Katolická pouť — Založená na skutečnosti, nebo na mýtu?

Od dopisovatele Probuďte se! ve Španělsku

KAŽDÉ léto je Evropa svědkem velkolepé pouti. Autobusy, vozy a letadly proudí milióny lidí na jih za mořem a za sluncem. Co je jejich Mekkou? Španělské pláže. Ale většina těchto milovníků pláží často neví, že někteří z těchto turistů putují po téže trase, po níž před staletími kráčeli jejich katoličtí předkové.

Samozřejmě, tito středověcí poutníci byli poněkud odlišní. Jejich cílem byla svatyně, ne slunce; jejich zaslíbenou odměnou božské odpuštění, nikoli opálená pokožka. Tisíce rolníků, knížat, vojáků i ničemů se plahočily po cestě dlouhé asi 1 000 kilometrů napříč španělskými severními provinciemi a jejich cílem bylo Santiago de Compostela, vlhké městečko na vzdáleném severozápadním výběžku Pyrenejského poloostrova.

Jaké předměty uctívání mohly tyto lidi přimět, aby překonávali stovky kilometrů přes zasněžené vrcholky a horkem sežehnuté pláně, aby čelili lupičům, hladu, nemocem a dokonce smrti? Zdá se, že to byla svatyně „svatého“ Jakuba, Santiaga, „svatého“ patrona Španělska. Jeho „posvátné ostatky“ upoutávaly ve středověku výjimečnou pozornost věrných z celé Evropy. Nyní na tomto místě stojí katedrála. Jak to všechno začalo?

Město postavené podle vidění

Začalo to jedním z těch „zázračných“ vidění, která se často znenadání objevují na stránkách španělských dějin. Jednoho večera v roce 813 n. l. viděl poustevník, který se jmenoval Pelagius, určitý nebeský úkaz. Svědomitě to oznámil svému biskupovi a posléze byla objevena mramorová hrobka. Ostatky, které v ní byly, údajně označili jako ostatky apoštola Jakuba a jeho dvou učedníků. Místní král, Alfons III. Veliký, toto místo navštívil, prohlásil, že tyto ostatky jsou pravé, a Jakuba vyhlásil za „Ochránce Španělska“.

A tak se narodil „svatý“ patron této země. Doba tohoto objevu byla šťastná pro opevněné „křesťanské“ osady v severním Španělsku, protože byly obklopeny muslimy. Byly to právě tyto ostatky, které „křesťané“ potřebovali, aby se mohli pokusit přemoci ‚paži proroka Mohameda‘, která byla umístěna v Córdobě, v jižním Španělsku, a díky níž prý byli Maurové neporazitelní. „Svatý“ Jakub se brzy stal korouhevníkem, kolem něhož se lidé mohli semknout v boji proti Maurům, kteří okupovali většinu poloostrova.

Nad hrobkou byla v 11. století postavena katedrála a přímo na místě, kde měl Pelagius své nebeské vidění, vyrostlo město Santiago de Compostela (doslova „svatý Jakub hvězdného pole“). Zakrátko se Santiago stalo jedním z předních poutních míst křesťanstva — předčily je pouze Jeruzalém a Řím. Ale proč kosti tohoto domnělého apoštola získaly takový význam?

Vznik mýtu

Španělská historie připisuje „svatému“ Jakubovi zvláštní postavení díky podivné směsici legend, mýtů a náboženských tradic. Podle některých katolických historiků byl tento apoštol prvním křesťanským misionářem ve Španělsku. Prý strávil několik let kázáním v Galicii (v severozápadním Španělsku) krátce po Kristově smrti. Ale při tomto tažení se na víru obrátilo pouze devět lidí. Tak malý úspěch jej zřejmě odradil, a proto se pustil na východ a byl povzbuzen efektním zjevením Marie, Ježíšovy matky (která však byla ještě naživu v Palestině). Zjevila se mu ve „smrtelném těle“ na vrcholu mramorového sloupu v římském městě pojmenovaném Caesaraugusta (později známém jako Zaragoza) na severovýchodě poloostrova. Tato legenda uvádí, že když Marie odešla, sloup tam zůstal a o staletí později tu vznikla poutní svatyně.a

