Hodnotný život navzdory odloučení

NARODILA jsem se v lednu roku 1927 v Malaze (Španělsko) v chudé katolické rodině jako šesté ze sedmi dětí. V letech 1936 až 1939 pustošila naši zemi občanská válka; unikali jsme bombám a žili jsme z potravinových přídělů. Navzdory tomu jsem byla šťastné dítě, které si rádo prozpěvovalo a cítilo se dobře ve společnosti.

Jednoho jsem se však bála — hořícího pekla. Abych tento strach zmírnila, vstoupila jsem ve dvanácti letech do kláštera. Tam jsem téměř po 3 roky vytírala mramorové schodiště, modlila se a pak zase vytírala. Pořád jsem ale cítila, že mi něco chybí. A tak jsem byla ráda, když jsem v roce 1941 mohla z kláštera odejít.

Uplynulo několik let a spřátelila jsem se s jednou zpěvačkou, která se domnívala, že bych si mohla svým hlasem vydělávat. Povzbudila mě tedy, abych se dala zapsat do hodin zpěvu a hry na klavír. Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, odjela jsem do Maroka. Začala jsem vystupovat v nočních klubech v Casablance a v Tandže. Pro dívku, které ještě nebylo ani dvacet let, to byl vzrušující život. Po každém vystoupení jsem však chodila prosit Pannu Marii o odpuštění, abych unikla ohnivému peklu.

V nočních klubech jsem pracovala devět let a pak jsem se seznámila s Američanem jménem Jack Abernathy. Pracoval tehdy v Maroku pro jednu americkou stavební společnost. Ještě toho roku jsme se vzali a já jsem přestala vystupovat. Zanedlouho poté jsme se odstěhovali do Sevilly (Španělsko) a tam jsme žili do roku 1960. Pak jsme se přestěhovali do Lodi (Kalifornie, USA) a tento krok vedl posléze k další změně v mém životě.

Dozvídám se o Jehovovi

V roce 1961 nás navštívily dvě svědkyně Jehovovy a zanechaly nám časopisy Strážná věž a Probuďte se! Později mi nabídly studium Bible a já jsem jejich nabídku přijala. Tak jsem se dozvěděla o pravém Bohu Jehovovi, který je naším milujícím nebeským Otcem. (Žalm 83:18) Velmi se mi ulevilo, když jsem pochopila, že žádné hořící peklo neexistuje, a že naopak máme naději na věčný život v pozemském ráji! —Žalm 37:9, 11; Zjevení 21:3, 4.

Studovat začala i moje sestra Paquita, která bydlela nedaleko. Předtím jsem kouřila a ráda se účastnila večírků. A ta moje vznětlivost! Změnila jsem se však a 17. října 1962 jsme byly s Paquitou v Sacramentu (Kalifornie) pokřtěny. Tím jsme symbolizovaly, že se zasvěcujeme službě Jehovovi.

Přes Španělsko do Thajska

Stavební společnost, pro kterou manžel pracoval, ho krátce nato přeložila do Thajska. Jela jsem s ním. Cestou jsem navštívila Španělsko a měla jsem příležitost podělit se o svou víru s dalšími členy rodiny. Moje švagrová Pura na to zareagovala a stala se svědkyní Jehovovou.

Dílo svědků Jehovových bylo tehdy ve Španělsku zakázané. Přesto jsme se v jedné malé místnosti účastnili tajných shromáždění. Byl tam stůl, ale žádné židle. Všech dvacet nás stálo. To byl rozdíl ve srovnání se shromážděními v Kalifornii! Viděla jsem, jak lidé mé vlastní národnosti riskují svou svobodu, aby se mohli shromažďovat, a to mě přesvědčilo o důležitosti křesťanských shromáždění. Bylo to krátce před odjezdem do Bangkoku (Thajsko), a tato lekce byla pro mě časová.

„Jestli tě ještě někdy uvidím kázat, opustím tě,“ řekl mi Jack ještě téhož dne, kdy jsme dorazili do Bangkoku. Příštího dne odjel na venkov, aby tam řídil stavbu. Zůstala jsem v rušném Bangkoku sama jen se služebnou, s níž jsem se nedorozuměla. Zaměstnávala jsem se tím, že jsem znovu a znovu prostudovávala biblickou literaturu.

