Ženy — Jsou v úctě doma?

„Jedna za druhou umíraly tyto ženy strašlivou smrtí. . . A zatímco způsob jejich smrti se lišil, skryté příčiny nikoli: Quebecká policie v Kanadě uvádí, že každá z těchto žen byla zabita svým bývalým nebo současným manželem či milencem. Letos [v roce 1990] bylo v Quebeku zabito celkem 21 žen; staly se obětí vlny násilí v rámci partnerských vztahů.“ — Maclean’s, 22. října 1990.

DOMÁCÍ násilí, jemuž někteří říkají „temná stránka rodinného života“, nese plody v podobě rozvrácených rodin a produkuje děti s pokřiveným názorem na to, jak mají vypadat manželské vztahy. Děti bývají rozpolcené ve své loajalitě k rodičům a snaží se pochopit, proč táta mámu bije. (Otázka ‚Proč je máma na tátu tak zlá?‘ je méně častá.) Častým důsledkem domácího násilí jsou synové, kteří v dospělosti rovněž bijí své manželky. Nesou následky jednání svých otců, kteří jim způsobili vážné psychologické problémy i problémy s osobností.

Publikace OSN The World’s Women—1970–1990 (Ženy ve světě — 1970–1990) uvádí: „Předpokládá se, že domácí útoky mužů proti ženám jsou nejméně ohlašované trestné činy — zčásti také proto, že na takové násilí se pohlíží jako na společenské zlo, a nikoli jako na trestný čin.“

Jak vážný je stav ve Spojených státech, pokud jde o zneužívání manželek? Zpráva Senátu, citovaná v předchozím článku, sděluje: „Pojem ‚domácí násilí‘ zní možná jemně, ale jednání vyjádřené tímto pojmem má k jemnosti daleko. Statistiky podávají hrůzný obraz toho, jak může být kruté zacházení s manželkou závažné — vskutku dokonce smrtící. Ročně umírá na následky krutého zacházení 2 000 až 4 000 žen. . . Na rozdíl od jiných trestných činů je kruté zacházení s manželkou ‚chronickým‘ násilím. Je to neustálé zastrašování a opakované tělesné ubližování.“

Časopis World Health píše: „Násilí na ženách se vyskytuje v každé zemi a v každé společenské i ekonomické vrstvě. Bití manželek se mnohde považuje za právo muže. Až příliš často se běžné bití a znásilňování žen a dívek bere jako ‚soukromá záležitost‘, která se vůbec netýká ostatních — ani orgánů právní moci, ani pracovníků zdravotnictví.“ Tyto projevy domácího násilí se snadno mohou přenést do škol.

Dobře to dokládá událost, k níž došlo v jedné smíšené internátní škole v Keni v červenci 1991. The New York Times přinesly zprávu, že „71 dospívajících studentek bylo studenty znásilněno a 19 dalších zemřelo při jedněch nočních násilnostech na internátě, které údajně. . . probíhaly, aniž by jim místní policie nebo učitelé věnovali pozornost“. Čím lze takové násilné sexuální řádění vysvětlit? „Tato tragédie zvýraznila ohavný mužský šovinismus, který ovládá společenský život v Keni,“ napsal Hilary Ng’Weno, šéfredaktor nejčtenějšího keňského časopisu The Weekly Review. „Úděl našich žen a dívek je žalostný. . . Vychováváme chlapce tak, aby chovali k dívkám jen malou — ne-li žádnou — úctu.“

A zde je jádro tohoto celosvětového problému — chlapci jsou často vychováváni k tomu, aby dívky a ženy považovali za podřadné, zneužitelné tvory. Na ženy se pohlíží jako na bezbranné, snadno ovladatelné bytosti. Odtud je už jen krůček k neúctě vůči ženám, naprostému mužskému šovinismu a rovněž k znásilnění více či méně důvěrným známým. A pokud jde o znásilnění, nezapomínejme, že „útok může trvat jen několik okamžiků, ale jeho následky budou pociťovány celý život“. — Zpráva Senátu.

