„Už nikdy žádnou Hirošimu!“

JAPONCI byli sice pyšní na vítězství v Pearl Harboru a připomínali si ho v době, kdy vítězili. Ovšem po prohrané válce upadlo toto datum v Japonsku v zapomnění. Nedávno byla japonské vládě položena otázka, proč se za útok na Pearl Harbor neomluvila. Jeden představitel vlády odpověděl: „Všeobecně řečeno, domnívám se, že ze strategického hlediska nebyl útok na Pearl Harbor ničím chvályhodným. Otázky týkající se války mezi Spojenými státy a Japonskem byly ovšem vyjasněny Sanfranciskou mírovou smlouvou.“

Tato slova ukazují, jak se někteří Japonci dívají na náhlý útok, který rozpoutal válku v Pacifiku. List Mainiči Šimbun uvádí, že ačkoli Havajské ostrovy navštěvuje každý rok více než milión Japonců, jen poměrně malý počet jich zavítá i k památníku americké bitevní lodi Arizona, který byl vybudován v upomínku na útok na Pearl Harbor.

Zatímco heslo „Pamatujte na Pearl Harbor!“ vyvolává hořké vzpomínky v některých Američanech, Japonci si své utrpení připomínají zvoláním: „Už nikdy žádnou Hirošimu“. Atomové bomby, které vybuchly nad městy Hirošimou a Nagasaki v srpnu roku 1945, měly traumatizující účinek nejen pro přímé oběti, ale i pro celý národ.

Vyslechneme-li přímé výpovědi očitých svědků, budeme moci lépe pochopit jejich pocity. Tak například Itoko, která tehdy právě dokončila školu a stala se sekretářkou v Ústavu vojenských námořních sil v Hirošimě. Pocítila záblesk atomové bomby i přesto, že byla uvnitř budovy, kde pracovala. Zdálo se jí, jako by s ní světlo záblesku zahoupalo. Itoko vysvětluje: „Spolupracovala jsem s vojáky při odklízení mrtvých těl ve městě. Vojáci táhli za lodí po řece síť. Při každém vytažení sítě v ní bylo více než 50 lidských těl. Odnášeli jsme je na břeh, ukládali do skupin po pěti a pálili. Těla byla většinou nahá. Nedokázala jsem rozlišit muže od žen. Jejich napuchlé rty vypadaly jako kachní zobáky.“ Japonci nemohou zapomenout na hrůzy způsobené dvěma atomovými bombami.

Proč byla použita zbraň hromadného ničení

Profesor Šigetoši Iwamacu z univerzity v Nagasaki, který sám přežil výbuch atomové bomby, psal před více než dvaceti lety do evropských a amerických novin, aby je informoval o vážném stavu, v jakém se dosud žijící oběti nacházejí. „Jejich reakce jej omráčily,“ uvádí list Asahi Evening News. „Polovina z nich mu odpověděla, že díky atomové bombě byla zastavena japonská agrese. Připadalo jim též podivné, že očití svědkové výbuchu atomové bomby volají po míru.“

Dílo The Encyclopedia Americana ve svém vysvětlení, proč byla použita zbraň hromadného ničení, uvádí: „[Harry S. Truman] učinil rozhodnutí použít proti Japonsku atomovou bombu v naději, že se tím rychle ukončí válka a zachrání životy.“ Japonský novinář Kenkiči Tomioka psal reportáže o chaosu, který v Japonsku po válce zavládl. Ačkoli není bez soucitu k obětem atomové bomby, připustil: „Podíváme-li se zpět na období od přelomu března a května do srpna roku 1945, kdy operace k završení války dosáhly svého vrcholu a vydaly všanc osud celého národa, nemůžeme opomenout úlohu, kterou sehrály ony dvě dávky nápravné medicíny [atomové bomby], přesně odměřené k ochlazení horkých hlav, a které byly naordinovány militaristům volajícím po konečném zúčtování v zájmu obrany vlasti. Takovéto konečné zúčtování by znamenalo gjokusai (raději volit sebevraždu než vzdát se) pro veškerou stomiliónovou populaci.“