Když jsem se jednoho dne v září 1963 vracela domů, povšimla jsem si, že na prahu je pár cizích bot. Čekala na mě kudrnatá blondýnka. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptala jsem se.

„Zastupuji Společnost Strážná věž,“ odpověděla.

Vyskočila jsem nadšením, objala jsem ji a políbila. Eva Hiebertová byla misionářka z Kanady. Od toho dne ke mně Eva začala přicházet pravidelně, ačkoli po cestě musela dvakrát nebo třikrát přestupovat na jiný autobus. Já jsem se bála jezdit autobusem, protože se tam lidé mačkali jako sardinky. Jiný způsob dopravy však nebyl. Eva mi řekla: „Dokud nezačneš jezdit těmi autobusy, nebudeš nikdy moct sloužit Jehovovi.“ A tak jsme nacvičovaly, jak se dostat do autobusu a dojet na shromáždění.

Neuměla jsem místní jazyk, a proto jsem se ve službě zdráhala. Pokaždé jsem se pevně držela Evy za ruku, za košík nebo za šaty. „Takhle Jehovovi sloužit nemůžeš,“ řekla.

„Ale já neumím thajsky,“ fňukala jsem.

Eva mi dala deset časopisů a odešla. Opustila mě uprostřed tržiště. Nesměle jsem přistoupila k jakési Číňance, ukázala jsem jí časopisy a ona je přijala!

„Evo, rozšířila jsem všech deset časopisů,“ jásala jsem později. Odpověděla mi: „Takové lidi, jako jsi ty, má Jehova rád. Jen pěkně pokračuj.“ Pokračovala jsem; naučila jsem se thajsky zdravit a v souladu s místními zvyklostmi sedat na podlaze. Také jsem se naučila orientovat se v okolí. A co na to všechno říkal můj manžel? Jackův postoj k mé víře se mezitím zmírnil. Jednou, když měl hosty, řekl: „Choďte s Pepitou. Ona se tu vyzná, protože káže.“

Do Austrálie

Evino láskyplné, a přece pevné školení mě připravilo na to, abych zůstala v Jehovově službě činná po dobu dalšího pracovního přidělení, které manžel dostal v severozápadní Austrálii. Přijeli jsme tam v půli roku 1965. Zabydlela jsem se v dělnickém táboře uprostřed pouště, kde Jackova společnost pokládala koleje. Potraviny jsme dostávali letecky a bylo tam horko — přes 43 stupňů Celsia. V táboře žilo dvacet jedna severoamerických rodin. Začala jsem je tedy obcházet s poselstvím o Království. Jak práce na železniční trati pokračovala, stěhovali jsme se dále do pouště, do ještě většího odloučení od světa.

Mezitím jsem poslala dopis kanceláři odbočky svědků Jehovových v Austrálii. Dostala jsem odpověď, která mě velice potěšila: „Posíláme Ti srdečné a láskyplné pozdravy. . . V budoucích měsících na Tebe budeme myslet a modlit se za Tebe!“ Během let, kdy jsem s manželem cestovala po odlehlých koutech světa při jeho různých pracovních přiděleních, mě takovéto dopisy od Jehovovy organizace povzbuzovaly. Posílily mě ve chvílích, kdy jsem propadala pocitům osamělosti, a povzbuzovaly mě, abych chodila kázat navzdory častému odloučení od ostatních svědků.

Kancelář odbočky v Austrálii zařídila, aby za mnou do tábora přijel na týdenní návštěvu manželský pár svědků. Ve službě jsme navázali spojení s jednou zájemkyní, která bydlela daleko od tábora. Dvakrát do týdne jsem tedy za ní chodila na návštěvy územím, které bylo zamořené hady a ještěrkami. Cestou jsem si prozpěvovala píseň Království: „Nám radost jen dává Bůh Jehova sám, s ním choď stále věrně, je útěchou nám.“ Studovali jsme spolu jedenáct měsíců.

