Jedno zvláštní madagaskarské umění
PROCHÁZELI jsme se tržištěm v osadě Antsirabe, která leží na našem domovském ostrově Madagaskaru. Přivábila nás nádherná přehlídka hliněných váz, nádob a misek. Nádoby byly sice všechny hnědé, ale měly černé skvrny, z čehož jsme usoudili, že zřejmě prošly ohněm. Zvědavost nám nedala, a tak jsme se zeptali venkovského chlapce, který je prodával, zda je náš odhad správný.
„Ano,“ řekl, „na to, aby takto vypadaly, musí být nejprve vypáleny. Ale my tu nemáme moderní, složité pece, jaké bývají ve městě. Používáme tradiční postupy, které nás naučili naši otcové.“
Chlapec nám sice laskavě zodpověděl všechny další dotazy, ale jeho slova v nás pouze vzbudila touhu vidět, jak se taková keramika vyrábí. Vyjeli jsme tedy směrem k jednomu odlehlému koutu Madagaskaru. Vesničané v tom kraji jsou odborníky na výrobu keramiky. Všichni byli vlídní a pohostinní. Těšilo je, že se lidé z města zajímají o jejich činnost a velmi ochotně nám ukázali svá tajemství.
Nejprve jsme se dozvěděli, že hlína, kterou používají, není žádná obyčejná hlína. Říkali, že běžná hlína při vypalování snadno praská. Používají tedy hlínu, které se říká tanimanga (doslovně „zemská modř“) a která se vyskytuje jen v tomto kraji a na březích řek a potoků. Jeden chlapec nás zavedl na břeh potoka a začal kopat v zemi. Asi 30 centimetrů pod povrchem se objevila vlhká, šedá hlína — tanimanga. V protikladu ke svému jménu bývá někdy tanimanga černá a dokonce i nažloutlá. Vždy ovšem kontrastuje s červenooranžovou barvou půdy, která je v této části ostrova obvyklá.
Jeden muž nám pak řekl, že pro výrobu několika váz a nádob smíchá celý pytel tanimangy s jednou třetinou pytle jemného písku, který se rovněž nalézá na březích řek. Potom do směsi přileje trochu vody. Kolik je „trochu“? Nikdo vodu přesně neodměřuje. Hrnčíř se řídí zkušeností a přestane dolévat vodu tehdy, když se mu zdá, že směs má správnou hustotu — není ani příliš tvrdá, ani příliš měkká.
Pak se směs hlíny, písku a vody vyklopí na dobře zametený kousek země zbavený kamínků a stébel slámy. Hrnčíř potom tuto hlínu dlouho prošlapuje. Tím se zajistí dobré promíchání hlíny s pískem, což je klíč k trvanlivosti hliněných výrobků. V malgašštině se pro toto stadium výroby keramiky používá několika slov: hitsahina, disahina, tehafina, volavolaina, totoina. Všechna ovšem popisují tutéž činnost — prošlapávání směsi. Když se hrnčíři ujistí, že směs je taková, jaká má být, jsou připraveni začít s vlastní výrobou keramiky.
Nejprve ze směsi nadělají kuličky velikosti lidské pěsti. Jednu kuličku si vyberou pro výrobu dna nádoby a vtlačí ji do formy — tou je většinou stará, opotřebovaná hliněná nádoba. Forma se potom sundá a z jiné kuličky se vytvaruje okraj. Po celou dobu dbají hrnčíři na to, aby směs příliš nevyschla, protože potom by se výrobek lehce lámal.
Nádoby se nyní nechají celý den sušit na slunci. Teprve pak jsou připraveny k poslednímu kroku, k vypalování. Ale i to se provádí po etapách. Všechny nádoby a vázy se vycpou slámou a suchým listím a rozloží se po zemi tak, aby ležely na boku. Potom se sláma a listí zapálí a oheň se udržuje 10 až 15 minut. Hlína se tím zpevní a ztvrdne.
Po tomto prvním vypalování se nádoby přemístí na jiné místo, které je vystlané slámou a suchým listím. Tentokrát jsou však naskládány otvor proti otvoru. Hrnčíři je zasypou slámou a suchým listím. Kolem naskládají kusy hlíny, aby se oheň nešířil a aby se nádoby nerozkutálely. Sláma s listím se zapálí a nechá hořet přinejmenším 30 minut nebo do té doby, dokud oheň sám neuhasne. Když nádoby vychladnou, vyndají se z popela a mohou se používat.
Když jsme si je nyní prohlíželi zblízka, chápali jsme původ oněch černých skvrn. Byla to místa, na kterých se nádoba dostala do přímého styku s ohněm. Zbylé části nádoby měly obvyklou barvu pálené hlíny — oranžově hnědou.
Toto hrnčířské umění se dědí z pokolení na pokolení. Potkali jsme člověka, který pracoval ve velké textilní továrně ve městě, ale přivydělával si výrobou a prodejem hrnčířských výrobků. Naučil se tomuto umění od svého otce, který se mu naučil také od svého otce. A jsme si jisti, že tento mladý muž nepromarní příležitost vyučit tomuto umění své děti.