Mnoho mužů by se dalo popsat jako podvědomí misogynové neboli odpůrci žen, i když nejsou vůči ženám fyzicky násilní. Místo fyzického násilí je spíše tyranizují a bijí duševně. Dr. Susan Forwardová v knize Men Who Hate Women & the Women Who Love Them (Muži, kteří nenávidí ženy, a ženy, které je milují) říká: „[Tito muži], jak je často jejich partnerky popisovaly, byli v mnoha případech šaramantní, a dokonce láskyplní, ale dokázali v mžiku přejít do krutého, kritického a urážlivého jednání. Jejich chování pokrývalo široké spektrum projevů, od zjevného zastrašování a výhrůžek až po rafinovanější, skrytější útoky v podobě neustálého ponižování nebo nahlodávající kritiky. Ať byl styl jakýkoli, výsledky byly stejné. Muž si získával vládu nad ženou tím, že ji týral. Tito muži rovněž odmítali nést jakoukoli odpovědnost za to, jak se jejich partnerky po těchto útocích cítily.“

Jasuko,a křehká Japonka, která je už 15 let vdaná, vyprávěla dopisovateli Probuďte se! zkušenost jejich rodiny: „Otec pravidelně matku bil a ošklivě s ní zacházel. Kopal do ní, tloukl ji pěstí, vláčel ji za vlasy, a dokonce po ní házel kameny. A víte proč? Opovážila se mít námitky proti tomu, že jí byl nevěrný s jinou ženou. Víte, v Japonsku se tradičně považuje za zcela normální, že někteří muži mají milenky. Moje matka předběhla dobu a odmítala se s tím smířit. Po šestnácti letech manželství, když přivedla na svět čtyři děti, se s ním rozvedla. Otec ji ponechal bez příspěvků na děti.“

Mstivému manželovi však často nezabránilo ve vraždě manželky ani oznámení úřadům, že manželku bije. V takových zemích, jako jsou například Spojené státy, byla zákonná ochrana ohrožovaných a terorizovaných manželek dosud nedostatečná. „Z jednoho průzkumu vyplynulo, že ve více než polovině případů, kdy manžel zavraždil manželku, volali v předchozím roce pětkrát do domu policii, aby prošetřila stížnost ohledně domácího násilí.“ (Zpráva Senátu) V některých krajních případech, ve snaze uchránit se před dalším krutým zacházením, manželka svého manžela zabila.

Domácí násilí, při němž je obětí obvykle manželka, se projevuje mnoha různými způsoby. V Indii počet ohlášených případů takzvaných úmrtí kvůli věnu (manžel zabil svou manželku, protože nebyl spokojen s věnem, které vyplácela rodina manželky) vzrostl z 2 209 v roce 1988 na 4 835 v roce 1990. Tato čísla ovšem nelze považovat za úplná nebo přesná, jelikož úmrtí manželky se často vydává za domácí nehodu — obvykle upálením petrolejem, který se používá při vaření. K tomu je nutné přičíst ještě sebevraždy manželek, které již nedokáží dále doma snášet takové trápení.

Když jde o volbu zda syny, nebo dcery

Ženy jsou diskriminovány od narození, ba dokonce ještě před ním. Jak je to možné? Jednu odpověď v rozhovoru pro časopis Probuďte se! poskytla Madhu z Bombaje [Indie]: „Když se v indické rodině narodí syn, všichni se veselí. Matka má po starostech. Nyní mají rodiče syna, který se o ně ve stáří postará. Mají zajištěné ‚sociální zabezpečení‘. Když však porodí dceru, v očích druhých selhala. Je to, jako by přivedla na svět pouze další břemeno. Rodiče budou muset opatřit nákladné věno, aby ji mohli provdat. A rodí-li matka i nadále dcery, je neschopná.“b

Indický časopis Indian Express sděluje o dívkách v Indii: „Jejich přežití se ve skutečnosti nepovažuje za důležité pro přežití rodiny.“ Uvádí také výsledky jednoho výzkumu podniknutého v Bombaji, který „odhalil, že z 8 000 potratů, provedených po zkoušce na určení pohlaví, šlo v 7 999 případech o plod ženského pohlaví“.

Elisabeth Bumillerová píše: „Podmínky, v nichž některé indické ženy žijí, jsou tak ubohé, že kdyby se jejich situaci dostalo téže pozornosti, jaké se dostává etnickým a rasovým menšinám v jiných částech světa, ujaly by se jejich případu organizace pro ochranu lidských práv.“ — May You Be the Mother of a Hundred Sons.

