Naše týraná země — Rány dopadají na mnoho míst

LONI v červnu se v brazilském Rio de Janeiru konal Summit Země, který se zabýval životním prostředím. Souběžně s ním vyšel v časopise India Today redakční článek nazvaný „Zraněná země“. Jeho autor, redaktor Rádž Čengapa, vykreslil v úvodních odstavcích barvitý obrázek:

„Když Edgar Mitchell, který v roce 1971 letěl na palubě Apolla 14 na měsíc, poprvé spatřil zemi z kosmu, probudil se v něm básník. Do [střediska] v Houstonu vysílal zprávu, která přetékala citem: ‚Vypadá jako třpytivý modrobílý drahokam. . . Zahalená do pomalu kroužících bílých závojů. . . Jako malá perla v hustém černém moři tajemství.‘

Kdyby Mitchella poslali dnes, o jednadvacet let později, opět do kosmu, tentokrát se zvláštními brýlemi, které by mu umožnily vidět neviditelné plyny v zemské atmosféře, nabízela by se mu nesmírně odlišná podívaná: Nad Antarktidou a nad Severní Amerikou by uviděl gigantické díry v ochranných ozónových vrstvách. Místo třpytivého modrobílého drahokamu by spatřil nevýraznou, špinavou zemi, plnou temných kroužících mračen dioxidů uhlíku a síry.

Kdyby si Mitchell vzal s sebou fotoaparát a kdyby vyfotografoval lesy na zemi a potom snímky porovnal s těmi, které pořídil v roce 1971, byl by ohromený, o kolik je dnes lesů méně. A kdyby vytáhl zvláštní dalekohled, kterým by prozkoumal, jak špinavá je na zemi voda, uviděl by, že souš je křížem krážem protkána stužkami jedu a že na velké části dna oceánů leží tmavé koule dehtu. Vysílal by zpátky na zem: ‚Houstone, co jsme to s tou zemí udělali?‘

My však nemusíme vystoupit 36 000 km do kosmu, abychom viděli, co jsme udělali. Znečištění dnes pijeme, dýcháme, cítíme a vidíme. Během jednoho století, a zvláště během posledních třiceti let, přivedlo lidstvo zemi na pokraj katastrofy. Tím, že do atmosféry vypouštíme nadměrné množství plynů, které brání úniku tepla, vyvoláváme zhoršování klimatu. Plyny, které používáme v ledničkách a v klimatizačních zařízeních, jsou příčinou úbytku ochranné ozónové vrstvy. V důsledku toho můžeme dostat rakovinu kůže a u malých živočichů dochází ke změně genetické struktury. Mezitím jsme zdevastovali rozlehlá pásma půdy, sebevražednou rychlostí zničili lesy, odhazovali tuny jedu do řek a bez uvážení vylévali toxické chemikálie do moře.

Dnes je lidstvo ohroženo ze všeho nejvíc ničením životního prostředí. K tomu, aby se zabránilo vyhlazení života, je zapotřebí hnutí celoplanetárního rozsahu.“

Rádž Čengapa nejdříve vypočítává množství problémů souvisejících s životním prostředím, na které se musí státy soustředit, a potom uzavírá článek slovy: „To vše je třeba bezodkladně vykonat. Hrozba se již netýká budoucnosti vašich dětí. Ta hrozba je teď a tady.“

Lékaři se tedy seskupili kolem pacienta — země. Konají se konference, doporučují se léky, ale lékaři postrádají společnou řeč. Hádají se. ‚Není vlastně tak moc nemocná,‘ říkají jedni. ‚Je na smrtelné posteli!‘ volají druzí. Rétoriky přibývá, léky se hromadí, lékaři přešlapují na místě a pacient chřadne. Neděje se nic. Potřebují vypracovat ještě další studie. Píší recepty, ale léky se na ně nevydávají. Žel, značné množství těchto snah je jen brzdící taktika, aby mohlo znečišťování pokračovat a zisky se mohly množit. Pacient lék nedostává, jeho nemoc se zhoršuje, krize se prohlubuje a ničení země pokračuje.

