Kapybara — Omyl, nebo zázrak stvoření?

JAK byste se cítili, kdyby vám někdo řekl, že jste podivní a hloupí? Cítili byste to jako urážku? Nuže tedy, tak mne nazval evolucionista Charles Darwin a další. Představte si, že jsem byla dokonce označena jako „omyl stvoření“! Ačkoli jsem povahou mírná, tohle mne skutečně rozčiluje. Proto bych chtěla své jméno očistit. Budu vám vyprávět o svém vzhledu, o tom, co mám ráda a čeho se bojím — o mých dobrých a špatných stránkách. Pak můžete sami posoudit, zda jsem omyl, nebo zázrak stvoření.

Největší na světě

Omluvte mne. Jsem tak rozčilena, že jsem se zapomněla představit. Jmenuji se Kapybara a pocházím z tropické části Jižní Ameriky.a Španělsky mluvící lidé mi říkají carpincho nebo chigüiro. Jsou to pouze dvě ze 190 jmen, která jsem dostala. Nicméně, spíše jsem známa jako „největší hlodavec na světě“.

Zní to jako vychloubání, ale není to tak. Jak vidíte, jsem velká přibližně jako ovce. A kdybyste mne dali na váhu, ručička by se vyhoupla na 45 kilogramů. Moje sestra váží 60 kilogramů nebo i více. Přesto je štíhlejší ve srovnání se samicí kapybary v Brazílii, která dosahuje rekord, pořádných 90 kilogramů.

„Pán pastvin“

Tato váha není výsledkem toho, že se cpeme nehodnotnou potravou, protože žereme hlavně trávu a jsme tedy výhradně vegetariáni. Někdy se paseme spolu s dobytkem. Staří Indiáni nás uctivě nazývali „pány pastvin“. To je určitě přijatelnější označení, než že jsme „podivné“.

Žereme také vodní rostliny, a zatímco spíte, neodoláme, a zaboříme své dlátovité řezáky do šťavnatého vodního melounu, do sladkého stonku cukrové třtiny nebo do mladých rostlinek rýže.

V podstatě, kdykoli nás vidíte, vždycky něco ohryzáváme — ne proto, že jsme takoví žrouti, ale proto, že jsme hlodavci. Stoličky nám stále dorůstají, a tak jediný způsob, jak je stále brousit, je žvýkat a hryzat, dokud žijeme.

Biologové si nicméně všimli, že my víme co žvýkat. Říkají, že si vybíráme pouze „rostliny s nejvyšším obsahem bílkovin a co se týká schopnosti přeměnit trávu na bílkoviny, jsme mnohem výkonnější než ovce nebo králíci“. Kdo si ještě myslí, že jsme hloupí?

Prase s plovací blánou?

Připouštím, že můj vzhled je, řekněme, charakteristický. Vypoulené oči; malé, kulaté uši; nozdry, které se dají stahovat — to vše je umístěno vysoko na mé velké hlavě a dává mi to výraz stálého údivu. Někteří říkají, že vypadám jako „obrovské morče trochu připomínající hrocha“. To mi nevadí. Nesouhlasím však s pisatelem, který se vyjádřil, že moje hranatá tlama vypadá, jako by ji „tesař-začátečník vyrobil z povaleného kmenu stromu“. Já osobně dávám přednost „směšnému obličeji s bystrýma prasečíma očkama“.

Samozřejmě, že nejsem nijak příbuzná s vepři, ale s mýma krátkýma nohama a masivním, soudkovitým tělem jsem jim podobná. A navíc, před 200 lety mne švédský botanik Carl Linné nesprávně zařadil mezi prasata. Proč, copak jste někdy viděli prase s plovacími blánami? Těžko! Nuže, právě ty mi Stvořitel dal a věřte, že nohy s plovacími blánami se mi hodí, protože miluji vodu. Byla to vlastně moje tělesná podobnost s prasetem a láska k vodě, jež mi vysloužily přezdívku vodní prase.

Tajemství tloušťky

Oblasti v blízkosti rybníků, jezer, řek a bažin — zvláště jsou-li obklopeny lesy s hustým podrostem — to je můj domov. Vodu miluji, ale nejen to, já ji přímo potřebuji k přežití.

