Keltové — Jejich vliv je dosud patrný

Od dopisovatele Probuďte se! v Itálii

DNES již sice o nich není mnoho slyšet, ale v západním světě po sobě zanechali nesmazatelné stopy. Objevili se na scéně před více než 2 500 lety. Ovlivnili evropské dějiny, umění i náboženské zvyklosti. Ač to zní možná překvapivě, ovlivnili i náš každodenní život. Byli indoevropského původu a v době své vrcholné slávy panovali nad rozsáhlým územím starověkého světa, které sahalo od Atlantiku po Malou Asii, od severní Evropy po břehy Středozemního moře. Kdo byli tito lidé? Byli to Keltové.

Denně pozorujeme stopy, které po sobě Keltové zanechali, a ani si to neuvědomujeme. Byli to oni, kdo kupříkladu rozšířili v západním světě zvyk nosit kalhoty; byli to rovněž oni, kdo vynalezli sudy. Jsou i jiné, viditelnější doklady o jejich působení v dějinách. Na řadě míst v Evropě můžete dosud spatřit stovky opevněných návrší či hradišť a pohřebních pahorků neboli mohyl, které přikrývají hrobky z dávných dob. To vše jsou pozůstatky Keltů. Mnoho měst a oblastí si dodnes zachovalo jména keltského původu, například Lyon a Bohemia. Je-li v místě, kde žijete, zvykem připomínat si na konci října nebo začátkem listopadu zesnulé, můžete si být jisti, že před mnoha staletími dělali Keltové totéž. Také pokud znáte vyprávění o anglickém králi Artušovi nebo známé pohádky, jako o Červené karkulce a o Popelce, pak jste obeznámeni s více či méně přímými odkazy keltské civilizace.

Na Kelty se pohlíželo různě — jako i na některé jiné národy — podle toho, kdo je popisoval. Platón (Řek, 4. století př. n. l.) je popsal jako národ válečníků a pijáků. V očích Aristotela (Řek, 4. století př. n. l.) byli lidem, jenž pohrdal nebezpečím. A řecko-egyptský zeměpisec Ptolemaios (2. století n. l.) tvrdil, že se Keltové báli jen jediné věci —, aby jim nebe nespadlo na hlavu. Jejich nepřátelé je obvykle představovali jako kruté, necivilizované barbary. Dnes, díky pokroku ve výzkumu života Keltů, „můžeme vykreslit zcela jiný obrázek Keltů než před pouhými dvaceti lety,“ říká Venceslas Kruta, jeden z nejvýznamnějších badatelů v tomto oboru.

Jejich vzestup a pád

Keltové byli ve skutečnosti skupinou kmenů navzájem spojených „společným jazykem a shodným stylem řemeslné výroby, vojenského uspořádání a náboženských představ, které byly natolik jednotné, že byly pro ně příznačné“. (I Celti, příloha deníku La Stampa, 23. března 1991.) Proto by bylo přesnější hovořit spíše o keltské kultuře než o určité etnické skupině. Galové, Keltiberové, Senonové, Cenomani, Insubrové a Bojové — tak se jmenovaly některé kmeny, které obývaly území, dnes známé jako Francie, Španělsko, Rakousko a severní Itálie. Další kmeny v průběhu času kolonizovaly britské ostrovy.

Zdá se, že původní skupina Keltů žila ve střední Evropě a odtud se šířila dál. Historické spisy se o nich až do šestého století př. n. l. nezmiňují. Řecký historik Herodotos je jedním z prvních, kdo zaznamenal jejich existenci. Popisuje je jako „nejvzdálenější obyvatele západní Evropy“. Starověcí dějepisci vypovídají především o jejich vítězných válečných taženích. Různé keltské kmeny vytáhly proti Etruskům v severní Itálii a poté, začátkem čtvrtého století př. n. l., proti Římu, který dobyly. Podle latinských kronikářů, jako například Livia, odtáhli Keltové teprve po vyplacení dostatečně vysokého výkupného a potom, co Brennus, keltský vůdce, vyhlásil vae victis, „běda poraženým“. Díky kresleným seriálům o dobrodružstvích smyšlených válečníků Asterixe a Obelixe, které byly přeloženy do mnoha jazyků, si lidé i v dnešní době Kelty připomínají.

