Přežili jsme výbuch bomby

BYLO zimní ráno, 21. července 1985. Zdálo se, že bude svěží den. Svědkové Jehovovi se svými přáteli začali zaplňovat sál království v Casule na západním předměstí australského města Sydney. V 9.35 zahájil hostující řečník David Winder svou přednášku o křesťanské věrnosti. Krátce po desáté hodině jsme byli skloněni nad svými Biblemi a sledovali jsme spolu s řečníkem slova v Janovi 6:68, která právě nahlas četl.

Nedočetl je však. Přímo pod pódiem nastala obrovská exploze. Řečník se v okamžiku svíjel na zemi téměř mrtvý. Graham Wykes, manžel, otec rodiny a náš přítel, na místě zemřel. Mnoho dalších osob bylo zraněno, některé velmi vážně. Taková nevyprovokovaná brutalita v místě uctívání šokovala dokonce i svět, který je zvyklý na leccos. Když se tato událost dostala do sdělovacích prostředků, Australané s napětím sledovali zprávy a nemohli věřit vlastním očím a uším.

Bezprostřední reakce

Bezprostředně po explozi nastalo na chvilku ticho. Myslím, že většina z nás byla ohromena. Nechápali jsme, co se stalo, rozhlíželi jsme se polekaně kolem sebe, neschopni slova, neschopni přijmout fakt, že se událo něco tak nepochopitelného. Ve vzduchu bylo plno prachu. Všude to vypadalo a páchlo jako na bojišti. Děti se rozplakaly, někteří dospělí začali v šoku křičet. Jeden očitý svědek, řidič taxíku, později spatřil, „jak do sanitky nakládají neznámou dívku, které chyběla polovina kdysi zřejmě krásného obličeje“.a Tato neznámá dívka byla moje manželka Sue.

Sue upadla do bezvědomí, když ji přímo do obličeje zasáhl nějaký předmět z pódia. Mně v okamžiku praskly ušní bubínky. Zvuk exploze mi připadal jako zvuk stlačeného vzduchu procházejícího vzduchovou hadicí — neslyšel jsem výbuch, jen náhlé nesnesitelné syčení. Vše mi před očima zešedlo. Seděli jsme ve druhé řadě. Řečník stál prakticky přímo nad bombou, která byla ukryta pod dřevěným pódiem.

Instinktivně jsem se přikrčil a ze strachu před padajícími úlomky jsem si rukama přikryl hlavu. Několik dalších sekund mi připadalo jako minuty. Došlo mi, že v našem sále explodovala bomba a zmocnilo se mě neblahé tušení, protože v prachu a v sutinách se mi Sue ztratila. Volal jsem: „Susie, Susie!“ a hlavou se mi honila směsice myšlenek a otázek: ‚Je mrtvá? Co je s Davidem a s ostatními? Jsem zraněn?‘

Všude se povalovaly panely ze stropu, plastikové židle, zpřelámané dřevěné trámy, tašky, roztrhané Bible a časopisy. Brzy se začaly mezi troskami objevovat omráčené tváře, některé krvácející, jiné poseté drobnými rankami. Většina z těch, kteří seděli v zadní části sálu, z toho kromě poškození ušních bubínků vyvázla bez zranění.

Utrpení mé manželky

Sue jsem našel podle bot, které jsem spatřil pod velkou, ale naštěstí velmi lehkou stropní deskou. Nebyl jsem připraven na pohled, který se mi naskytl, když jsem desku odhodil stranou. Sue měla rozdrcený nos a u brady jí visel vodorovně přeseknutý horní ret. Přední zuby měla vyražené. Když jsem si povšiml poranění očí a oblasti kolem očí, začal jsem se obávat o její zrak. Rozcuchané vlasy měla plné krve, špíny a úlomků. Také se zdálo, že má silně pořezanou horní část levé paže. Uklidnilo mě však to, že jsem nezpozoroval žádné silné krvácení. Ovšem později jsem se dozvěděl, že jsem se mýlil. Několik okamžiků potom, co jsem jí nadzvedl hlavu a ramena ze sutin, tiše zavolala mé jméno. Snažil jsem se ji uklidnit v mylném domnění, že si začíná uvědomovat, co se odehrálo. Sue později řekla: „Měla jsem pocit, že ležím doma v posteli, zdá se mi zlý sen a zoufale toužím po tom, aby mě Peter probudil.“ Měl jsem dojem, že se chvilkami probírá a pak upadá zpět do bezvědomí. Nechtěl jsem ji opustit, ale potřeboval jsem přivolat pomoc.

