Mys Lobos — Dramatické setkání země a vody

NEJEN dramatické. Toto setkání země a vody u mysu Lobos je někdy přímo divoké! Když je vysoký příliv a z moře vane silný vítr, vytvářejí se obrovské vlny a ty se valí a tříští o skaliska. S duněním vystřelují 12 až 15 metrů do vzduchu. Když se to děje, návštěvníci se k této podívané sbíhají na Mroží mys. Stoupají si tak blízko, jak se odváží, a dech se jim tají bázní, když vlna za vlnou naráží na útes. Očarováni touto ukázkou síly, která vymršťuje tuny vody k obloze, přehlížejí sprchu vodní tříště, která se na ně snáší. Dokud vlny zuří, divákům se odtud nechce.

Ale odejít musí, protože na mysu Lobos je toho ještě mnoho k vidění. Jeho pozoruhodností je tolik, že jej v roce 1933 koupil stát Kalifornie a udělal z něho státní rezervaci. Ovšem druhý, ještě důležitější důvod byla ochrana líbezného Montereyského cypřiše. V přírodě roste jen na mysu Lobos a na blízkém Montereyském poloostrově. Sráz těchto skalisek je nyní posledním útočištěm Montereyského cypřiše.

Než se stal mys Lobos státní rezervací, prošel pestrou historií. Po staletí sbírali Indiáni korýše a tábořili na jeho předhoří. Koncem 18. a začátkem 19. století se stal pastvinou pro dobytek. Portugalci tu měli v letech 1861 až 1884 velrybářskou stanici. Potom tam zřídili japonští rybáři konzervárnu na mořské mlže, jež vyvážela do Orientu statisíce mlžů. Země často měnila majitele — jednou prý dokonce při hře v karty.

Stezky

Do státní rezervace Mys Lobos je přístup po Tichomořské pobřežní dálnici číslo 1, asi 16 kilometrů jižně od Monterey a 5  kilometrů pod Carmelem. V rezervaci je málo silnic. Vedou na tři hlavní parkoviště a odtamtud se vějířovitě rozcházejí stezky, které se vinou borovými lesy a cypřišovými háji. Jedna stezka dlouhá 10  kilometrů sleduje v rezervaci linii pobřeží, střídavě se táhne po hraně vysokých skal a poskytuje nádherné výhledy na moře pěnící se v hloubi dole. Pak sestupuje až k vodě a umožňuje vidět přílivová jezírka plná života — mořských sasanek, koníků, krabů, hvězdic, korýšů, zelených a červených řas a mnoha jiných tvorů. Postůj, klekni si a zadívej se do těch strhujících malých světů obklopených balvany. Ale pozor! Neočekávaně tě s chutí promáčejí!

Cestou po stezce k Ptačímu ostrovu pohlédněme dolů na nefritově zelené vody Čínské zátoky, která je pod námi stulená jako drahokam obklopený sráznými útesy. Vlny líně pleskají o malou písčitou pláž na jednom konci, kde neplavci i plavci užívají chladné vody a pak se sluní v teple na chráněné pláži. Z tohoto blaha se těší i jiní — na skalních římsách se na sluníčku rozvalují tuleni.

Stezka pokračuje až na úroveň Ptačího ostrova, kde se po stovkách shromažďují vodní ptáci. Kormoráni v době hnízdění pilně přeletují s pramínky mořských řas v zobáku a staví si hnízda tak blízko u sebe, jako by byli staviteli přelidněných sídlíšť. Pelikáni přilétají a odlétají lovit ryby a potápějí se do moře, když vidí plavat pod hladinou svůj oběd. Rackové se vznášejí a krouží ve větru tak svobodně, že jim až závidíš, protože jsi připoután k zemi.

Stezka cypřišovým hájem, která se vine jedním ze dvou posledních přirozených stanovišť Montareyského cypřiše na zeměkouli, je oblíbenou stezkou mnoha návštěvníků. Z jejích skal je nádherně vidět moře. Červené řasy obrůstají skály a pně vystavené vlhkému mořskému vzduchu. Z větví borovic a cypřišů splývají krajky lišejníku. V lesích je možné vidět jelena černoocasého — laně s kolouchy se často popásají na keřích. Ze špice tohoto poloostrova je vidět čtyřicetitunové velryby šedé, jak chrlí vodu a někdy vyskakují, když míjejí mys Lobos na své okružní pouti k Baja California, která je dlouhá 16 000 kilometrů. Tam se v prosinci a v lednu páří a rodí a pak v březnu a v dubnu se vracejí za potravou do Beringova moře.

Mořské vydry

Nejoblíbenějšími zvířaty však nejsou tyto mořské kolosy putující podél břehů. Ochránci rezervace nejčastěji slyší otázku: „Kde jsou mořské vydry?“ Obvykle jsou mezi chumáči chaluh v chráněných zátokách. Návštěvníci si tyto oblasti obhlížejí triedrem, a když zpozorují vydry, sledují je, jak se potápějí za potravou. Za potravu mají lahůdky jako škeble, kraby, slávky, medúzy, chobotnice, mlže a mořské koníky. Místo stolu používají kámen, který si kladou na prsa a o něj roztloukají skořápky svých chodů, aby se dostaly k masu uvnitř. Pokud neobědvají, spávají zamotané v chaluhách, aby je to neodplavilo. Jindy uvidíte matku s mládětem na prsou, jak je upravuje nebo krmí. Mládě se rodí ve vodě, a přece se musí učit plavat. Ale nemůže se utopit — mláďata mořské vydry jsou přirozeně nadnášena.