Kolem roku 280 př. n. l. přišla řada na Řecko, aby poznalo Kelty. Další keltský Brennus tehdy dospěl až k prahu slavné delfské svatyně, ovšem nepodařilo se mu ji dobýt. Jisté keltské kmeny, jež Řekové nazývali Galatai, se ve stejném období přeplavily přes Bospor a usadily se na severu Malé Asie, v oblasti, která posléze dostala jméno Galácie. V letech 50–52 n. l. žili v těch místech někteří raní křesťané. — Galaťanům 1:1, 2.

Keltové byli v dávných dobách známí jako neohrožení válečníci, nadaní velkou tělesnou silou. Naháněli nepřátelům hrůzu nejen svou impozantní postavou, ale i tím, že si vlasy máčeli ve směsi vody a křídy. Když na nich tato směs uschla, vypadali obzvlášť hrůzostrašně. A právě tak je znázorňovaly starověké sochy — s „vlasy jakoby ztuženými sádrou“. Jejich postava, bojová vášeň, zbraně, účes, typické dlouhé kníry, to vše přispívalo k vytvoření obrazu lítých Galů, kterých se jejich protivníci tolik obávali a kteří jsou charakteristicky ztvárněni v ságách o Asterixovi. Snad právě proto tehdy mnohé armády, včetně vojska, kterému velel kartaginský vojevůdce Hannibal, využívaly keltské žoldnéře.

Ovšem koncem prvního století př. n. l. začala moc Keltů neodvratně slábnout. Římská válka proti Galům, kterou vedl Julius Caesar a další velitelé, srazila vojenskou mašinérii Keltů na kolena.

Novátoři na poli umění

Doklady o své existenci, které tento lid pro nás zanechal, se z mnoha příčin skládají takřka výlučně z výrobků nalezených zejména v četných hrobkách. Ozdoby, nádoby nejrůznějšího typu, zbraně, mince a podobné ‚nezaměnitelné a originální‘ věci, jak říkají odborníci, byly předmětem rozsáhlého výměnného obchodu mezi sousedícími národy. Nedávno byly v Norfolku (Anglie) objeveny rozmanité zlaté předměty; mimo jiné několik torquesů, charakteristických masívních náhrdelníků. Z fotografií na těchto stranách je patrné, že keltští zlatníci byli neobyčejně zruční. „Zdá se, že kov byl pro Kelty uměleckým materiálem par excellence,“ potvrzuje jeden vědec. K jeho zpracování používali tavicí pece na tu dobu velmi technicky vyspělé.

Je zajímavé, že na rozdíl od řeckého a římského umění téže doby, které usilovalo o napodobení skutečnosti, bylo keltské umění převážně dekorativní. Postavy živých tvarů byly často stylizované a používalo se mnoho symbolických prvků, které obvykle plnily magické a náboženské funkce. Archeolog Sabatino Moscati říká: „Máme před sebou nepochybně nejstarší, nejvýznamnější a nejzářnější formu ornamentálního umění, jaké kdy Evropa měla.“

Existence řízená náboženstvím

Keltské kmeny vedly obecně vzato jednoduchý život, a to dokonce i v oppidech, svých charakteristických opevněných městech. Kmenům vládla šlechta, a prostý lid neznamenal téměř nic. Keltové obývali oblasti s drsnými klimatickými podmínkami, a neměli tedy lehký život. Důležitým důvodem, proč se stěhovali směrem na jih, snad nebyly jen hospodářské výhody, ale i mírnější podnebí.

Každodenní život Keltů silně ovlivňovalo náboženství. „Galové jsou lidem velmi nábožným,“ napsal Julius Caesar. „Jejich víra v posmrtný život a v nesmrtelnost duše byla tak silná,“ cituje jednoho latinského historika badatel Carlo Carena, „že spokojeně poskytovali půjčky na záruku s tím, že budou splaceny třeba i v pekle.“ V mnoha hrobkách byly dokonce nalezeny pokrmy a nápoje, uložené vedle mrtvého těla, patrně pro potřeby zesnulého na jeho předpokládané pouti do jiného světa.

