Němé kameny vyprávějí

NĚKOLIK pracovníků elektrikářské společnosti kopalo 21. února 1978 ve středu hlavního města Mexika jámu pro kabely a přitom objevili kus kamenné sochy. To vedlo k nejvýznamnějšímu archeologickému objevu v dějinách Mexika.

Kamenná socha se našla v prostoru, kde kdysi stál hlavní chrám aztéckého města Tenochtitlánu. Dnes jsou trosky chrámu odkryty a návštěvníci si je mohou prohlédnout. Někteří z těchto návštěvníků jsou jen zvědaví. Jiní však mají zájem poznat, co tyto trosky mohou vypovídat o Aztécích, zakladatelích starověké říše v Mexiku. Tyto němé kameny mohou vyprávět podivuhodný příběh.

Hlavní chrám

Poblíž vykopávek je stanice podzemní dráhy Zocalo. Zde můžete vidět zmenšený model hlavního chrámu, jak pravděpodobně vypadal. Měl tvar seříznuté pyramidy a na vrcholku stály dvě budovy podobající se věžím. Bylo to hlavní středisko aztéckého uctívání, a proto stál na hlavním náměstí Tenochtitlánu a kolem něj byly další chrámy. Zde uctívali Aztékové svá nejvyšší božstva: Huitzilopochtli, boha války, a Tláloca, boha deště.

Když přišli Španělé, rozkládal se Tenochtitlán na ostrově v údolí plném jezer. Podél ulic vedly kanály, po nichž se dopravovalo zboží na malých člunech, chalupas. Salvador Toscano to popisuje ve své knize „Cuauhtemoc“: „Střed ostrova zaujímalo velké náměstí s hlavním chrámem a Cortés k tomu dodává: ‚Žádnou lidskou řečí není možné popsat jeho velkolepost a jedinečnost. Bylo tak veliké, že na jeho rozloze bylo možné postavit obydlí pro 500 lidí. Na náměstí stálo několik pyramid pro uctívání, byla tam plocha pro míčové hry, domy kněží, lešení s lebkami (tzompantlis) a chrámy z otesaných kamenů a aromatického cedrového dřeva. Kromě toho tam byla pyramida hlavního chrámu pro uctívání boha slunce a války, Huitzilopochtli, jež byla vysoká 30 metrů a měla na vrcholek 116 stupňů, a dominovala celému ostrovu.‘“

Návštěva vykopávek

Podržme si v mysli tyto informace a pojďme nyní k zábradlí, které vede dolů k vykopávkám a odkud se můžeme rozhlédnout po celé ploše. Co uvidíme? Především hromadu trosek. Na nalezišti bylo uděláno několik drobných oprav a jinak bylo zanecháno tak, jak bylo objeveno. Bližší pohled však odhalí některá zajímavá fakta.

Uprostřed vykopávek uvidíte například místa, kde byli uctíváni Huitzilopochtli a Tláloc. Je pozoruhodné, že stavba, kterou popsal Cortés, byla mnohem větší než ta, na níž se díváme. Španělé chtěli vyhladit aztéckou kulturu a zejména to, co považovali za krvežíznivé náboženství. Po dobytí města v roce 1521 tedy systematicky ničili chrám, až z něho nezbylo nic než hromada trosek. Na témže místě pak postavili vlastní budovy.

Španělé však nevěděli, že chrám, který zničili, byl pouze poslední z řady staveb. Původní budova byla sedmkrát přestavěna na větší a každá přestavba v sobě skryla tu předchozí. Části dřívějších chrámů tedy přežily ničení Španělů. Dvě místa uctívání, která zde vidíme, jsou části druhé přestavby.

Krvežíznivé náboženství

Na těchto místech pro uctívání byly přinášeny lidské oběti a tyto oběti nesmazatelně označily aztécké náboženství jako krvežíznivé. Dominique Verut srovnal toto náboženství s náboženstvím současné doby a jeho vyjádření stojí za povšimnutí: „Aztécká kultura s sebou nesla strach z nařízených lidských obětí, což byl kulturní jev, který měl mnoho obhájců, i když stále vyvolává nevoli u svých odpůrců, kteří zapomněli na svatou inkvizici [a] nacismus..