Krátce poté se Jakub vrátil do Jeruzaléma, kde zakusil mučednickou smrt z ruky krále Heroda. (Skutky 12:1–3) Podle legendy zachránili učedníci jeho mrtvé tělo, přenesli je k pobřeží a v Jaffě se nalodili na zázračnou kamennou loď. Po týdenní plavbě (kdy překonali přes 5 000 kilometrů!) zakotvili v Galicii, kde svého mistra pohřbili v neoznačeném hrobě, jehož umístění se později zapomnělo.

Staletí míjela a byl to tento hrob, který poustevník údajně objevil. A mýtus se stal pro „křesťanské“ vojáky skutečností. Netrvalo to dlouho a sám „Jakub“ byl vidět, jak bojuje za „křesťany“. Podle tradice se objevil v rozhodující bitvě u Clavija. Seděl na bílém válečném oři a pomohl porazit Maury. Po tomto vítězství začal být všeobecně znám jako Santiago Matamoros (svatý Jakub, hubitel Maurů). — Srovnej Matouše 26:52.

Připisovali mu také jiné zázračné schopnosti mnohem dobročinnějšího druhu. Jedna legenda vypráví o mladém muži, který jel na koni podél pobřeží za svou nastávající. Pojednou jej zasáhla ohromná vlna a smetla ho do moře. Jeho snoubenka se obrátila na „svatého“ Jakuba, který laskavě způsobil, aby mladý muž vyšel z moře, přičemž jeho oděv byl posázen bílými lasturami. Proto se lastura stala symbolem „svatého“ patrona Španělska a poutníků, kteří putují do jeho svatyně.

Kouzelná moc v pozadí tohoto mýtu

Ostatky proslulých „svatých“ poutaly obyčejné lidi i monarchy během téměř celého středověku. Důvěřovalo se jim, že mohou zbožné uchránit před újmou — Vilém Dobyvatel měl několik relikvií kolem krku při bitvě o Hastings, v níž porazil anglického krále Harolda. Poutníci byli přesvědčení, že když budou ve styku s těmito posvátnými kostmi, zajistí jim to božskou přízeň.

Relikvie se cenily více než zlato a žádná katedrála křesťanstva by bez nich nebyla úplná. S ostatky se rozvinul kvetoucí obchod a vyskytly se některé případy, kdy šlo o očividný podvod. Jeden opat z 12. století protestoval, že pokud jsou ve dvou různých kostelích uchovávány dvě hlavy Jana Křtitele, buď měl Jan dvě hlavy, nebo jedna musí být podvrh.

Nicméně obyčejní lidé vkládali svou víru v relikvie a bojovali za ně. Ve jménu „svatého“ Jakuba válčily španělské armády proti Maurům a jiným evropským mocnostem. V jeho jménu kolonizovali Španělé Nový svět, a města se jmény Santiago vznikala po celé Latinské Americe.

Turistika ve středověku

Jeden historik si všímá, že během středověku „se pouti na místa důležitých ostatků. . . stávaly hlavním důvodem k cestování“. Není divu, že domnělá hrobka takového divotvůrce, jako byl „svatý“ Jakub, přitahovala věrné ze všech stran. A tak během středověkého rozkvětu Santiaga zažilo Španělsko svůj první turistický rozmach.

„Králové a komoří, biskupové a mniši, svatí a hříšníci, rytíři a šlechtici“ — půl miliónu jich každý rok proudilo do Santiaga z celé Evropy, čímž se „Cesta svatého Jakuba“ stala jednou z nejrušnějších tras v Evropě. Bylo to značné množství, uvážíme-li, že celkový počet obyvatel v Evropě byl v 11. století pouze asi 30 miliónů a že tato pouť Španělskem trvala několik měsíců.