Země i život jsou velmi složité, spletitě provázané. O miliónech živočichů, kteří jsou ve vzájemném vztahu, se někdy hovoří jako o síti života. Kdybychom ustřihli jedno vlákno, mohla by se síť začít rozplétat. Cvrnkneme-li do jedné kostky domina, spadne tucet dalších. Znázorní nám to kácení tropického deštného pralesa.

Při fotosyntéze si deštný prales bere ze vzduchu oxid uhličitý a vydává místo něj kyslík. Vypije nesmírné množství dešťové vody, ale k tvorbě svých živin jí potřebuje velmi málo. Značná část této vody se vrací zpět do atmosféry v podobě vodních par. Tam se z nich utvářejí další dešťové mraky, jež opět poskytují potřebný déšť deštnému pralesu a miliónům rostlin a zvířat, které žijí pod jeho zeleným baldachýnem.

Pak je deštný prales vykácen. Oxid uhličitý zůstává viset ve vzduchu jako deka, pod níž se drží sluneční teplo. Do atmosféry se dostává jen málo kyslíku, nutného pro zvířata. Vypařuje se málo dešťové vody, a tak méně prší. Veškerý déšť, který spadne, navíc rychle steče do potoků a odplavuje svrchní vrstvu půdy, potřebnou pro obnovování růstu rostlin. Řeky a jezera se rozbahní a ryby v nich uhynou. Nánosy jsou odplaveny do oceánů, pokryjí tropické korálové útesy, a ty uhynou také. Mizejí milióny rostlin a zvířat, kterým se kdysi pod zeleným příkrovem dobře vedlo, prudké deště, které před časem svlažovaly zemi, slábnou a nastupuje dlouhý, pomalý proces vzniku pouště. Vzpomeňme si, že Sahara, velká africká poušť, se kdysi zelenala. Nyní však toto největší písečné pásmo světa dosahuje k některým částem Evropy.

Na Summitu Země vyvíjely Spojené státy a jiné bohaté země nátlak na Brazílii a na další rozvojové země, aby přestaly kácet deštné pralesy. „Spojené státy argumentují tím,“ sděluje zpráva New York Times, „že v rozvojovém světě se znepokojivou rychlostí ničí lesy, zvláště deštné pralesy, a že to ve svém důsledku postihne celou planetu. Tvrdí, že lesy jsou majetkem celého světa a že přispívají k regulaci klimatu tím, že vstřebávají oxid uhličitý, který zabraňuje úniku tepla. Lesy jsou prý také pokladnicí, která uchovává značné množství živočišných druhů světa.“

Rozvojové země na to v mžiku reagovaly obviněním USA z pokrytectví. Podle listu The New York Times „protestují proti tomu, co považují za pokus omezit svou svrchovanost zeměmi, které už dávno své lesy vykácely pro zisk, ale které nyní chtějí uvalit největší břemeno světové ochrany lesů na země, jež zápasí o hospodářské přežití“. Jedna malajská diplomatka řekla bez okolků: „Rozhodně nemáme své lesy v úschově pro ty, kteří vlastní lesy zničili, a nyní si nárokují naše lesy jako dědictví lidstva.“ Spojené státy mají na severozápadním tichomořském pobřeží již jen deset procent původních deštných pralesů a stále v nich těží. Přitom chtějí, aby Brazílie, která má dosud devadesát procent amazonského pralesa, s těžbou přestala.

Lidé, kteří druhým káží: ‚Neničte si lesy‘, a přitom své vlastní lesy ničí, připomínají ty, které popisuje Římanům 2:21–23: „Ty však, který vyučuješ jiného, sám sebe nevyučuješ? Ty, který kážeš: ‚Nekraď‘, kradeš? Ty, který říkáš: ‚Necizolož‘, cizoložíš? Ty, který vyjadřuješ ošklivost k modlám, vylupuješ chrámy? Ty, který se pyšníš zákonem, přestupováním Zákona zneuctíváš Boha?“ Neboli, řečeno v pojmech ochrany životního prostředí: ‚Ty, který kážeš: „Chraňte lesy“, své vlastní lesy kácíš?‘