Ovšem lidé, kteří ztratili své drahé v některém ze dvou výbuchů atomové bomby a ti, kteří trpí v důsledku ozáření různými chorobami, shledávají, že jejich bolest se nevyléčí slovy, která obhajují svržení pikadonu, neboli „ohnivého výbuchu“, jak nazývají atomovou bombu její oběti. Třebaže mnozí přežijící dlouho považovali sami sebe za nevinné oběti, nyní si uvědomují, jak dále říká profesor Iwamacu, že musejí coby Japonci přiznat „zločiny, jichž se dopustili během agrese vůči jiným zemím v asijské části Tichého oceánu.“ Na každoroční protibombové demonstraci v Hirošimě se v roce 1990 jedna oběť atomové bomby omluvila před hostujícími delegáty za válečné zločiny Japonska.

Měli skutečně důvod zabíjet?

V srdcích mnoha přežijících a očitých svědků událostí v Pearl Harboru, Hirošimě a Nagasaki se usídlil hluboký odpor k válce. Mnozí se při pohledu zpět ptají, zda by jejich země mohly či nemohly mít pádný důvod pro to, aby vyžadovaly oběti na životech jejich nejbližších.

Obě strany použily k vybičování zápalu pro válku také slovních útoků. Američané nazývali Japonce „zakeřní Japončíci“ a slovy „Pamatujte na Pearl Harbor!“ se jim snadno dařilo rozdmýchávat oheň nenávisti a touhu po odplatě. V Japonsku se lidem říkalo, že Angličané a Američané jsou kičiku, tedy „démonské bestie“. Vedlo to tak daleko, že mnoho lidí na Okinawě raději spáchalo sebevraždu, než by upadli do rukou těmto „bestiím“. Podobně tomu bylo i s mladou Itoku, o níž byla zmínka výše. Když se Japonci vzdali a americké invazní jednotky se vylodily v nedalekém přístavu, velitel jí podal dvě dávky jedovatého kyanidu draselného a rozkázal: „Ať si z tebe cizí vojáci neudělají hračku.“

Itoko však díky svým havajským přátelům japonského původu postupně rozšířila své obzory a začala chápat, že Američané i Angličané mohou být přátelští, zdvořilí a laskaví. Potkala George, Ira narozeného v Singapuru, jemuž Japonci zabili otce. Seznámili se a po čase se vzali. Jsou jen jedním z mnoha příkladů lidí, kteří ve svých bývalých nepřátelích našli přátele. Kdyby se tehdy všichni dívali na své „nepřátele“ vlastním, nepředpojatým pohledem a nenechali se zaslepit válečnými vášněmi, zahrnuli by je láskou namísto bombami.

Ano, pokoj mezi jednotlivci, založený na vzájemném porozumění, je pro světový mír neodmyslitelný. Ale vezmeme-li v úvahu desítky válek, které lidstvo vedlo od roku 1945, je více než zřejmé, že lidé si toto základní poučení z Pearl Harboru a Hirošimy neodnesli. Nicméně k vytvoření světového míru nestačí jen pokoj mezi jednotlivci. Co ještě je k tomu zapotřebí? V následujícím článku naleznete odpověď.

[Praporek na straně 7]

Heslo „Pamatujte na Pearl Harbor!“ vyvolává v některých Američanech hořké vzpomínky; Japonci si své utrpení připomínají zvoláním „Už nikdy žádnou Hirošimu!“

[Praporek na straně 8]

Pokoj mezi jednotlivci založený na vzájemném porozumění je pro světový mír neodmyslitelný

[Obrázek na straně 7]

Misionáři Společnosti Strážná věž Lloyd Barry a Adrian Thompson před Hirošimským památníkem míru v roce 1950

[Obrázek na straně 8]

Hirošima v rozvalinách po výbuchu atomové bomby

[Podpisek]

U.S. Army/S laskavým svolením Japonského muzea míru