Lidské panství na miskách vah

5. část: Neomezená moc — požehnání, nebo prokletí?

Autokracie: vláda jedné osoby, která má neomezenou moc; Autoritářství: používání vládní moci bez souhlasu ovládaných, méně extrémní než totalita; Diktatura: vláda jedince, jehož absolutní moc není omezena zákonem ani brzděna jakýmkoli úředním orgánem; Totalita: centralizovaná vláda autokratické skupiny, prakticky úplně podřizující občany autoritě státu.

AUTORITÁŘSKÉ vlády, které silně ovládají, ale dopřávají málo svobody jednotlivci, vyvolávají pohotově v mysli přídomky jako „utlačující“, „tyranské“ a „despotické“. Jsou to režimy vysoce nacionalistické, kontrolují všechna odvětví vlády, přísně dohlížejí na všechny své občany a zakazují činnosti, jež nepodporují národní zájmy. S lítostí musíme říci, že v lidských dějinách nebyl autoritářských vlád žádný nedostatek.

Otázka stupně

The World Book Encyclopedia [Světová knižní encyklopedie] říká: „Ruská vláda za carů se blížila absolutní autokracii.“ Ale ne každé autoritářské panství je absolutní. Je to převážně otázka stupně. A všechny autoritářské vlády nejsou autokracie, totiž vlády s jedním panovníkem, diktátorem nebo carem v čele. Některé bývají ovládány skupinou, třeba vojenskou juntou nebo oligarchickou či plutokratickou elitou.

I demokracie mohou být autoritářské. Je pravda, že mají politické strany, konají volby, udržují soudní dvory a chlubí se parlamentem neboli zákonodárným sborem. Avšak do jaké míry vláda tyto různé instituce ovládá, nutí je konat svou vůli, do té míry je autoritářská, a to bez ohledu na strukturu. Ne že by se tak utvářela vědomě. Za války nebo v obdobích národního neklidu si možná situace vyžádala, aby byly vládě uděleny výjimečné pravomoci. Ale výjimečná situace snad skončila, kdežto výjimečné pravomoci ne.

Monarchie jsou autoritářské v různém stupni. Ale absolutní monarchie byly vesměs nahrazeny konstitučními monarchiemi. Zákonodárné sbory a možná psaná ústava omezují autoritu, kterou takové monarchie mohou uplatňovat, a zmenšují jejich autoritářský potenciál. Individuální svoboda v konstitučních monarchiích tedy dnes dosahuje daleko vyšší úrovně než v dřívějších absolutních monarchiích.

I když byly absolutní monarchie běžné, byla jejich moc omezená. Profesor historie Orest Ranum vysvětluje, že „většině králů scházel jak temperament, tak skutečná moc, aby úplně ovládali své poddané nebo rozdrtili rasové a kulturní menšiny jako Hitler, Mussolini nebo Stalin“. Rozhodovala zřejmě králova vysoká morálka a znamenité vlastnosti — nebo jejich nedostatek. V každém případě, říká Ranum, „žádná absolutní monarchie nedostihla moderní totalitní stát, pokud jde o stupeň kulturní a hospodářské centralizace“.

Směřování k absolutní moci

Během 20. a 30. let našeho století vystoupil v Itálii, Sovětském svazu a Německu na světovou scénu nový druh autoritářské vlády, který si vyžádal vytvoření nového pojmu, jenž by jej přiměřeně popsal. Sdělovací prostředky se v těchto zemích dostaly pod kontrolu státu. Policisté se stali sluhy vládnoucí politické strany a již nesloužili lidu. Proti opozici se používala propaganda, cenzura, státní dozor, tajný policejní dohled a dokonce i násilí. Občané byli nuceni k tomu, aby přijali oficiální politickou a společenskou ideologii vlády za svou. S těmi, kdo odmítli, se jednalo jako se zrádci. Pojem „totalita“ se zdál přiléhavý — stát usilující o své vlastní cíle, totálně ovládající všechny své občany.