Potom jsem žila asi rok v Melbourne. Pak jsem se s manželem opět přestěhovala na severozápad Austrálie do tábora nedaleko hornického městečka Port Hedland. Za pět dnů jsem měla hosty. Odbočka informovala svědky o tom, kde jsem. Po jejich odchodu jsem si dále pořádala shromáždění. Vedla jsem si sborové studium knihy, školu teokratické služby, služební shromáždění i studium Strážné věže. Nejdříve jsem zazpívala píseň, potom jsem zahájila program modlitbou a odpovídala jsem na otázky. Na závěr jsem opět zazpívala a pomodlila se. Nikdy jsem neměla problém s počítáním účastníků — počet byl vždy jedna. Avšak během těch mnoha let, kdy jsem sloužila Jehovovi v odloučení, byl pro mě tento týdenní program shromáždění posilou.

Na Bougainville

V roce 1969, po čtyřech letech, kdy jsme se potili v Austrálii, byl manžel přidělen jako předák na stavbu příjezdové silnice k měděnému dolu v dusných horách ostrova Bougainville. Jednou večer kdosi zaklepal na dveře. Jack šel otevřít. „Je to nějaký svědek s manželkou a čtyřmi dětmi,“ řekl. Bydleli na pobřeží. Jednou týdně jsem je navštěvovala a účastnila se v místní budově školy studia Strážné věže.

Jindy za mnou přišli na návštěvu tři svědkové z Papuy-Nové Guineje. Manžel svým kolegům hrdě oznámil: „Ať jde moje manželka kamkoli, všude ji čekají přátelé.“

Do Afriky

V roce 1972 jsme přijeli do pouště v Alžírsku na severu Afriky. Jackova společnost tu budovala zavlažovací systém. Měl to být projekt na čtyři roky. Napsala jsem kanceláři odbočky svědků Jehovových ve Francii, aby mě informovala o místním kazatelském díle. Odpověď zněla: ‚Buď opatrná. Naše dílo je tam zakázáno.‘ Společnost mi pomohla, abych navázala spojení se dvěma nečinnými svědkyněmi, a založily jsme společně studijní skupinu.

Potom onemocněla Cecilia, naše sousedka v dělnickém táboře. Každý den jsem ji navštěvovala v nemocnici, nosila jsem jí polévku a stlala postel. Když se vrátila domů, nadále jsem jí vyřizovala pochůzky a také jsem se s ní podělila o naději na Království. Vedlo to k biblickému studiu a po osmi měsících mi Cecilia řekla: „Chtěla bych se dát pokřtít.“ Ale kde a kým?

Kancelář odbočky ve Francii nám napsala, že do Alžírska přijede na krátkou dovolenou svědek jménem François. Kdyby se nám podařilo dopravit ho do naší vesnice v poušti a potom včas zpátky na letiště, provedl by křest. Nemohl však zůstat déle než 24 hodin.

Jakmile se François dostavil, bleskurychle ho auto odvezlo do pouště. Toho večera u Cecilie doma vytáhl z náprsní kapsy košile maličký kousek papíru a přednesl znamenitý proslov. Brzy ráno 18. května 1974 pokřtil Cecilii v mé vaně a odjel.

Koncem roku 1975 vypukla v Alžírsku válka, a oba jsme s Jackem museli náhle opustit zemi. Navštívila jsem příbuzné ve Španělsku. V roce 1976 jsem se začala chystat do dalšího Jackova pracovního přidělení — do dělnického tábora v deštných pralesích jihoamerického Surinamu.

V Jižní Americe

Byl to tábor na jihozápadě Surinamu, obklopený svěží zelení. Patnáct rodin, které sem nově přišly — většinu jsem znala z předchozích prací — bylo ze stromů sledováno hlučnými papoušky a zvědavými opicemi. Za šest měsíců přijely další rodiny pracovníků, včetně Cecilie, která byla pokřtěna v Alžírsku. Měla jsem partnerku!

Blížil se 23. březen 1978 a my jsme uvažovaly, jak uskutečnit slavnost na památku Kristovy smrti. Do hlavního města Paramaribo nebylo spojení, a tak jsme se rozhodly, že ji uděláme u mě doma. Vedoucí tábora nám dovolil zhotovit fotokopie poslední strany Strážné věže, která oznamovala, že se bude konat Památná slavnost, a dům od domu jsme tyto fotokopie v táboře rozšířily. Zúčastnilo se dvacet jedna osob! Cecilia přednesla proslov a já jsem četla biblické texty. Byly jsme sice v odloučení, ale toho večera jsme se cítily být sjednocené s Jehovovou celosvětovou organizací.

