Dějiny bojů proti biblickému vzdělávání
1179 Papež Alexandr III. zakázal valdenským kázat. Kázali s pomocí překladů některých částí Bible do obecného jazyka.
1184 Na Veronském synodu v Itálii rozhodl papež Lucius III., podporovaný císařem Svaté říše římské Friedrichem I. Barbarossou, že všichni „kacíři“ milující Bibli, kteří vytrvale kázali nebo dokonce jen smýšleli v rozporu s katolickým dogmatem, mají být exkomunikováni a předáni světským autoritám k potrestání (většinou upálením).
1199 Papež Innocenc III. zavrhl překlad žalmů, evangelií a Pavlových dopisů do francouzštiny a zakázal schůzky, které se konaly v metském biskupství ve Francii za „odsouzeníhodným záměrem“ studia Písem. Všechny kopie těchto překladů do běžného jazyka, které se podařilo najít, spálili cisterciáčtí mniši.
1211 Z nařízení papeže Innocence III. uspořádal biskup Mertram z Met křížové tažení proti všem lidem, kteří četli Bibli v běžném jazyce, a všechny nalezené Bible byly rovněž spáleny.
1215 Konal se čtvrtý Lateránský koncil a první tři kánony byly namířeny proti kacířům, kteří se odvážili „ujmout se kázání“. „Dictionnaire de théologie catholique“ uznává, že toto opatření bylo zaměřeno zejména proti valdenským, kteří kázali s Biblemi přeloženými do obecného jazyka.
1229 Kánon 14. Toulouského koncilu ve Francii říká: „Zapovídáme laikům, aby měli ve vlastnictví jakýkoli opis knih Starého i Nového Zákona s výjimkou žaltáře a takových částí, které jsou obsaženy v breviáři nebo v hodinových modlitbách Blažené Panny, a nejpřísněji zakazujeme i tato díla v lidovém jazyku.“
1246 Kánon 36 Bézierského koncilu ve Francii naléhá: „Dohlédněte, aby bylo použito všech právních a zákonných prostředků, aby se zabránilo laikům vlastnit teologické knihy, dokonce i v latině, a kněžstvu vlastnit je v lidovém jazyku.“
1559 „[Papež] Pavel IV. zařadil celou sérii latinských Biblí mezi Biblia prohibita (zakázané knihy), dodal, že žádná Bible v místním jazyku nesmí být tištěna ani přechovávána bez povolení Svatého officia. To se rovnalo zákazu čtení Bible v kteréhokoli běžné řeči.“ — „Dictionnaire de théologie catholique“, sv. 15, odst. 2738.
1564 Čtvrtá zásada indexu (zakázaných knih) zveřejněného papežem Piem. IV. stanovila: „Zkušenost ukázala, že povolí-li se bez rozlišování čtení Bible v lidovém jazyku, vlivem nerozvážnosti lidí vzniká z toho více škody než užitku.“
1590 Papež Sixtus V. nařídil, že nikdo nesmí číst Bibli v obecném jazyku bez „zvláštního povolení Apoštolské stolice“.
1664 Papež Alexandr VII. dal všechny Bible v běžné řeči na Index zakázaných knih.
1836 Papež Řehoř XVI. vydal varování všem katolíkům, že čtvrtá zásada indexu vydaného roku 1564 Piem IV. dosud platí.
1897 Ve své Apoštolské konstituci „Officiorum“ vydal papež Lev XIII. následují omezení pro užívání Biblí v obecné řeči: „Všechny překlady do domorodých jazyků, dokonce i ty, které vydali katolíci, jsou naprosto zakázány, pokud nebyly schváleny Apoštolskou stolicí nebo vydány pod dohledem biskupů s vysvětlivkami převzatými od církevních Otců a učených katolických spisovatelů . . . Všechny překlady Svatých knih pořízené jakýmkoli nekatolickým pisatelem s kterémkoli obecném jazyce jsou zakázány, zejména ty, jež vydaly biblické společnosti, které byly při několika příležitostech odsouzeny římským pontifikem.“
1955 Francouzský katolický spisovatel Daniel-Rops shrnul důvody pro odpor katolické církve proti biblickému vzdělání a napsal a patřičným „Nihil obstat“ a „Imprimatur“ od církevních autorit: „Když Luther a jiní reformátoři vrátili Knize [Bibli] její svrchovanou autoritu a její proslulost, dopustili se neodčinitelné chyby tím, že ji oddělili od tradice, která bezpečně střežila její text a tolik přispěla k jejímu porozumění. Jakmile se stala Bible jediným pramenem víry a duchovního života pro člověka, poskytla mu prostředek, jak se obejít bez církve . . . Katolická církev . . . reagovala ochrannými opatřeními přijatými Tridentským koncilem [1545–1563], která mimo jiné věrným zakazovala číst překlady Svatých písem do obecné řeči, pokud nebyly schváleny církví a neobsahovaly komentáře v souladu s katolickou tradicí . . . Běžně pak bylo slyšet: ‚Katolík by neměl číst Bibli.‘“ „Qu’est-ce que la Bible?“ (Co je Bible?)