Jakmile poutníci přešli z Francie přes Pyreneje, museli ujít ještě dalších 1 000 kilometrů přes rozeklaná pohoří a prašné pláně severního Španělska. Ti, kteří tento maratón vydrželi, museli do závěrečného sprintu sebrat všechny své zbývající síly. Ten, kdo jako první uviděl štíhlé věže katedrály v Santiagu, zakřičel „Mi gozo!“ (Má radost!) a byl zvolen „králem“ skupiny, s níž cestoval. Tak vznikla mnohá rodinná příjmení. Nemálo těch, kteří se jmenují King, König, Rey, Leroy nebo Rex, snad právem vděčí za své jméno některému prapředkovi, kterému ještě po několika měsících putování do Santiaga zbývaly síly, aby běžel a křičel.

Dnes mohou někteří obdivovat ducha těchto srdnatých poutníků, kteří obětovali tolik ze svého času, zdraví a peněz na cestu, která pro mnohé z nich byla tou poslední. Bezpochyby většinu z nich poháněla upřímná víra, víra v ostatky, které nikdy neviděli — kosti byly uložené v ozdobné rakvi za kovovými mřížemi. Ve skutečnosti tu tyto kosti po tři sta let nebyly. Byly ukryty při ohrožení svatyně a byly sem navráceny až roku 1879.

Základ pro pravou víru

Ježíšovi apoštolové cestovali hojně, jenže ne proto, aby zakládali nebo navštěvovali svatyně, ale proto, aby kázali dobré poselství. Mnoho času věnovali studiu Božího slova, tedy tomu, co skutečně mohlo vybudovat trvalou víru. Víra, která je založená na přesném poznání, nás může ochraňovat, abychom nepadli za oběť mýtům a lidským tradicím, jež stále mnohé zavádějí na scestí. — Matouš 15:9; 1. Timoteovi 2:3, 4.

Jakkoli přitažlivé mohou být náboženské tradice a legendy, nemohou nahradit pravou víru. Z hlediska Písma není žádný podklad pro víru, že by Jakub někdy navštívil Španělsko. (Viz rámeček.) Ale i kdyby tomu tak bylo a jeho kosti byly pochovány v Santiagu, neospravedlňovalo by to jejich uctívání. Písma nás vybízejí, abychom svou víru vkládali v živého, neviditelného Boha a jeho Slovo, Bibli, a ne v relikvie. — 2. Korinťanům 5:7; 1. Tesaloničanům 1:9; srovnej Matouše 23:27, 28.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 24 a 25]

Byl Jakub někdy ve Španělsku?

1. V Písmu není žádný záznam o tom, že by apoštol Jakub někdy kázal mimo Palestinu. Byl to Pavel, jehož misionářská služba začala v roce 49 n. l., který se stal známým jako „apoštol pro národy“, nikoli Jakub. — Římanům 11:13; viz též Skutky 9:15; Galaťanům 2:7.

2. Pavel, když psal v roce 55 n. l. křesťanům do Říma, vyjádřil svůj ‚cíl, neoznamovat dobré poselství tam, kde již byl Kristus jmenován‘. Avšak plánoval, že půjde do Španělska, protože v Malé Asii a v Řecku již pro něj nebylo „nedotčené území“. Z toho vyplývá, že Španělsko v té době ještě podstatnou měrou křesťanské poselství neobdrželo. — Římanům 15:20, 23, 24.

3. Jezuitský profesor Bernardino Llorca ve svém díle Historia de la Iglesia Católica (Dějiny katolické církve) připouští, že pro katolické odborníky ohledně Jakubova pobytu ve Španělsku „samotný fakt, že se o tom nevyskytují žádné jisté zprávy v průběhu celých šesti století po těchto událostech, stojí jako velká překážka proti věrohodnosti této skutečnosti“. — Strany 122–3.

[Mapa na straně 24]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŠPANĚLSKO

Paříž

Vézelay

Poitiers

Limoges

Arles

Toulouse

Pamplona

Burgos

Astorga

Santiago de CompostelaR

Atlantský oceán

[Obrázky na straně 23]

Katedrála Santiago de Compostela a (vložka) Jakub na bílém válečném oři

[Podpisek]

Photo: Godo-Foto