Běžným rysem všech keltských kmenů byla kněžská kasta, která byla zorganizovaná přinejmenším do tří kategorií: bardové, vates a druidové. Zatímco první dvě skupiny hrály méně důležitou úlohu, druidové, což možná znamená „velmi moudří“, nesli odpovědnost za rozdělování posvátných i praktických znalostí. Vědec Jan de Vries vysvětluje, že toto „kněžstvo bylo velmi mocné. V čele stál nejvyšší druid, jehož rozhodnutí se musel každý podřídit.“ Druidové rovněž v pevně stanovených časových obdobích vykonávali rituální sběr jmelí v „posvátném“ lese.

Stát se druidem nebylo nikterak snadné. Naučit se zpaměti náboženské nauky a technické znalosti této kasty trvalo novicovi asi 20 let. Druidové nikdy žádné náboženské záležitosti nezapsali. Jejich tradice se přenášely v ústní podobě. Proto toho o Keltech víme tak málo. Proč však druidové zakazovali používání písma? Jan de Vries poukazuje na to, že „ústně předávané tradice se generaci co generaci obnovují: původní obsah se zachová a zároveň může být neustále přizpůsobován měnícím se okolnostem. Právě z toho důvodu mohli druidové udržovat krok se svými rozvíjejícími se znalostmi.“ Spisovatel Sergio Quinzio vysvětluje, že „kněžstvo, které bylo výlučným opatrovníkem posvátného poznání, mělo značně velkou moc“. Druidové si tak vždy udržovali nadvládu.

O keltských božstvech není mnoho známo. Navzdory tomu, že se našly jejich četné sošky a vyobrazení, skoro všechny byly bezejmenné, a tak je těžké říci, kterého boha nebo bohyni jednotlivé artefakty představovaly. Zdá se, že některá tato božstva jsou vyobrazena na slavném gundestrupském kotlíku, který byl objeven v Dánsku. Jména jako Lug, Esus, Cernunnos, Epona, Rosmerta, Teutatés a Sucellus nám dnes již mnoho neříkají. Tito bohové nicméně silně ovlivňovali všední život starověkých Keltů. Pro Kelty nebylo neobvyklé, aby obětovali k poctě svých božstev lidské oběti (často nepřátele poražené v bitvě). Někdy nosili Keltové hlavy obětí na svém těle jako děsivé ozdoby. Jindy byly přinášeny lidské oběti pouze proto, aby se ze způsobu, jak zemřely, dala vyčíst věštba.

Nápadným a charakteristickým rysem keltského náboženství byla triáda božstev. Podle Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) „bylo číslo tři pravděpodobně nejdůležitějším prvkem v keltské náboženské symbolice; mystický význam pojímání trojitosti je doložen z mnoha částí světa, ale zdá se, že zejména mezi Kelty to bylo stále silně v povědomí.“

Někteří vědci říkají, že představovat si božstvo v trojjediné podobě, nebo jako by mělo tři tváře, je totéž, jako považovat toto božstvo za vševidoucí a vševědoucí. Sochy se třemi tvářemi byly umísťovány na rozcestí důležitých cest, snad proto, aby „dohlížely“ na směnu zboží. Podle tvrzení jistých vědců, tyto triády v některých případech vzbuzovaly dojem, že jde o „jednotu tří osob“. V týchž oblastech, kde byly objeveny sochy keltských trojjediných božstev, dnes církve křesťanstva stále stejným způsobem znázorňují trojici. Svatá písma však neučí, že Bůh a Ježíš jsou si vzájemně rovni a že jsou částí trojice. — Jan 14:28; 1. Korinťanům 11:3.

Ano, každodenní život a myšlení mnoha lidí jsou ovlivňovány Kelty ve větší míře, než si snad myslíme.

[Nákres a mapa na straně 18]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Expanze Keltů

La Tène

Řím 390 př. n. l.

Delfy 279 př. n. l.

Galácie 276 př. n. l.

Severní moře

Středozemní moře

Černé moře

[Obrázky na straně 16 a 17]

1. Ambiorix, stařešina Eburonů;

2. Gundestrupský kotlík;

3. Železná přilba

4. Přilba z bronzu, železa a zlata;

5. Bronzový náramek;

6. Stylizovaná kamenná hlava;

7. Povšimněte si trojhlavého boha na terakotové váze;

8. Zlatý torque;

9. Zlatá ozdoba;

10. Zlatý torque;

11. Bronzová ozdoba přilby ve tvaru kance

[Podpisky]

Photos 2–6, 8–11 Courtesy of Palazzo Grassi, Venice; 7 Bibliothèque Nationale, Paris