Přistoupila k nám jedna svědkyně. Byla v šoku a rozrušená pohledem na mou ženu. Říkala cosi nelogického. Volnou rukou jsem jí pokynul, aby se sehnula, že jí chci něco říci. S očima upřenýma na Sue se sehnula a podala mi ruku. Krátce jsme se spolu pomodlili. Prosili jsme Jehovu, aby nám dal moudrost a sílu vypořádat se s touto situací. Když jsme řekli amen, měla stále ještě v očích slzy, ale byla již plně při smyslech. Požádal jsem ji, aby našla něco, co by mohlo Sue posloužit jako polštář.

Je neuvěřitelné, že přežili

Při explozi bomby seděl mladý Paul Hahn přímo přede mnou asi dva metry od klavíru. Při výbuchu vyletěl klavír do vzduchu a jeden velký úlomek usekl Paulovi kus masa ze stehna. Vyrazil mu také pěkné přední zuby, na kterých nosil ještě nedávno rovnátka. Joy Wykesová, která přišla při výbuchu o manžela, ležela nedaleko s vážným poraněním hlavy a řadou dalších zranění. Dvě její dcerky byly rovněž zraněny.

Z osob, které utrpěly vážné zranění, byl nejpodivuhodnější případ řečníka, Davida Windera. Výbuch jej spolu s různými úlomky vymrštil z pódia dírou v místě, kde byla do té doby střecha. Spadl skoro na stejné místo, kde před několika okamžiky stál. Byl stále ještě při vědomí, ale v těžkém šoku. Někteří se domnívali, že již nikdy nebude chodit, protože měl silně poškozená chodidla a spodní části nohou. Dnes nosí kotníkové dlahy a chodí. Části jeho oděvu se našly na nedalekém eukalyptu. Řečnický pult ležel o tři domy dál na dvoře jednoho ze sousedů. David silně krvácel a byl v kritickém stavu. Do nemocnice byl dopraven vrtulníkem.

Přijíždějí zachránci

Policisté a záchranná služba přijeli velmi rychle a zasloužili by za to pochvalu. Zatímco se pracovníci záchranné služby starali o zraněné, policie se věnovala svým povinnostem. Zvuk výbuchu i záchvěv způsobený explozí byl zaznamenán na vzdálenost několika čtvrtí, a tak byly brzy všechny silnice vedoucí k sálu království přeplněné stovkami zvědavých pozorovatelů. Fotoreportéři pracovali na plné obrátky. Někteří z našich nejbližších sousedů se laskavě nabídli, že nám pomohou, jak jen budou moci.

Brzy byly sanitky plné a odvážely raněné do místních nemocnic. Personál těchto nemocnic se zhrozil nad tím, co se stalo. Mnoho místních svědků přišlo do nemocnic poskytnout útěchu a podporu. Davida Windera a Sue odvezli do nemocnice se specializovaným úrazovým oddělením. V noci, když jsem byl v celkové anestézi, mi lékaři v nemocnici Liverpool Hospital vyňali z paže hluboko zaražené třísky. Příští den jsem měl stále větší strach o manželku a chtěl jsem ji vidět. Nemocnice projevila jen malé pochopení pro mé obavy, ale odpoledne mě propustila, abych mohl být u Sue.

Vyvstává otázka transfúze

Našel jsem ji na oddělení intenzívní péče. Přistoupil jsem k nohám její postele a když jsem ji uviděl, rozplakal jsem se. Uvítala mě hrozně zbarvená tvář, k nepoznání opuchlá a deformovaná. Držely ji pohromadě řady stehů, podobné malým černým zipům.

Sue mě neviděla, protože zpod nateklé tkáně nebyly vidět ani oči ani řasy. Z obličejových kostí měla nos, horní čelist, lícní kost a kosti očnice roztříštěné. Skutečné nebezpečí ovšem spočívalo v tom, že část lebky přímo nad nosním hřbetem se zarazila dovnitř a probodla jednu tepnu. Když Sue ležela v bezvědomí pod hromadou sutin, nepozorovaně jí proudila do žaludku krev. Hladina hemoglobinu jí prudce klesla na 6 [gramů na 100 mililitrů]. (Průměrná hladina hemoglobinu je u žen 14.)