Surinamská odbočka svědků Jehovových nám mezitím poslala posilu — mladý manželský pár misionářů ve starém landroveru. Před jejich příjezdem jsem začínala mít poněkud pocit, že jsem v táboře nepotřebná. Misionáři mě však ujistili: „Pepito, to, že jsi tu, má svůj účel.“ Moc jsem tomu tehdy nevěřila, ale brzy jsem pochopila.

Jednoho dne, v průběhu návštěvy misionářů, jsme jeli na průzkum nově otevřené lesní cesty. Asi padesát kilometrů od tábora jsme ke svému nadšení objevili nějaké indiánské vesnice. Po několika dnech kázání mezi těmito přátelskými aravackými Indiány jsme měli spoustu biblických studií. Po odjezdu misionářů jsme s Cecilií začaly tyto vesničany dvakrát do týdne navštěvovat.

Vstávaly jsme ve čtyři hodiny ráno a v sedm jsme zahajovaly první biblické studium. Asi v pět hodin odpoledne jsme byly zase doma. Po dobu dvou let jsme každý týden vedly 30 studií. Vesnické děti mi brzy začaly říkat „tetička Bible“! Časem byli mnozí pokřtěni a po letech se v této vesnici zúčastnilo krajského sjezdu 182 osob. Bylo to skutečně tak, jak mi moji drazí přátelé misionáři řekli — to, že jsme byly v džungli, mělo svůj účel!

Do Papuy-Nové Guineje

V roce 1980 jsme opustili Surinam a o rok později jsme byli posláni do Papuy-Nové Guineje. Šest příjemných měsíců jsem strávila se svědky v Port Moresby, hlavním městě této země. Potom mě vrtulník dopravil do mého nového domova — tábora vysoko v horách, kde Jackova společnost budovala zlatý důl. Nevedly tam silnice. Lidé, zařízení, potraviny, všechno se tam přepravovalo letecky. Dosud jsem nikdy na tak odlehlém místě nežila. Opět jsem si říkala: ‚Kde tu najdu lidi, s nimiž bych mohla mluvit?‘

Lidé v táboře mě již znali a nikdo nechtěl naslouchat. Zhruba tou dobou však manželova společnost otevřela novou prodejnu potravin. Chodily tam nakupovat ženy z dalekého okolí. Brzy jsem se stala jednou z nejčastějších zákaznic. Byla tato metoda účinná?

Jednou jsem se dala do rozhovoru s jistou Papuánkou. Řekla, že je učitelka. „Já jsem také učitelka,“ řekla jsem.

„Opravdu?“ ptala se.

„Ano, vyučuji Bibli.“ Okamžitě přijala mou nabídku, že s ní budu studovat Bibli. Později souhlasily s biblickým studiem i další zákaznice. V době svého pobytu u zlatého dolu jsem měla 7 biblických studií. Z duchovního hlediska to byl skutečný zlatý důl!

Po třech letech strávených na tomto tichomořském ostrově nás další práce přivedla do Karibského moře na ostrov Grenadu. Po roce a půl se však musel manžel ze zdravotních důvodů vrátit do Spojených států. V roce 1986 jsme se tedy usadili v Boise, ve státě Idaho.

Pracuji se sborem

Po tolika letech strávených v odloučení od křesťanských bratrů a sester jsem se nyní musela naučit spolupráci. Trpělivě mi však pomáhali křesťanští starší i jiní křesťané. Dnes mi shromáždění a biblická studia v této části světa působí radost.

Ale občas, když si sednu někam do tichého koutku, znovu se vidím, jak jsem v rušném Bangkoku běhala za Evou, jak jsem na pouštní cestě v Austrálii zpívala píseň Království nebo jak jsem kázala těm pokorným Indiánům v deštném pralese v Surinamu. Musím se přitom usmívat a oči se mi plní slzami vděčnosti za péči, které se mi dostávalo během let, kdy jsem Jehovovi sloužila v odloučení. — Vyprávěla Josefa ‚Pepita‘ Abernathyová.

[Obrázek na straně 15]

Zpívám se svými španělskými zájemci v Melbourne

[Obrázky na straně 16]

V Papui-Nové Guineji jsem mnohým pomáhala poznat Jehovu

Vyučuji Božímu slovu v Surinamu

[Obrázek na straně 17]

Nyní sloužím ve sboru v Idahu