„Práce ženy nikdy nekončí“

Výrok „práce ženy nikdy nekončí“ by mohl někomu připadat jako fráze. Vyjadřuje však pravdu, kterou muži často přehlížejí. Žena, která se stará o děti, nemá přepych v podobě pevné pracovní doby, jak to často mívají muži. Když dítě v noci pláče, kdo bude s největší pravděpodobností reagovat? Kdo uklízí, pere a žehlí? Kdo připravuje a podává jídlo, když manžel přijde domů z práce? Kdo po jídle sklízí se stolu a kdo potom chystá děti ke spánku? Od koho se v mnoha zemích očekává, že navíc k tomu všemu nanosí vodu, a že bude dokonce pracovat na poli s dítětem na zádech? Obvykle od matky. Její pracovní doba se neomezuje jen na 8 nebo 9 hodin denně; často to bývá 12 až 14 hodin nebo i více. Nedostává však žádné příplatky za práci přesčas — a až příliš často se jí nedostane ani slova uznání!

Podle časopisu World Health se v Etiopii od mnoha žen očekává, že „budou pracovat denně 16 až 18 hodin, [a] úroveň jejich mezd je tak nízká, že nemohou uživit sebe ani svou rodinu. . . Hlad je na denním pořádku; ve většině případů [sběračky a nosičky paliva] mají za den jen jedno neúplné jídlo, přičemž obvykle odcházejí z domova bez snídaně.“

Siu, která pochází z Hongkongu a je vdaná již 20 let, řekla: „V čínském pojetí mají muži všeobecně sklon ženy snižovat, pokládat je za pomocnice v domácnosti a za rodičky dětí, anebo naopak zajdou do druhého extrému a považují je za modly, hračky nebo za sexuální objekty. Co však my ženy skutečně chceme, je, aby se s námi jednalo jako s inteligentními bytostmi. Chceme, aby nám muži naslouchali, když hovoříme, a aby s námi nejednali jako s nějakými loutkami!“

Není divu, že kniha Men and Women (Muži a ženy) uvádí: „Všude, i tam, kde mají k ženám vysokou úctu, je činnost mužů ceněna výše než činnost žen. Ani v nejmenším nezáleží na tom, jak společnost vymezuje vzájemná postavení a úlohy jednotlivých pohlaví; ty, které patří mužům, budou nevyhnutelně v očích celé společnosti hodnotnější.“

Skutečností je, že domácí práce ženy se obvykle považuje za samozřejmost. V předmluvě zprávy The World’s Women—1970–1990 je proto uvedeno: „Životní podmínky žen — a jejich přínos pro rodinu, hospodaření, a pro domácnost — jsou všeobecně neviditelné. Mnoho statistik bylo definováno pojmy, které zobrazují životní podmínky a přínos mužů, nikoli žen, nebo jednoduše nerozlišují rody. . . Značnému množství práce žen se dosud nepřipisuje naprosto žádná ekonomická hodnota — ani se nijak neměří.“

V roce 1934 vyjádřil severoamerický spisovatel Gerald W. Johnson určité názory na postavení žen na pracovišti: „Žena často vykonává práci muže, ale nedostává jeho plat. Důvodem je skutečnost, že si nelze představit práci, kterou by muž nedokázal vykonat lépe než kterákoli žena. Nejproslulejší krejčí a kloboučníci jsou muži. . . Nejproslulejší kuchaři jsou stále jen muži. . . V tomto okamžiku platí, že jakýkoli zaměstnavatel je ochoten dát za stejnou práci více peněz muži než ženě, protože má důvod domnívat se, že muž ji vykoná lépe.“ V této poznámce, ačkoli snad byla pronesena s mírnou dávkou ironie, se odráží dobová předpojatost, která dosud v myslích mnoha mužů přetrvává.

Nedostatek úcty — celosvětový problém

Každá kultura si vytvořila vlastní postoje, vlastní stranické a předpojaté názory ohledně postavení ženy ve společnosti. Ovšem otázka, na niž je třeba dát odpověď, zní: Vyjadřují tyto postoje patřičnou úctu k lidské důstojnosti žen? Nebo spíše odrážejí staletí trvající dominantní postavení mužů, které vzhledem ke své obvykle větší tělesné síle zaujímají? Jestliže se zachází se ženami jako s otroky nebo jako s objekty, které je možné využívat, kde je respektování jejich lidské důstojnosti? Většina kultur více či méně postavení ženy zničila a podkopala její sebeúctu.

Jeden z mnoha příkladů z celého světa pochází z Afriky: „Jorubské ženy [v Nigérii] se musí v přítomnosti svých manželů přetvařovat, dělat, že ničemu nerozumějí a svolně se vším souhlasit. Když podávají jídlo, požaduje se od nich, aby klečely manželům u nohou.“ (Men and Women) V jiných částech světa se může poddanost projevovat nejrůznějšími způsoby — manželka musí chodit v určitém odstupu za svým manželem, musí jít pěšky, zatímco manžel jede na koni nebo na mule, musí nosit břemena, zatímco manžel nenese nic, musí jíst odděleně od manžela a podobně.