S ničením lesů jsou úzce spjaty i obavy z globálního oteplování. Chemická a teplotní dynamika je složitá, ovšem pozornost se především upírá na jednu chemickou látku v atmosféře, a sice na oxid uhličitý. Ten hraje v oteplování země velmi důležitou úlohu. Odborníci z Byrd Polar Research Center minulý rok ohlásili, že „všechny horské ledovce, které se nacházejí v nižších a středních nadmořských výškách, nyní tají a ustupují — některé z nich poměrně rychle — a že struktura ledu v těchto ledovcích naznačuje, že posledních padesát let byla teplota daleko vyšší než za kterýkoli jiný padesátiletý časový úsek“. Příliš málo oxidu uhličitého by mohlo znamenat chladné počasí; příliš mnoho může naopak přinést tání ledovců a ledové přikrývky polárních oblastí, a to by vedlo k zatopení pobřežních měst.

Časopis India Today o oxidu uhličitém uvedl:

„V atmosférických plynech tvoří jen nepatrný zlomek: 0,03 procenta všech plynů. Avšak bez oxidu uhličitého by naše planeta byla chladná jako měsíc. Tím, že brání úniku tepelného záření zemského povrchu, upravuje teplotu na zemi na 15 stupňů Celsia, a tak se může udržet život. Kdyby však množství oxidu uhličitého vzrůstalo, ze země by se mohla stát jedna velká sauna.

Bereme-li údaje meteorologických stanic celého světa jako věrohodné, pak opravdu začíná být horko. Šest ze sedmi nejteplejších letních období za posledních 150 let, kdy se zaznamenává počasí, připadá na osmdesátá léta. Pravděpodobná příčina: 26procentní zvýšení obsahu oxidu uhličitého v atmosféře ve srovnání s množstvím před průmyslovou revolucí.“

Zdá se, že zdrojem je 1,8 miliard tun oxidu uhličitého, který se každoročně vypouští do ovzduší při spalování fosilních paliv. Na Summitu Země se naděje vkládaly v dohodu, která měla ještě více omezovat emise oxidu uhličitého. Ta však byla neslaná nemastná a údajně přítomným klimatologům „zvedla teplotu“. Jeden z nich se tak rozohnil, že řekl: „Nemůžeme dělat, jako by se nic nestalo. Není sporu o tom, že světový bankovní účet plynů ztratil svou rovnováhu. Něco je třeba podniknout, nebo budeme mít brzy milióny ekologických uprchlíků.“ Měl na mysli lidi prchající ze svých zaplavených domovů.

Další palčivá otázka se týká takzvaných ozónových děr — děr, které vznikají v ozónové vrstvě, jež chrání zemi před rakovinotvorným ultrafialovým zářením. Vinu nesou především CFC (chlorované fluorokarbony). Používají se v ledničkách, klimatizačních zařízeních, v rozpouštědlech a v nadouvadlech při výrobě plastických pěn. V mnoha zemích se chlorované fluorokarbony stále dostávají do vzduchu aerosolovými spreji. Jakmile dosáhnou stratosféry, ultrafialové sluneční paprsky je rozkládají a uvolňuje se volný chlór, jehož každý atom může zničit přinejmenším 100 000 molekul ozónu. V ozónové vrstvě tak zůstanou díry, oblasti prudce snížené hladiny ozónu, a to jak nad Antarktidou, tak nad severními oblastmi, a na zem pak dopadá více ultrafialového záření.

