Pohleďte, čemu říkáme domov

„Cestička k domovu známě se vine — hezčí je, krásnější než všecky jiné.“ — Karel Václav Rais.

ČEMU říkáme domov? Kvalitnímu domu z moderních materiálů, který stavěli odborníci, anebo domu, který si jeho majitelé postavili sami z toho, co našli v nejbližším okolí? Udělejme si letmou prohlídku příbytků, které lidé z celého světa považují za svůj domov.

Naše první zastávka bude v Salvadoru. Ve vesničce Texistepegue se setkáváme s Jorgem a jeho rodiči. Při prohlídce jeho domu si všimneme, že podlahu tvoří holá zem. Střechu podpírají kmeny stromů zapuštěné do země. Na stěnách z nepálených cihel je omítka z bláta. Převislá tašková střecha poskytuje stín a chrání stěny před deštěm. Mnoho lidí v Salvadoru však používá místo tašek dlouhou trávu narovnanou do patnácticentimetrové vrstvy.

V poněkud podobných domech bydlí i někteří chudí lidé v Kolumbii. Rohy domu tvoří sloupy zapuštěné do země. Mezi nimi jsou stěny ze štípaného bambusu omítnuté blátem. Střecha je z palmových listů, které leží na podpěrných trámech.

V uruguayjském Tacuarembó jsou některé domy postavené z nepálených cihel. Tyto cihly se zhotovují z koňského trusu, hlíny a vody. Směs se nalije do dřevěných forem a na plochém prostranství se na slunci nechá vysušit. Ze ztvrdlých cihel se staví zdi. Na podpěrných trámech je položena slaměná střecha. V oknech jsou místo skla dřevěné okenice a podlahou je holá zem.

Některé chudé rodiny v uruguayském vnitrozemí bydlí v domech z drnů. V takových obydlích, podobně jako v domech z nepálených cihel, je v létě chladno a v zimě teplo. Kusy drnů se navzájem spojují a vzniká 60 centimetrů tlustá a 180 centimetrů vysoká zeď. K střešním podpěrám se připevní rákos a vznikne 18 centimetrů silná došková střecha. Aby vnější stěny měly tvrdý, hladký povrch, omítají je někteří majitelé domů směsí bláta a kravského trusu. Přepážky v domech tvoří rám z mladých stromků, na němž jsou napnuté vzájemně sešité pytlovinové obaly. Někdy je pytlovina ještě navíc omítnuta blátem.

Ve vnitrozemí, v blízkosti potoků a mokřin, bydlí někteří Uruguayci v domech z rákosu. Tyto domy jsou z čerstvě nařezaných větví, k nimž jsou pevně přivázány svazky rákosu. Jak se to dělá? Rákos se řeže tak, aby byl dlouhý 1,5 až 1,8 metru, a tak dlouho se nechá na slunci, až je úplně vyschlý. Pak se sváže do svazků o průměru asi 23 centimetrů, které se potom připevní ke kostře domu. Tak vzniknou stěny a střecha.

Plovoucí domy

Nedaleko peruánského města Iquitos si nemajetní lidé stavějí domy na řece Amazonce. Jak to ale dělají, aby jim dům neodplaval? Nasekají v džungli velké lehké kmeny a postaví vor. Ten potom upevní tyčemi zaraženými do říčního dna. Když je vor upevněn, postaví na něm dům — stavbu o jedné místnosti s bambusovými stěnami a slaměnou střechou. Dům má vlastní svérázný větrací systém — vzduch proniká dovnitř štěrbinami v bambusových stěnách. Je zde intenzívní tropické horko, a tak často celá jedna stěna chybí.

Na spaní obyčejně slouží dřevěná postel, hamak nebo rohože na zemi. Toto obydlí je sice ve srovnání s většinou domů v Iquitos primitivní, ale pro chudé lidi je to domov.

Na překrásném peruánském jezeře Titicaca se rákosové domy staví na plovoucích ostrovech. Ostrovy samy jsou vybudovány z rákosu a jsou různě veliké, některé jen jako tenisový kurt. Jezero se nachází v nadmořské výšce 3 800 metrů a rákosu je tu hojnost.

Důvtipní obyvatelé váží rákos do svazků, z nichž stavějí na plovoucí plošině stěny a střechy svých domů. Jednou do roka vyměňují vrchní vrstvu rákosu na plošině, protože nejspodnější vrstva plošiny se rozpadá. Plošina je silná asi 1,8 metru a její spodek postupně pomalu uhnívá.