Člověka však mimovolně mrazí, když se dívá na obětní kámen před svatyní Huitzilopochtli. Na rovnou plochu tohoto kamene položili oběť tváří vzhůru, a tak byla připravená k vytržení srdce, jež bylo předloženo jako oběť božstvům.

Jiný kámen, socha bohyně Coyolxauhqui, odhaluje další stránku aztéckého uctívání. O Coyolxauhqui se říká, že byla sestrou Huitzilopochtli, který ji zabil a rozřezal na kusy. Proto je na reliéfu zobrazena jako rozřezaná na kusy, s hlavou oddělenou od trupu. Aztékům zřejmě nebylo nevolno z uctívání rozřezané bohyně.

Srovnání starověku a nové doby

Čtenáři Bible vědí, že lidské oběti byly často součástí falešného uctívání. Kananejci a někdy i odpadlí Izraelité obětovali své děti démonským božstvům. (2. Královská 23:10; Jeremjáš 32:35) I Aztékové obětovali děti. V knize „El Templo Mayor“ čteme: „V jedné z těchto [jam] se našly zbytky obětovaných dětí a zpodobnění boha deště. Měla to snad být zvláštní oběť kvůli hladomoru?“

Tatáž kniha dále uvádí: „Fray Juan de Torquemada nám o tom vypráví v knize ‚Monarquía Indiana‘ (Indiánská monarchie): ‚Děti byly honosně oblečeny, postaveny na přenosnou plošinu s bohatou výzdobou květů a peří a na ramenou kněží a pomocných kněží přineseny na posvátné místo. Jiní šli před nimi, hráli na hudební nástroje, tančili a zpívali. Tak došli na místo, kde byly děti obětovány a předloženy démonovi.‘“

Kniha zdůrazňuje další podobnosti mezi náboženstvím Aztéků a náboženstvími Starého světa a říká, že bůh Tláloc byl také bohem plodnosti. Byl mu zasvěcen jeden z hlavních oltářů. V chrámu byla též dvě ohromná zobrazení hadů, protože had je symbol plodnosti. Podobně měla většina pohanských náboženství Starého světa boha plodnosti a had byl jako náboženský symbol velice rozšířen. Je zajímavé, že podle pověsti se Huitzilopochtli narodil bohyni Coatlicue a tato bohyně-matka byla později nazývána „matkou všech bohů“.

Aztékové přijali nové náboženství

Španělé se tvrdě a často násilím snažili vykořenit aztécké náboženství v Mexiku. Mnohdy stavěli na vrcholcích aztéckých chrámů vlastní kostely a při svém stavebním díle používali kameny ze staré budovy. Stavebním materiálem se staly i kusy aztéckých model.

Pro Aztéky však nebylo obtížné přizpůsobit se novému náboženství. Nahradili své kamenné modly modlami ze dřeva a z keramiky. Tyto nové modly se více podobaly lidem, ale přesto to byly modly. A součástí mexické kultury zůstalo mnoho myšlenek ze starého náboženství. Například stále zachovávali každoročně začátkem listopadu kult mrtvých. Příslušníci nového náboženství věřili v nesmrtelnost duše stejně jako původní obyvatelé Mexika. Mezi náboženstvím, které zavedl Cortés, a mezi tím, jež se pokoušel zničit, bylo opravdu mnoho podobností.

Tyto němé trosky hlavního chrámu, které jsou nyní přístupné návštěvníkům, silně vyvolávají představu o dávno zašlé říši a kultuře. Připomínají nám kruté náboženské zvyklosti, božstva, která se již dávno neuctívají, a zvyky, jež se stále zachovávají, i když pod jiným jménem a v jiném náboženství. A připomínají nám pozoruhodné podobnosti mezi falešným náboženstvím Starého světa a falešným náboženstvím Nového světa.