazyka, ale o překladu samotné Bible pro lid nebylo rozhodnuto nic. „Katolická encyklopedie“ na omluvu píše:

„Knihy existovaly jen v rukopisné podobě a byly drahé, takže přesahovaly možnosti většiny lidí. Kromě toho, kdyby si byl lid mohl opatřit knihy, nemohl by je stejně číst, protože v oněch drsných dobách bylo vzdělání výsadou nemnohých. Ve skutečnosti neuměl číst téměř nikdo kromě kněží a mnichů“. Čí chybou ovšem bylo, že lid zůstával negramotný? A proč římskokatolická církev čekala na krále Karla Velikého, aby prosadil vzdělání, a to i u nižšího kněžstva?

Místo aby katolická církev napomáhala vzdělanosti lidu a dala přeložit Bibli do místních jazyků, podporovala výrobu ‚knih pro nevědomé‘: obrázkových Biblí (jako byla „Biblia pauperum“ neboli Bible chudých), biblických dějeprav, církevních her, soch a řezeb, nástěnných maleb v kostelích a malovaných oken na biblické náměty. Takové drobty nechávalo katolické kněžstvo padat z bohatého duchovního stolu biblického poznání, který si vyhradilo pro sebe a pro několik málo privilegovaných králů a šlechticů.

Nepředvídané následky

Vzdělávací tažení Karla Velikého mělo pro římskokatolickou církev nepředvídané následky. Po smrti Karla Velikého — jak se vzdělání rozšířilo mezi nižší kněžstvo a šlechtu a jak začaly kolovat biblické rukopisy v latině — začali kněží, mniši, králové, královny, středověcí páni a vznešené dámy klást otázky ohledně katolické věrouky a srovnávali ji s Biblí. Dožadovali se také Bible v lidovém jazyce a římskokatolická církev tehdy povolila, aby byly části Písem přeloženy pro kněží a šlechtu.

Někteří z těch, kteří si přečetli Bibli — dokonce i někteří kněží — se stali předreformačními odpadlíky. Jmenujme jich jen několik: Bérenger z Tours (zemřel 1088), Petr z Bruys (zemřel (1140) nebo Jindřich z Lausanne neboli z Cluny (zemřel ve vězení po roce (1148). Ti všichni byli francouzskými kněžími, kteří kladli Bibli nad církevní dogmata a trpěli pro to.

Navíc, když prostí lidé slyšeli kázání v rodné řeči a viděli biblické náměty v obrázkových Biblích (psaných latinsky) a v různých dílech náboženského umění, prohloubil se jejich hlad po biblickém poznání. Začaly kolovat „nepovolené“ překlady částí Bible a odpadlické skupiny, jako například valdenští, začaly kázat biblické pravdy ve Francii, Itálii, Španělsku a v jiných evropských zemích. S tím ovšem Řím nepočítal. Proto se od 12. a 13. století postoj katolické církve k Bibli radikálně změnil. Pro Řím se Bible stala nebezpečnou knihou, jak ukáží následující historické skutečnosti.

[Obrázek na straně 4]

Jeroným byl římským biskupem Damasem pověřen, aby přeložil Bibli do latiny, jíž mluvil prostý lid

[Obrázky na straně 5]

Ze vzdělávacího programu Karla Velikého mělo užitek hlavně duchovenstvo a šlechta

[Obrázek na straně 6]

Když začali kázat z Bible odpadlíci, postoj církve vůči ní se změnil