Edwin Reischauer, který se narodil a byl vychován v Japonsku, napsal v knize The Japanese: „Postoje vyjadřující mužský šovinismus v Japonsku přímo bijí do očí. . . Dosud je běžná dvojí míra pro jednotlivá pohlaví, která vede k tomu, že muž je svobodný a žena omezovaná. . . Od vdaných žen se navíc očekává, že budou daleko věrnější než muži.“

Sexuální obtěžování je v Japonsku dalším problémem, stejně jako v mnoha jiných zemích, zvláště během dopravní špičky v přeplněných vagónech podzemní dráhy. Jasuko, která pochází z Hino, jedné předměstské čtvrti Tokia, řekla časopisu Probuďte se!: „Jako mladá žena jsem dojížděla do Tokia. Bylo to velmi trapné, protože někteří muži zneužívali situaci, štípali mě a dotýkali se mě, kde to jen šlo. Co jsme s tím my ženy mohly dělat? Musely jsme to vydržet. Ale bylo to ponižující. Během ranní dopravní špičky připojovali zvláštní vagón pro ženy, takže alespoň některé mohly takovému pokořování uniknout.“

Sue, která dříve žila v Japonsku, se takovýchto projevů pozornosti zbavovala svérázným způsobem. Vždy zvolala: „Fuzakenai de kudasai!“, což znamená „Nechte si toho!“ Říká: „To ihned vzbudilo pozornost a přineslo výsledek. Žádný muž nechtěl před ostatními ztratit tvář. Najednou už se mě nedotýkal ani jediný muž!“

Nedostatek úcty k ženám v rodinném kruhu je očividně celosvětovým problémem. Ale jak je to s postavením žen na pracovišti? Dostává se jim tam více úcty a uznání?

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 6]

Čím je určeno pohlaví dítěte?

„Pohlaví nenarozeného dítěte je určeno již v okamžiku oplodnění a rozhodující roli při tom hraje otcova spermatická buňka. Každé vajíčko, které se v ženě utvoří, je ženského pohlaví — v tom smyslu, že obsahuje chromozóm X neboli chromozóm ženského pohlaví. Pokud jde o muže, jen polovina spermatických buněk obsahuje chromozóm X, druhá polovina obsahuje chromozóm Y, tedy chromozóm mužského pohlaví.“ Proto když se spojí dva chromozómy X, narodí se dívka; když se mužský Y spojí s ženským X, narodí se chlapec. To, zda žena rodí chlapce, nebo dívky, je tudíž dáno chromozómy v mužském spermatu. (ABC’s of the Human Body — Abeceda lidského těla, publikace Reader’s Digest). Je nesmyslné, aby muž dával své manželce vinu za to, že rodí jen dívky. Vinu není možné připisovat nikomu. Je to jen loterie početí života.

[Rámeček a obrázek na straně 8]

Tragédie nesmírného rozsahu

Elizabeth Fox-Genoveseová v knize Feminism Without Illusions (Feminismus bez iluzí) napsala: „Je pádný důvod domnívat se, že mnoho mužů. . . je stále častěji v pokušení použít [svou] sílu v té jediné situaci, kde dosud mají jednoznačnou výhodu — v osobním vztahu k ženě. Je-li mé podezření oprávněné, pak pohlížíme na tragédii nesmírného rozsahu.“ A tato tragédie postihuje milióny žen, které denně prožívají utrpení z rukou svých tyranských manželů, otců nebo jiných mužů — mužů, kteří selhávají ve „zkoušce lidské slušnosti a spravedlnosti“.

„Ve třiceti státech [Spojených států amerických] je dosud vcelku zákonně přípustné, aby manžel znásilnil svou manželku; a pouze deset států má zákony, které nařizují zatčení v případech domácího násilí. . . Ženy, kterým nezbývá než utéct, zjišťují, že ani to není ta nejlepší alternativa. . . Z celkového počtu jednoho miliónu žen, které jsou bity a jež každoročně hledají nouzový útulek, jich třetina žádný nenalezne.“ — Úvod ke knize Backlash—The Undeclared War Against American Women od Susan Faludiové.

[Obrázek]

Pro milióny žen je domácí násilí stinnou stránkou rodinného života

[Obrázek na straně 7]

Stamilióny lidí nemají doma tekoucí vodu, kanalizaci nebo elektřinu — mají-li vůbec nějaký domov