Toto záření zabíjí fytoplankton a kril, které jsou na počátku potravinového řetězce v oceánech. V molekulách DNK, obsahujících genetický kód života, dochází k mutacím. Dopad to má i na úrodu. U lidí tyto paprsky působí šedý zákal a rakovinu kůže. Odborníci NASA objevili nad severním územím Spojených států, Kanadou, Evropou a Ruskem vysokou koncentraci oxidu chlornatého. Jeden z nich tehdy řekl: „Každý by se tím měl znepokojovat. Je to horší, než jsme si mysleli.“ Lester Brown, prezident Worldwatch Institute, oznámil: „Vědci předpokládají, že intenzívní ztenčování ozónové vrstvy na severní polokouli způsobí během následujících padesáti let jen v samotných Spojených státech dalších 200 000 úmrtí na rakovinu kůže. Na celém světě jsou ohroženy milióny životů.“

Dalším aktuálním problémem je uchování biologické pestrosti, tedy co možná největšího množství rostlin a živočichů v jejich přirozeném prostředí tak, aby v něm mohli plnit svou funkci. Časopis Discover otiskl výňatky z nedávné knihy biologa Edwarda O. Wilsona nazvané The Diversity of Life (Pestrost života), v níž autor vyjmenovává tisíce vyhynulých druhů ptáků, ryb a hmyzu včetně druhů, které jsou obvykle přehlíženy a považovány za nevýznamné: „Mezi těmito ztracenými druhy je mnoho symbiotických hub, které pomáhají kořenovým systémům rostlin vstřebávat živiny. Ekologové si dlouho lámou hlavu, co by se stalo s ekosystémy, kdyby tyto houby nebyly. Brzy se to dozvíme.“

E. O. Wilson v této knize rovněž pokládá otázku, jak důležité je zachovat jednotlivé druhy, a pak si na ni sám odpovídá:

„Co na tom, když některé druhy vyhynou, nebo když zmizí dokonce polovina všech druhů na zemi? Řeknu vám, co všechno by se stalo. Ztratily by se nové zdroje vědeckých informací. Zničilo by se ohromné potenciální biologické bohatství. Světlo světa by nikdy nespatřily dosud neobjevené léky, zemědělské plodiny, farmaceutické přípravky, druhy dřeva, vláknin a dřevovin, rostliny, které obnovují půdu, náhražky ropy a mnoho dalších produktů a věcí, které zpříjemňují život. Na některých místech je v módě mávnout rukou nad věcmi malými a všedními, nad brouky nebo nad plevelem, a přitom se zapomíná, že nenápadný noční motýl z Latinské Ameriky zachránil australské pastviny před příliš rychle rostoucími kaktusy, že barvínek růžový poskytl lék proti Hodgkinově chorobě a dětské lymfoidní leukémii, že kůra tisu červeného poskytuje naději ženám, postiženým rakovinou vaječníků nebo prsu, že chemická látka ve slinách pijavic rozpouští sraženou krev při operacích. Seznam pokračuje a je stále delší navzdory tomu, že se objevování rostlinných a živočišných léků věnuje výzkum jen v minimálním rozsahu.

Když teoretizují lidé, kteří ztratili paměť, snadno přehlédnou, jaké služby poskytují lidstvu ekosystémy. Obohacují půdu a vyrábějí vzduch, který dýcháme. Bez mikroorganismů by další existence lidského rodu byla velmi nepříjemná a krátká.“

To vše je jen špička ledovce, jak se říká. Ale to už je ohraná písnička. Kdy přestane být země týrána? A kdo to zařídí? Na to odpoví následující článek.

[Praporek na straně 4]

Velká saharská poušť v Africe se kdysi zelenala

[Praporek na straně 5]

‚Ty, který kážeš: „Chraňte lesy“, své vlastní lesy kácíš?‘

[Praporek na straně 5]

Příliš málo oxidu uhličitého — zima

Příliš mnoho oxidu uhličitého — tající ledovce

[Praporek na straně 6]

„Co na tom, když některé druhy vyhynou?“

[Praporek na straně 6]

Bez mikroorganismů by další existence lidského rodu byla velmi nepříjemná a krátká

[Obrázky na straně 7]

Amazonský deštný prales v celé své panenské kráse

Deštný prales — po ničivém zásahu člověka

[Podpisky]

Abril Imagens/João Ramid

F4/R. Azoury/Sipa

[Obrázek na straně 8]

Jedovatá chemická skládka znečišťující ovzduší, vodu a půdu

[Podpisek]

Feig/Sipa