Čokoládově hnědá srst mořské vydry — u dospělých často šedá nebo bílá kolem hlavy — je jemná a hustá. V informačním středisku u Mrožího mysu mají kožešinu mořské vydry. Prohrábněte ji prsty a ucítíte její hedvábnou měkkost. Právě tahle velmi jemná kožešina málem znamenala vyhubení vydry. Je dvakrát hustší než tulení a má na čtverečním centimetru 100 000 chlupů, celkem asi 800 miliónů. Vydru však nehřeje jen kožich. Hodiny tráví tím, že se pročesává, a tím zachytává v kožichu vzduch. Ten právě izoluje kůži vydry před studenou vodou. Jedinečná, mírná, neútočná — není tedy divu, že je mořská vydra miláčkem návštěvníků!

Podvodní rezervace

Tyto stezky zpřístupňují 224 hektarů mysu Lobos. Ale to není celá státní rezervace Mys Lobos. Není to ani polovina. Tři sta hektarů je pod vodou. Dejme se silnicí, která odbočuje na parkoviště u Velrybářské zátoky, kde asi uvidíme potápěče v pryžovém úboru, jak se spouštějí do první podvodní rezervace ve Spojených státech. Byla zřízena roku 1960. Je to jedna z nejbohatších podvodních lokalit v Kalifornii a je plně zákonem chráněna. Divy tohoto světa pod vodou však pro nás určeny nejsou  — pokud ovšem nemáme povolení obléknout si potápěčskou výstroj a zkoumat hloubky.

Skládačka, kterou dostaneme při vstupu do rezervace, naznačuje, oč přicházíme: „V tlumeném světle třicetimetrových lesů chaluh tvoří živočichové bez páteře a rostliny bez kořenů svět měňavých barev. Plavou tam ryby rodu scorpaenichae i sebastodes a ophiodon elongatus. Nečekané zjevení tuleně, vydry nebo velryby rozbuší srdce.“ Jedním z obyvatel těchto hlubin, ze kterého by se nám asi srdce sevřelo, je největší hvězdice na světě, takzvaná netopýří hvězdice, dosahující až metru dvacet v průměru. Stejně jako máme průvodce po stezkách, když se procházíme v suchozemské oblasti mysu Lobos, mají i potápěči nepromokavou knihu s 38 barevnými fotografiemi, aby mohli rozeznat mořské živočichy.

Mys Lobos je místo k poklidnému přemýšlení. Při více než 300 druzích rostlin a 250 druzích ptáků a zvířat je zde opravdu o čem přemýšlet: o dlouhých pramenech hnědých chaluh, které se půvabně vlní v mořské hladině v Zátoce modrých ryb, o šeřících, které provoněly slaný mořský vzduch, o listech šalvěje, které rozemnuty v prstech pronikavě zavoní. Nezkoušejme to však s lesklými listy škumpy, která lemuje stezky. Proč se tu nechává tento jedovatý keř? Protože je oblíbeným příbytkem malých ptáků a zvířat. Na Lobosu jsou doma oni, a ne my.

Přemýšlejme o tesklivé písni vrabce bělotemenného, kterou tiše opakuje z nejvyšší větvičky brotanu, o vysokém křiku ústřičníka černého, který pobíhá po skalách na hranici příboje a jasně červený zobák se mu leskne na slunci. Na skalnatých ostrůvcích a pobřeží se ozývá nezaměnitelné štěkání mrožů. A žasněme nad vydrou, která používá nástroj — kámen na prsou, o nějž roztlouká skořápky. A znovu vychutnejme tlumené zvuky tichého příboje nebo jeho bouření mezi skalami, když je v divoké náladě.

Je to místo k rozjímání. Hluboce vdechujme mořský vánek. Pomalu kráčejme po stezkách. Udělejme si čas vnímat onu atmosféru. Střádejme vzpomínky. Nasávejme zdejšího ducha.

Snad vám připadne přehnaný výrok krajináře Francise Melomase o mysu Lobos, že je to „největší setkání země a vody na světě“. Ale po několika dnech procházek po jeho stezkách, když hluboce dýcháte slaný mořský vzduch, nasloucháte různým zvukům, prohlížíte si zajímavosti a nasáváte všeobecný klid jeho neporušené krásy, nepřipadne vám ta chvála možná nijak přehnaná.

Mys Lobos je nesporně lék na podrážděné nervy, hojivý balzám pro ducha, chvála umění jeho tvůrce, Jehovy Boha.

[Obrázky na straně 16 a 17]

Vlevo nahoře: Špice.

Vpravo nahoře: Jižní mořská vydra

Vlevo uprostřed: Nefritově zelené vody Čínské zátoky

Vpravo uprostřed: Medialuna californiensis v lese chaluh

Vpravo dole: Vítr a voda nahlodaly pískovec