Lidské panství na miskách vah
4. část: „My, lid“
Demokracie: Vláda lidu, prováděná buď přímo nebo prostřednictvím volených zástupců.
„MY, lid Spojených států, jsme stanovili a uvedli v platnost tuto ústavu.“ Tato úvodní slova preambule ústavy Spojených států jsou výstižná, neboť ti, kteří zakládali Spojené státy, chtěli, aby byly demokracií. Slovo řeckého původu „demokracie“ znamená „vláda lidu“ neboli, jak ji definoval Abraham Lincoln, šestnáctý prezident Spojených států: „Vláda lidu, lidem, pro lid.“
Starověké Řecko, často zvané kolébkou demokracie, se chlubí tím, že v jeho městských státech, zejména v Athénách, byla demokracie uplatňována už v 5. století př.n.l. Ale demokracie tehdy nebyla tím, čím je dnes. Řečtí občané se například účastnili řídícího procesu mnohem bezprostředněji. Každý občan mužského pohlaví patřil ke shromáždění, které se po celý rok scházelo, aby prodiskutovávalo aktuální problémy. Prostou většinou hlasů shromáždění určovalo politiku městského státu zvaného ‚polis‘.
Ženy, otroci a cizí usedlíci však byli vyloučeni z užívání politických práv. Athénská demokracie byla tedy aristokratickou formou demokracie pouze pro hrstku privilegovaných. Jedna polovina až čtyři pětiny obyvatelstva pravděpodobně neměly vůbec žádný hlas v politických záležitostech.
Nicméně toto zřízení podporovalo svobodu slova, neboť hlasujícím občanům bylo zaručeno právo vyjádřit svůj názor dříve, než padlo rozhodnutí. Politické úřady byly dostupné každému občanu mužského pohlaví, nebyly omezeny na elitní hrstku. Byl zaveden systém kontrol, aby se předešlo zneužití politické moci ze strany jednotlivců nebo skupin.
„Athéňané sami byli hrdí na svou demokracii,“ říká historik D. B. Haeter. „Věřili, že je blíže k plnému a dokonalému životu než monarchie nebo aristokracie.“ Demokracie zřejmě dobře odstartovala.
Demokracie vyrostla z kolébky
Až na to, co je provozováno v malém měřítku na městských mítincích v Nové Anglii, USA, a do určité míry v některých kantonech Švýcarska, přímá neboli čistá demokracie už neexistuje. Vezmeme-li v úvahu pouhou velikost moderních států a milióny jejich občanů, vládnout tímto způsobem by bylo technicky nemožné. Mimochodem, kolik občanů by v tomto uspěchaném dnešním světě mělo čas věnovat se hodinám politických debat?
Demokracie vyrostla v poněkud rozporuplného dospělého — dospělého s několika tvářemi. Jak vysvětluje časopis Time: „Svět nelze rozdělit na blok ryze demokratický a blok nedemokratický. V rámci takzvaných demokracií existují různé stupně svobody jednotlivce, pluralismu a lidských práv, stejně jako existují různé stupně represí v rámci diktatur.“ Přesto většina lidí očekává, že pod demokratickou vládou najde některé základní věci jako osobní svobodu, rovnost, ohled na lidská práva a spravedlnost podle zákona.
Přímá demokracie včerejška se stala poslaneckou demokracií dneška. Legislativní orgány, ať jednokomorové, tzn. mající jednu sněmovnu, nebo dvoukomorové, mající sněmovny dvě, jsou složeny z jednotlivců volených lidem — nebo jinak navržených — aby ho reprezentovali a připravili zákony k jeho prospěchu.
Tento trend poslanecké demokracie začal ve středověku. Od 17. a 18. století dostávaly větší smysl instituce třináctého století, jako Magna Charta a parlament v Anglii, spolu s politickými teoriemi o rovnosti lidí, přirozených právech a suverenity lidu.