Asi před třemi sty lety nám ve Venezuele láska k vodě způsobila těžkosti. Římskokatolická církev zakazovala jíst maso během doby půstu. Nicméně povolenou stravou byly ryby. Katolické církvi tedy vyhovovalo prohlásit mé předky za ryby! Až do dneška nás věřící ve Venezuele jedí během půstu bez jakýchkoli výčitek svědomí.

Naštěstí někteří z mých předků unikli. Jak? Na rozdíl od jiných hlodavců se neskrýváme v norách. V případě napadení spíše zamíříme k vodě, ponoříme se do ní a snadno uplaveme. Ačkoliv mé tělo postrádá aerodynamický tvar, jaký mají vodní živočichové, jsem skvělý plavec. Důvod? Prozradím vám své tajemství.

Díky mnoha tukovým vrstvám jsem jen o málo těžší než voda. Představte si, jeden vědec dokonce napsal, že ve vodě mám půvab baletky a moje pohyby na něj působí poeticky. To je něco docela jiného, než být prohlášena za „omyl stvoření“.

Když jsem v úzkých, moje nohy opatřené blánami mne rychle ženou dopředu — pryč od nepřátel. Jsem schopna uplavat velké vzdálenosti pod vodou a dokážu být ponořena několik minut. Pak se obezřetně vynořím a vystrčím pouze nozdry, oči a uši — přesně, jako to dělají hroši. Nepřátelé jako divocí psi, jaguáři, kajmani, anakondy a lidé obtížně rozeznají mezi vodními rostlinami moje nozdry. Ale já je díky svému vynikajícímu čichu odhalím snadno.

Stálý pobyt na slunci vede k popraskání a zvředovatění kůže, a tak mne voda také chrání před spálením. Moje kůže totiž prosvítá skrz řídkou červenohnědou až šedou srst. A abych mohla udržovat svou tělesnou teplotu, jsem jednoduše stále ponořena ve vodě nebo se válím v bahně, kde mé tělo pokryje vrstva hlíny.

„Spolupráce při krmení“

Vyskytujeme se vůbec někdy na souši? Přinejmenším tam chodí samice rodit mláďata. Po březosti, která trvá kolem čtyř měsíců, rodí dvě až osm mláďat o hmotnosti kolem jednoho kilogramu. Jeden pozorovatel poznamenal, že ve svých „světlehnědých hladkých kožíšcích“ vypadají „oblečena elegantněji“ než jejich rodiče. Samice kapybar může zabřeznout ve stáří 15 měsíců. Může se dožít deseti let, a tak je schopna porodit za život nejméně 36 mláďat.

Mláďata už za několik hodin po narození chodí a drží se těsně za matkou. Plavání je však pro ně obtížnější, protože mládě se zprvu zdráhá jít do vody. Když je tam násilně vhozeno, zoufale se plácá a snaží se chytit matky nebo jiné samice a vylézt jí na hřbet. Matka tak dobrovolně slouží jako záchranný kruh. Čím je však mládě větší, tím těžší je pro něj udržet rovnováhu. Brzy pak z matčina hřbetu sklouzne a začne plavat samo.

Dospělé samice také spolupracují při kojení. Krmí nejen svá mláďata, ale i žíznivé potomstvo jiných samic. Proč? „Spolupráce při krmení,“ vysvětluje Adian Warren, který natáčí filmy o divokých zvířatech, „zvyšuje naději [mláďat] na přežití.“

Poslední slovo

Pro svou mírnou povahu můžeme být snadno ochočeny jako domácí zvířata. Jeden slepý farmář v Surinamu dokonce používal kapybaru jako „slepeckého psa“. Většinou jsme však chovány pro maso, které je prý chutné. Například ve Venezuele jsou farmy, kde se tisíce kapybar chovají na maso — pochybné vyznamenání. Nicméně nyní doufám, že mne budete mít rádi nejen pro mou chuť, ale také pro to, jaká jsem.

Tak co si myslíte? Jsem omyl, nebo zázrak stvoření? Souhlasíte s Darwinem, nebo se mnou? Samozřejmě, musíte se rozhodnout sami, ale nezapomeňte: už v jiné věci se Darwin mýlil!

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Podivní? Hloupí? No dovolte! Nejsme pěkný pár?

[Obrázek na straně 24]

Tisíce kapybar se chovají na maso — pochybné vyznamenání