Německý časopis Informationen zur politischen Bildung [Informace pro politické vzdělávání] to rozvádí: „Stát, který směřuje k totální moci, se na rozdíl od autoritářského režimu nespokojuje s tím, že přejímá oficiální mocenská postavení. Není ochoten přiznat občanům v omezené míře relativní svobodu, ale vyžaduje od nich neustálou věrnost a aktivní názorovou podporu. Tyto neomezené nároky vyžadují, aby totalitní stát ovlivňoval oblasti normálně vyňaté z působnosti státu, jako je rodina, náboženství a volný čas. Má-li totalitní stát vyhovět těmto nárokům, musí rozhodit organizační síť schopnou neustále dozírat na každého jednotlivce.“

Ze stanoviska státu a jeho zájmů je ovšem totalitní vláda vysoce efektivní. Ale nedá se udržet, říká žurnalista Charles Krauthammer. Je toho prostě příliš mnoho k ovládání. „Po krátkou dobu můžete lidi věznit, ba i střílet,“ říká, „ale po chvíli vám dojdou kulky, žaláře, energie, dokonce i oběti. . . Jen permanentní revoluce může odpovídat totalitnímu ideálu, a permanentní revoluce je nemožná. I tyranie si potřebuje pospat.“

Způsobuje to „masová společnost“?

Byly předloženy různé teorie, aby vysvětlily, proč je pro 20. století tak příznačné autoritářství, zejména ve své nejkrajnější a nejúspěšnější formě, totalitě. Podle The World Book Encyclopedia „první dvě třetiny prvního desetiletí 20. století byly obdobím velké změny — snad nejrychlejší a nejrozsáhlejší změny v celých dějinách“. Bezpochyby to mělo mnoho co dělat se směřováním k autoritářství.

Populační exploze, urbanizace a technický pokrok jsou novodobé jevy, které pomohly vytvořit takzvanou masovou společnost. Tento pojem označuje průmyslovou společnost, pro kterou jsou příznačné velké centralizované byrokratické a neosobní instituce. Je to společnost, v níž bývají lidské vztahy mělké a přelétavé. Je to společnost, v níž uprostřed masy lidí osamělí jednotlivci neustále hledají své kořeny a pocit společenství.

Je sporné, do jaké míry přispěla masová společnost k vývoji totality. Podle zesnulé politoložky Hanny Arendtové, rodem z Německa, byl její vliv značný. Její kniha The Origins of Totalitarianism [Počátky totality] poznamenává, že totalita se nebuduje na třídách, ale masách lidí, kteří „buď pro samotnou početnost, nebo lhostejnost, nebo dík obojímu, nemohou být včleněni do žádné organizace založené na společném zájmu, do politických stran nebo místních správ, profesionálních organizací nebo odborů“.

Arendtová se zmiňuje i o jiných činitelích, jež přispěly k vzestupu totality: o imperialismu, antisemitismu a rozkladu tradičního národního státu.

Imperialismus?

Ke konci minulého století se rozmohla kolonizace. Britský ekonom John Atkinson Hobson datuje období nyní nazývané nový imperialismus do let 1884 až 1914. Nebylo to nic jiného než autoritářské používání moci monarchickými nebo demokratickými vládami k rozšíření vlastních říší. Nadvláda nad jinými zeměmi byla dosahována buď přímým dobytím, nebo nepřímým ovládnutím jejich politických a hospodářských záležitostí. Hobson chápe imperialismus jako převážně ekonomickou záležitost. Skutečně, v tomto kolonialismu nového druhu často nešlo tolik o politickou moc jako o hospodářskou expanzi a vytváření nových trhů pro domácí zboží.

Nikde to nevyniklo víc než v tom, co se stalo známým jako Rvačka o Afriku. Již na počátku 80. let 19. století měla Británie, Francie a Portugalsko četné kolonie. Ale když na ně začaly závistivě pohlížet Belgie a Německo, vypukla horečka. Až na Etiopii a Libérii byla brzy celá Afrika pod evropskou vládou. (Viz mapu.) Černí Afričané byli nuceni přihlížet tomu, jak bílí „křesťanští“ osídlenci vyvlastňují jejich půdu.