Krevní transfúze se ihned stala předmětem sporu s jedním chirurgem; spor posléze skončil v slepé uličce. Chirurg Sue řekl, že pokud by potřebovala transfúzi a odmítla ji, nebude pro ni moci nic udělat. Sue jej ujistila, že to oba chápeme a že „přijmeme jakýkoli alternativní postup, ale že o našem požadavku ‚zdržovat se krve‘ se nedá vyjednávat“. (Skutky 15:28, 29) Nepřijal to.

Psychologické trýznění, které potom nastalo, nebralo konce. Položil Sue otázku, zda má děti, a když odpověděla „Ne“, řekl jí: „To je dobře, protože by měly ohyzdnou matku.“ Také hovořil se Sue o možnosti rozvodu kvůli vzhledu obličeje. Jak na to reagovala? „To mě skličovalo nejvíce. Rozhodla jsem se, že i když tento chirurg svým způsobem chce, abych vypadala co nejlépe, nenechám ho, aby takhle bezohledně zacházel s mým svědomím.“ Jeho zatvrzelé týrání kvůli transfúzi krve pouze zvyšovalo napětí a marnilo cenný čas. V ostrém protikladu k jeho jednání byla soucitná a něžná péče, kterou Sue poskytovaly všechny zdravotní sestry na oddělení. Vysloužily si naši úctu.

Od výbuchu uplynulo již 11 dní. Nyní nastalo kritické stadium — obličejové kosti začínaly srůstat, ale v nesprávné poloze. Sue neodkladně potřebovala operaci! Při své následující vizitě lékař v konečném náporu hněvu prohlásil: „Ani se jí nedotknu!“ Na to odešel. Byly to nejúzkostnější chvíle v našem životě. Když se však na to díváme zpětně, vidíme, že postoj tohoto chirurga k Sue se prokázal jako požehnání.

Soucitný chirurg

Jeden svědek, který je sám lékař, se za nás přimluvil u jistého plastického chirurga, který souhlasil s tím, že bude Sue operovat alternativním postupem. Tato metoda sice není z lékařského hlediska preferována, odpadá však při ní problém transfúze krve. Ukázalo se, že tento lékař je uctivý a laskavý člověk. Získal si naši úctu, protože byl připraven udělat bez použití krve všechno, co bude v jeho silách.

Sue byly do zlámaných obličejových kostí našroubovány osmicentimetrové ocelové hřeby s drážkami. Aby mohly kosti správně srůst, byly hřeby propojeny ocelovými sponami. „Šest týdnů se mi těžko spalo, protože mi z tváře vyčnívaly hřeby,“ svěřila se Sue. Zpřelámanou horní čelist měla přidrátovanou k nepoškozené spodní čelisti, aby se zajistilo, že správně sroste. Čich už však nebylo možné navrátit.

Sue má skvělý smysl pro humor, a co je ještě důležitější, umí se smát sama sobě. Smála se myšlence, že teď vypadá jako ‚chodící televizní anténa‘. Potřebovala však víc než jen dobrý smysl pro humor, protože ji čekalo dva a půl roku dlouhé období chirurgických zákroků, včetně transplantace ušních bubínků a rozsáhlé opravy chrupu.

Poučení

Oba jsme se z této zkušenosti mnohému naučili. Uvědomili jsme si, jakou moc má modlitba, a také to, že Jehova nás nikdy nenechá trpět více, než jsme schopni snést. Sue se svěřila s pocity, které měla po střetu s prvním chirurgem ohledně otázky krve: „Byla jsem velmi nervózní a smutná, že k takovému střetu muselo dojít. Pokaždé jsem se modlila k Jehovovi a pociťovala jsem, jak se mi po celém těle rozlévá naprostý klid. Bylo to velmi povzbudivé. Čítala jsem o jiných svědcích, kteří prožili něco podobného, ale nyní jsem to prožívala sama.“ Teď se budeme na další případné zkoušky dívat s větší jistotou, neboť jsme viděli, jak Jehova pomáhá v situacích, které bychom dříve považovali za děsivé.