Do konce první poloviny 18. století vešel termín „demokracie“ v obecné užití, ačkoli na něj bylo nahlíženo s trochou nedůvěry. The New Encyclopaedia Britannica říká: „Dokonce autoři ústavy Spojených států v roce 1787 se báli, aby do politického procesu nebylo zapojeno větší množství lidí. Jeden z nich, Elbridge Gerry, nazval demokracii ‚nejhorším ze všech politických zel‘.“ Nehledě na to, lidé jako Angličan John Locke dále tvrdili, že vláda spočívá na souhlasu lidu, jehož práva jsou nedotknutelná.
Republiky
Mnohé demokracie jsou republikami, to znamená vládami, jež mají jinou hlavu státu než monarchu, dnes obyčejně prezidenta. Jednou z prvních republik na světě byl starý Řím, ačkoli jeho demokracie byla nesporně omezená. Nicméně tato částečně demokratická republika trvala více než čtyřista let, než uvolnila cestu království a římskému impériu.
Republiky jsou dnes nejobvyklejším druhem vlády. Z 219 vlád a mezinárodních organizací uvedených v příručce z roku 1989 je 127 zařazeno mezi republiky, ačkoli ne všechny jsou poslaneckými demokraciemi. Rozsah vládních forem republik je totiž široký.
Některé republiky jsou unitárními systémy, to znamená, že jsou řízeny silnou centrální vládou. Jiné jsou federativními systémy, to znamená, že existuje rozdělení řídícího procesu mezi dvě úrovně vlády. Jak vysvítá z názvu, Spojené státy americké patří k tomuto druhému typu, známému jako federace. Národní vláda se stará o zájmy národa jako celku, zatímco státní vlády se zabývají místními problémy. Tyto široké pojmy zahrnují samozřejmě mnohé varianty.
Některé republiky pořádají svobodné volby. Jejich občanům se také možná nabízí velké množství stran a kandidátů, ze kterých si mohou vybrat. Jiné republiky nepovažují svobodné volby za nutné a tvrdí, že demokratická vůle lidu může být prováděna jinými prostředky, jako třeba podporováním kolektivního vlastnictví výrobních prostředků. Staré Řecko zde slouží jako precedens, protože tam rovněž svobodné volby neznali. Správci byli vybíráni losem a obyčejně měli možnost sloužit jedno nebo dvě jednoletá období. Aristotelés byl proti volbám a řekl, že zavádějí aristokratický prvek výběru „nejlepších lidí“. Ale demokracie měla být vládou všech lidí, nejen „těch nejlepších“.
Nejlepší jen ve srovnání?
I ve starých Athénách byla demokratická vláda sporná. Platón byl skeptický. Demokratickou vládu považoval za slabou, protože leží v rukou lidí neznalých, kteří se snadno dají ovlivnit slovy možných demagogů, působícími na city. Sokrates naznačil, že demokracie není nic jiného než vláda ulice. Aristotelés, třetí z této významné trojice starověkých řeckých filozofů, tvrdil, jak říká kniha A History of Political Theory (Dějiny politické teorie), že „čím demokratičtější se demokracie stává, tím větší má sklon stát se vládou ulice, jež degeneruje v tyranii“.
Jiní vyjádřili podobné obavy. Džavaharlál Nehru, bývalý premiér Indie, nazval demokracii dobrou, ale přidal výrok zeslabující toto tvrzení: „Říkám to, protože ostatní systémy jsou horší.“ A William Ralph Inge, anglický prelát a spisovatel, jednou napsal: „Demokracie je forma vlády, kterou můžeme rozumně hájit ne jako dobrou, ale jako méně špatnou než ostatní.“
Demokracie má několik slabostí. Zaprvé, aby byla úspěšná, musí být jednotlivci ochotni postavit blaho většiny před své vlastní zájmy. To může znamenat podporování daňových výměrů nebo jiných zákonů, které mohou být osobně nepříjemné, ale nutné pro dobro národa jako celku. Takový nesobecký zájem je těžko k nalezení, dokonce i v demokratických „křesťanských“ národech.