Spojené státy americké se také staly imperialistickou mocností. Koncem 19. století získaly Aljašku, Havaj, Filipínské souostroví, Guam, Samou a jiné tichomořské ostrovy, stejně jako Portoriko a jiné karibské ostrovy. Více než zběžný zájem si zaslouží poznámka Henryho F. Graffa, profesora historie na Kolumbijské univerzitě, který píše: „Činnost křesťanských misionářů byla při utváření moderního imperialismu stejně vlivná jako činnost publicistů.“ Kdyby však tito misionáři křesťanstva byli pravými křesťany, zůstali by politicky neutrální ve shodě s Ježíšovými slovy: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ — Jan 17:16; Jakub 4:4.

Éra imperialismu údajně skončila rokem 1914. To však neplatí o jejím autoritářském duchu. Tohoto ducha dobře vystihl Cecil Rhodes, v 90. letech premiér části dnešní Jižní Afriky, když řekl: „Expanze je vše.“ Byl hybnou silou expanze Britského impéria a jednou se pochlubil: „Kdybych mohl, anektoval bych i planety.“ Tento duch sobeckého zájmu dosud vede národy k tomu, aby ovládaly, jak jen mohou, politiku a hospodářství jiných zemí pro vlastní prospěch. Například Japonsko, kterému se nepodařilo dobýt svět vojensky, je někdy obviňováno, že se jej nyní snaží dobýt hospodářsky.

Je svržení autoritářské vlády řešením?

Neomezená moc v rukou bezzásadových a chamtivých lidí je prokletí, ne požehnání. Výstižná jsou slova starověkého krále Šalomouna: „Hle, slzy těch, kteří byli utlačováni, ale neměli žádného utěšitele; a na straně jejich utlačovatelů byla moc, takže neměli žádného utěšitele.“ — Kazatel 4:1.

Pod autoritářským panstvím bylo „slz těch, kteří byli utlačováni“ opravdu mnoho. Ve své knize Perestrojka z roku 1987 však Michail Gorbačov varoval: „Je možné potlačovat, nutit, podplácet, lámat nebo ničit, ale jen na určitou dobu.“ A tak, přestože moc byla „na straně jejich utlačovatelů“, občané opětovně povstávali, aby svrhli okovy autoritářské vlády. Příkladem je krvavé svržení Nicolae Ceaušeska a jeho bezpočetných sil Securitate v Rumunsku loni v prosinci.

Svržení autoritářského panství může skutečně přinést úlevu. Je však také pravda, jak říká jedno barmské přísloví, že „teprve za nového panovníka si uvědomíš hodnotu starého“. Kdo může zaručit, že špatné nebude nahrazeno něčím ještě horším?

Jen jeden příklad ze 70. let: bylo svrženo třiačtyřicetileté autoritářské panství latinskoamerické dynastie v Nikaragui. Obyvatelé byli plní nadějí, že se všechno zlepší — ale stalo se to? Po deseti letech komentoval zpravodajský časopis situaci slovy, že bídný život z doby pod diktaturou se „spíše ještě zhoršil“. Když psal o závratně stoupající inflaci, označil časopis národní měnu za „prakticky bezcennou“, řekl, že „veřejná doprava stěží existuje“, naříkal nad „skandálně nedostatečnou zdravotní péčí“ v zemi a poznamenal, že „podvýživa zabíjí stále více lidí“.

Není až přiliš zřejmé, že lidské panství bylo v každé formě shledáno nedostatečným? Přesto lidé dál hledají ideální vládu. V našem příštím vydání se bude hovořit o dvou význačných příkladech zklamání, k němuž to může vést a jež vrhá celé národy do hlubin zoufalství „bez utěšitele“.

[Obrázek na straně 29]

Příkladem téměř absolutní autokracie bylo Rusko za carů

[Podpisek]

Spamers Illustrierte Weltgeschichte, Lipsko 1898