Někteří Číňané v Hongkongu za svůj domov považují jiný druh plovoucího obydlí. Není ničím neobvyklým vidět malé vodní taxíky, jak vozí zákazníky po Aberdeenském přístavu v Hongkongu. Rodinám, kterým tyto taxíky patří, slouží zároveň jako plovoucí domov. Tam vaří, jedí a spí. Jiné čínské rodiny tráví celý život na rybářských plavidlech zvaných džunky, které jsou jim zároveň domovem.

V Evropě je mnoho řek a kanálů, po nichž se plaví nákladní říční čluny. Některé rodiny, které tyto čluny obsluhují, upraví příď nebo záď člunu na obytné prostory, a člun se tak stává jejich plovoucím domovem.

Domy ve stylu Borneo

Na ostrově Borneo staví Ibanové, neboli Mořští Dajakové, dlouhá obydlí, která jsou jejich variantou činžovních domů. Tyto dlouhé nízké stavby jsou postavené na četných sloupech zapuštěných v zemi a stojí vysoko na terasovitých březích řek. Každá ze staveb je určitou komunitou, vesnicí pod jednou střechou.

Délka domu závisí na velikosti komunity, což může být od deseti do sta osob. Uzavírají se manželství a vznikají nové rodiny. Aby se do domu všichni vešli, dům se jednoduše prodlouží.

Každá rodina má svou vlastní místnost. Kudy se do ní chodí? Otevřeným ochozem, který vede podél celého domu. Převislá slaměná střecha poskytuje ochozu stín a chrání ho před deštěm. Když jsou obyvatelé doma, tráví většinu času na ochozu, navštěvují se nebo něco ručně vyrábějí, například pletou košíky nebo tkají sarongy.

Ve své místnosti každá rodina vaří, jí i spí. Nad místnostmi a nad ochozem je podkroví, které slouží jako sklad rýže a zemědělského nářadí. Zároveň je to i noclehárna pro svobodné dívky. Mladí svobodní muži spí venku na rohožích rozložených na podlaze ochozu.

Na rozdíl od několikapodlažních bytů v západních městech nemají tyto dlouhé domy ani koupelny, ani záchody. Ke koupání slouží blízká řeka a odpadky se házejí skrz podlahu z latěk dolů na zem, která je o čtyři metry níž. Tam jejich likvidaci pomohou vepři a slepice.

Bydlení pod zemí

Během 19. století si řada průkopnických osadníků ve Spojených státech stavěla příbytky z klád a drnů, někteří si však svá obydlí budovali pod zemí. Do stěny rokle si vyhloubili jednu místnost tak, aby měla strop na úrovni terénu. Střechou prostrčili rouru, která sloužila jako průduch k odvádění kouře z pece na vaření a vytápění. Takové podzemní příbytky byly sice temné, ale v zimě v nich bývalo teplo. A muži, kteří žili sami, se často dělili o svůj domov s koňmi nebo hovězím dobytkem.

Jamiové, kteří žijí na Orchidejovém ostrově nedaleko Tchaj-wanu, si dodnes stavějí své tradiční příbytky většinou pod zemí. Vyhloubí se jáma, její stěny se obloží kameny a udělá se odvodnění, aby se jáma při prudkém dešti nenaplnila vodou. Střešní trámy a slaměná střecha jsou podepřeny dřevěnými sloupy. U každého obydlí je nad povrchem země malá oddělená stavba beze stěn, se zvýšenou podlahou a s další slaměnou střechou. Tento přístřešek slouží rodině jako chladný útulek, kde se mohou v poledne skrýt před tropickým horkem. Někteří lidé však žijí v příbytcích, které jsou celé pod zemí.

V jisté části světa používání jeskynních obydlí nabývá nové podoby. V údolí řeky Loiry ve Francii se bydlení v jeskyních stalo módou mezi bohatými rodinami. Viděli byste tam jeskyni upravenou jako obývací pokoj, jídelnu a kuchyň — jedna síň za druhou, táhnou se hluboko do skalního masivu. Jiný příbytek tvoří několik jeskyní vedle sebe. Aby mohlo dovnitř proudit světlo, má každá jeskyně okna a zasklené dveře vsazené do vchodu. Rodiny, které tyto jeskyně obývají, vynaložily značné množství peněz na jejich modernizaci, protože do nich zavedli tekoucí vodu, elektřinu a další vybavení. Nechybí větrání pomocí ventilátoru, protože se potýkají s vlhkostí a plísní.

Domy, které jsme zde popsali, se možná od vašeho domu liší. Ale pro lidi žijící v nejrůznějších koutech světa jsou „sladkým domovem“.