Jinou slabinu zjistil Platón. Podle knihy A History of Political Theory napadal „nevědomost a nekompetentnost politiků, což je zvláštním prokletím demokracií“. Mnohé profesionální politiky mrzí, že je obtížné nalézt kvalifikované a talentované lidi, aby sloužili ve vládě. Dokonce volení vládní úředníci mohou být o málo víc než političtí amatéři. Navíc ve věku televize může pěkný vzhled nebo osobní kouzlo získat kandidátovi hlasy, které by mu nikdy nezískaly jeho organizační schopnosti.
Jiná zřejmá nevýhoda demokracií je, že jsou pomalé. Diktátor něco řekne, a je hotovo. Pokrok v demokracii může být zpomalen nekonečnými diskusemi. Důkladné projednání sporných témat může být samozřejmě v konečném výsledku výhodou. Jak ale jednou poznamenal bývalý britský premiér Clement Attlee: „Demokracie znamená vládu dialogem, ale je účinná jen tehdy, když dokážete lidi umlčet.“
I když diskuse ustanou, je sporné, do jaké míry učiněná rozhodnutí skutečně reprezentují to, co chce „lid“. Hlasují poslanci opravdu pro to, o čem je přesvědčena většina voličů, nebo — a to častěji —, o čem jsou přesvědčeni sami? Nebo odkývají jen oficiální politiku své strany?
Demokratický princip kontroly a dohledu je považován za dobrou myšlenku, ale je zřídka účinný. V roce 1989 časopis Time psal o „zkaženosti vlády na všech úrovních“ a nazval vedoucí demokratickou vládu „otylým, neschopným a bezmocným obrem“. Předseda výboru zřízeného v polovině osmdesátých let k tomu, aby prozkoumal škody v jiné vládě, byl pohnut k naříkavým slovům: „Vláda je úplně na dně.“
Z těchto a mnoha jiných důvodů můžeme demokracie sotva nazvat ideálními vládami. Zřejmě je pravda, jak se vyjádřil anglický básník, 17. století John Dryden, že „většina se může mýlit stejně tak jako menšina“. Americký spisovatel Henry Miller byl drsný, ale přesný, když řekl: „Slepí vedou slepé. To je demokratický způsob.“
Ke hrobu?
Demokratická vláda dosáhla v tomto století příznivějšího přijetí než kdykoli předtím. Nedávná politická povstání ve východní Evropě to potvrzují. Nicméně před několika lety napsal novinář James Reston, že „liberální demokracie je nyní v celém světě ve vážných problémech“. Daniel Moynihan varoval, že „liberální demokracie není ideologií na vzestupu“ a že „demokracie asi zaniknou“. Britský historik Alexander Tyler řekl, že demokratické zřízení nemůže trvat donekonečna, „protože se vždy zhroutí na volné finanční politice“. Jeho tvrzení je samozřejmě sporné.
V každém případě je demokracie zřejmým pokračováním trendu, který začal v Edenu, když se lidé rozhodli dělat věci svým způsobem, nikoli Božím. Je to vrchol lidské vlády, protože dosáhla až tak daleko, že zapojila do vlády, aspoň teoreticky, každého. Ale latinské rčení Vox populi, vox Dei, „hlas lidu, hlas Boží“, je nepravdivé. A tak ti, kteří podporují demokratickou lidskou vládu, musí být ochotni nést odpovědnost za její činy. — Srovnej 1. Timoteovi 5:22.
Tento fakt nabyl na vážnosti od roku 1914. V tomto osudném roce začala božská vláda působit jedinečným způsobem. Boží mesiášské království nyní stojí přichystané převzít úplnou kontrolu nad světovými událostmi. Všechny typy lidských vlád — včetně demokratických forem — budou zváženy na miskách vah. Do té míry, jak je osobně obhajujeme, budeme zváženi spolu s nimi. — Daniel 2:44; Zjevení 19:11–21.
[Praporek na straně 24]
„Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ — Jeremjáš 10:23.
[Praporek na straně 26]
„Existuje cesta, která se zdá člověku přímá, ale její cesty jdou ke smrti.“ — Přísloví 14:12, New International Version.
[Obrázek na straně 25]
Ti, kteří podporují demokratickou lidskou vládu, musí být ochotni podílet se na odpovědnosti za její skutky
[Podpisek obrázku na straně 23]
U.S. National Archives photo