Poznej nezastižitelného kudu

Od dopisovatele Probuďte se! z Keni

‚S ČÍM nezastižitelným?‘ ptáte se. S nezastižitelným kudu, krásnou antilopou, která žije ve východoafrických národních parcích a rezervacích. A nezastižitelný je nejlepší slovo k popisu tohoto nesmírně plachého zvířete. Pojďme se podívat do národního parku Tsavo v Keni, zda se nám podaří nějakého zahlédnout.

Uprostřed dopoledne vyjíždíme do západní části parku. Náš zrak vítá nejvyšší hora Afriky Kilimandžáro. Její majestátní zasněžený vrcholek je jedna z mnoha podívaných, z nichž se těšíme, když projíždíme tímto líbezným zátiším. Ne, teď žádného kudu neuvidíme. Pasou se a vycházejí jen časně ráno, pozdě odpoledne nebo v noci. Za denního horka odpočívají v hustém křoví. Chceme-li je tedy vidět, musíme být na vhodných místech brzy po východu slunce nebo pár hodin před jeho západem.

Když se stmívá, stavíme si stan na tábořišti na písčité skalce, jež shlíží na řeku Tsavo. Vstáváme za svítání a po jednoduché snídani vyrážíme pomalu autem po stezce. Vida! To je přece nehybně stojící samec kudu.

Jak krásně se vyjímá v časném ranním světle! Je to pěkný, sytě šedý beran. Tělo mu obepíná třináct až čtrnáct svislých bílých pruhů. Hrdlo mu zdobí nápadná bílá skvrna a spodinu šíje bílý pruh. Bílá lysinka mezi sametovýma očima a bílé okolí tlamy dává jeho tmavému obličeji výraz. Chladný jitřní vánek mu jemně čechrá krátkou bílou hřívu sbíhající po šíji, plecích a hřbetě. Hlavu má korunovánu dvěma trojitě stočenými rohy, které se půvabně šroubují nahoru a od sebe.

Kudu, na něhož se díváme, je jeden ze dvou poddruhů, které se vyskytují v Africe. Je známý jako kudu menší. Jeho ‚větší bratránek‘, kudu velký, se vyskytuje v severní Keni a v Tsavu se objeví málokdy. Kromě toho, že je větší, pozná se podle hustého hnědobílého vousu, který se mu působivými třásněmi táhne po krku až na prsa. Má mohutnější rohy a úměrně větší uši. Nikdy nemá na těle víc než osm pruhů.

Mláďata a teritoriální chování

Když se narodí malý kudu, matka jej okamžitě čistě olíže, aby neměl žádný pach, podle něhož by jej mohly vyslídit šelmy. Když se jde matka napást, mládě antilopy zůstane poslušně na místě a klidně leží tam, kde je matka nechala. Matka své mládě pravidelně „koupe“ lízáním, aby nepáchlo, a tak bylo chráněno před šelmami. Ale asi desátý den, když mládě začne okusovat rostliny, získá tělesný pach. Ztratí tak svou zvláštní ochranu před odhalením, a proto od té doby všude doprovází matku.

Nápadným rysem kudu je stanovení hranic teritoria. To znamená, že si samci vyvolí a hájí určitý kus půdy. Samec území označkuje tím, že na trávu a keře nanáší své tělesné výměšky. Potom území hájí tak, že vyhání každého samce, který se vetře přes tyto teritoriální pachové hranice. A co když se vetře samice? Ta se za vetřelkyni nepokládá. Je hostem a je zvána, aby zůstala. Někdy se kvůli tomu na ni dokonce vyvíjí nátlak.

Důkazy inteligentního plánu

Instinktivní chování, s nímž jsou vyznačovány teritoriální hranice, udržuje stáda rozptýlená a chrání krajinu před přílišným vypásáním. Tak má pasoucí se kudu zajištěn nepřerušený přísun listnatých keřů, na něž si potrpí. Ale co když přijde sucho?

Ochránkyně přírody Daphne Sheldricková vysvětluje v časopise Východoafrické společnosti pro ochranu zvířat Swara: „Když však nastanou zlé časy a potravy i vody se nedostává, příroda zavádí radikální opatření, jež je pravým opakem teritoriálního chování. . ., a to je migrace. Teritoriální chování působí k oddělování a pohotovosti k boji a páření; migrace oba tyto základní pudy potlačuje, jak roste potřeba těsnější soudržnosti. Všem jde především o přežití, a tak se samci i samice scházejí. . . v pokojné smíšené společnosti. Pak jednoho dne jako na božský příkaz hromadně vyklidí určitou oblast a dojde k všeobecnému exodu.“ Ano, jdou pryč, hledat nové pastviny, kde je hojnost listí.

Mohla by takové protichůdné způsoby chování vymyslet a vyvinout neinteligentní, neřízená síla zvaná příroda? Toto složité instinktivní chování mohl do kudu naprogramovat jistě jen inteligentní Mistr plánovač.

Překvapivý útěk

Nejste rádi, že jste se dali zvědavostí na kudu zlákat na cestu s námi? Když se tak na něho díváme, jak se čile popásá na keřích, vůbec se nezdá nezastižitelný. Ale teď si nás všiml. Jeho nozdry a veliké uši sebou náhle zaškubají, s kašlavým zaštěknutím skočí do houští a prchá pryč. Sotva vydechneme zatajený dech, jsme překvapeni podruhé. Jakoby odnikud za ním skáče šedohnědá samice. Celou dobu stála opodál v houští! Vybarvení a nehybnost jí poskytly dokonalou kamufláž.

Tak přežívá mírumilovný kudu v africké divočině. Chrání jej instinktivní schopnost nehybně stát a splynout s okolím. Není divu, že je kudu tak nezastižitelný. Závisí na tom jeho život.