Někteří lidé se ptali, proč Jehova dopustil, aby v sále království vybuchla bomba a aby jeden bratr zemřel. V průběhu celých dějin a rovněž i v dnešní době jsou křesťané vystaveni mnoha násilnostem. Kdyby kolem nás Jehova postavil ochranný plot, jak to bylo podle tvrzení Satana v případě Joba, mohla by být naše pohnutka pro službu Bohu rozhodně zpochybněna. Nemáme důvod myslet si, že se nám nemůže nic stát — že nás Bůh vždy ochrání dokonce od ‚nepředvídaných událostí‘. Skutečnost, že přijímáme utrpení, či dokonce ztrátu života pro naši víru nebo za nějakých jiných okolností, svědčí o tom, že naše uctívání je pravé, nesobecké — že není prospěchářské. — Kazatel 9:11; Job, kapitoly 1 a 2; Matouš 10:39.

Společenství bratrů v činnosti

Naši duchovní přátelé prokázali v průběhu celé této napjaté doby, že k nám ‚přilnuli těsněji než bratr‘. (Přísloví 18:24) Sue vysvětluje: „Někteří členové mé rodiny museli cestovat letadlem 4 000 kilometrů, aby byli s námi během nejtěžších prvních dvou týdnů. Bylo pro mne velkou útěchou, že u mne seděli členové rodiny a přátelé, protože jsem často mívala zlé sny.“ Zdálo se, že příliv pohlednic, dopisů, telegramů a květin od pozorných bratrů a sester z Austrálie i ze zahraničí je nekonečný. Byli jsme nesmírně vděční za tato „jablka ve stříbrných řezbách“. (Přísloví 25:11) Výsledkem bylo vynikající svědectví. Bylo to skutečné společenství bratrů v činnosti.

Sue dodává: „Přišla i praktická pomoc. Naši blízcí přátelé, svědkové Jehovovi, nám vyráběli džusy z těch druhů ovoce a zeleniny, které jsou zvláště bohaté na železo. Měli jsme pocit, že když žádáme od lékařů, aby respektovali naše přání, zavazuje nás to, abychom s nimi spolupracovali. V mém případě to znamenalo posilovat si krvetvorbu. Dostala jsem také dodatečné dávky železa.“ Mnozí z nás získali zručnost ve výrobě tekutých pokrmů a Sue si zaslouží pochvalu za to, jak se naučila se stejnou obratností tuto tekutinu pít. (Už jste někdy zkusili pít brčkem přírodní řízek s oblohou?) „Díky tomu se mi před operací zvýšila hladina hemoglobinu o 3, z čehož měl můj nový chirurg velkou radost,“ říká Sue.

Trpělivost, láska, modlitba, pomoc Jehovova ducha, a také čas a vyvážená strava, to vše přispělo k tomu, že se Sue uzdravila. Některá zranění zanechala stopy, které ve svém čase napraví jedině Boží království. Ti, kteří Sue dobře znali, vidí, že má nyní trochu jiný obličej, ale její chirurg si přesto zaslouží uznání. A pro mne je stále krásná.

Ano, naděje, kterou jako svědkové Jehovovi chováme, je něčím výjimečným. Může nás přenést přes jakoukoli zkoušku. Utrpení, jímž náš sbor prošel, jej duchovně neoslabilo. Naopak, naše vzájemné svazky se upevnily. Jeden zájemce, který byl přítomen, když došlo k explozi, s úsměvem na tváři přiznává, že jej ‚k pravdě přivedla bomba‘. Když na vlastní oči viděl tak brutální útok na mírumilovné rodiny, začal studovat Bibli s větší rozhodností.

Dosud nebyl nikdo z tohoto pumového útoku obviněn. Policie ovšem našla pravděpodobného pachatele, údajně mstivého vraha, který nenávidí svědky. Nemá ovšem dostatek důkazů, aby mohl být obviněn. Jeho jméno je uváděno v souvislosti s řadou dalších zločinů.

Nyní po šesti letech se oba, Sue i já, nadále těšíme z přednosti sloužit jako členové personálu australské kanceláře odbočky Společnosti Strážná věž. Obzvlášť velkou radost jsme měli ze zasvěcení našeho nového sálu království, který byl postaven ve dnech 22.–24. června 1990 metodou rychlé výstavby, vedle starého sálu, v němž došlo k výbuchu. Křesťanská láska tak překonala slepou nenávist jednoho člověka. — Vyprávěli Peter a Sue Schulzovi.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 10]

Nedávná fotografie Petera a Sue Schulzových

Sue Schulzová v nemocnici s dráty, které měly jejímu obličeji vrátit tvar

[Obrázek na straně 13]

Nový, větší sál království