Věnujeme se chovu ovcí
MĚLI jste již na sobě vlněný oděv? Koupili jste si někdy klubko vlny? Zamysleli jste se někdy, odkud vlastně vlna pochází nebo co všechno zahrnuje chov ovcí, které vám vlnu poskytují? Snad bychom vám mohli pomoci. Jak to? Společně s manželkou Barbarou se totiž staráme o svoji ovčí farmu na Jižním ostrově Nového Zélandu.
Ovce jsou zajímavá stvoření — poddajná, bojácná a často očividně hloupá. Přece si však vzpomínám na jednu ovci, jež dohlížela na svá jehňata lépe než kterákoli jiná matka ve stádě. Na rozdíl od této ovce by ostatní nedokázaly vystopovat své maličké. Co na ní bylo tak zvláštního? Byla slepá. Svou slepotu však nahrazovala citlivým čichem a sluchem. Vždy přesně věděla, kde hledat svá jehňata. Byla radost je pozorovat, jak sají a mávají ocásky, div jim neupadnou!
Většinu svého života jsem prožil s ovcemi tady na Jižním ostrově. Můj otec byl chovatelem ovcí 60 let. Proč říkám „chovatel ovcí“, a nikoli „pastýř“? Pod pojmem pastýř si lidé obvykle představují člověka, který střeží putující stádo ovcí. My však máme ovčí farmu. O naše ovce pečujeme na ohraničeném území a pouze je převádíme z jednoho pole neboli pastviny na druhé. Místo desítek nebo stovek máme ovcí tisíce. A přece je to na novozélandské poměry malá farma. Pracujeme však na průmyslové úrovni. Co s sebou tedy nese chov tolika ovcí?
Ploďte se a množte
Zatímco někteří chovatelé pěstují ovce výhradně za účelem získání masa, my je pěstujeme jak na maso, tak na vlnu. Návštěvníci Nového Zélandu jsou často překvapeni, když se dovědí, že zde žije okolo sedmdesáti miliónů ovcí, jež obvykle patří k některému z devatenácti různých plemen. Ovce původně v naší zemi nežily, ale byly přivezeny z jiných zemí. Velká ovce merino pochází z Extremadury ve Španělsku; romney, leicester a další anglická plemena byly většinou dovezeny z Austrálie.
Naše ovce patří k plemeni romney. Jsou obvykle vysoké, mají silné tělo a poskytují dobrou vlnu. Než se ale dostaneme ke konečnému produktu, je třeba mnoho tvrdé práce a plánování. Nejprve musíme odchovat produktivní stádo, a to znamená mít dobrou chovnou základnu. Každý rok kupuji kvalitní berany, abych jich měl kolem 35, a v dubnu je připouštíme s ovcemi. Během tří týdnů každého berana připustíme s 60 až 80 ovcemi. Čas jehňat připadá na září. To je období, které máme s Barbarou nejraději. Co ale děláme do září?
Zimní krmení
U nás na jižní polokouli začíná zima v květnu. Tráva na pastvinách v té době neroste dobře, a my musíme stádo dokrmovat. Říkám „my“, protože Barbara mi stále pilně pomáhá. Pole neboli pastviny rozdělujeme elektrickými ohradníky na pozemky o ploše asi půl hektaru. Stavění elektrických ohradníků je samo o sobě namáhavou prací. Proč to ale děláme? Na pastvině budeme muset každý den ovce přehánět z jednoho pozemku na druhý a vozit jim seno a další krmivo. „Další krmivo“ může být ječmen a ořechy, a to zvláště v době těsně před vrhnutím jehňat, kdy ovce potřebují zvláštní výživu. Nestříhané roční ovce také krmíme kolníky (tuříny). A kde kolníky získáme? Musíme si je vypěstovat, a to znamená, že se zabýváme nejen chovem ovcí, ale i pěstováním plodin. Ale vraťme se zpět k radostné práci, k péči o jehňata.
Pracujeme jako porodní asistentky
Když přijde září, projíždíme s Barbarou pastviny na motocyklech. Ne, nejde o žádný závod. Jsou to naše dopravní prostředky, abychom se dostali ke všem rodícím ovcím. Snažíme se, abychom se k ovcím, které mají před porodem, dostali čtyřikrát nebo pětkrát za den a pomohli jim, pokud by měly potíže. Většinou rodí bez jakýchkoli komplikací, ale musíme označit jehněčí dvojčata, abychom je mohli vrátit k sobě, kdyby se nějaké zaběhlo.
Některé z ovcí však mají obtížný porod a v případě potřeby zde mohou motocykly znamenat rychlou pomoc. Například vychází-li jehně hlavou napřed, ale nevysunuje nožky, může se udusit. Tehdy zasáhneme my, jako porodní asistentky, a pomůžeme, aby porod proběhl normálně. Někomu, kdo na to není zvyklý, to může připadat jako nepříjemná práce, ale pro nás je zrod nového života každoročním zázrakem.
Většina ovcí přivádí na svět dvojčata. Barevnou ušní známku nakonec připevníme asi 500 jehňatům — ovečkám, které necháme na chov. Díky známkám určíme jejich věk. Po třech nebo čtyřech měsících posíláme berany a přebytečné ovce do mrazíren na maso. Máme mimochodem pro ovce zvláštní pojmenování, abychom u nich rozlišili věk. Jednoroční ovci říkáme jednoročka a dvouleté dvojzubka. Ovcím totiž naroste jen osm zubů, každý rok dva. Když je ovce dvojzubka, může být zařazena do chovu.
Nezapomeňme však na hlavní důvod, proč ovce chováme — na jejich cenné kabátky, jejich vlnu. Tím se dostáváme k období intenzívní a opravdu tvrdé práce.
Podílíme se na stříhání
Dobrý střihač dokáže ostříhat kolem 300 až 400 ovcí denně, ale já do této kategorie nepatřím. Můj denní průměr je asi 150. Většina ovcí se stříhá jednou za rok, ale některé se stříhají dvakrát, v době, kdy jsou jednoročky — v říjnu, a pak jako dvojzubky — v březnu. Aby bylo stříhání později o něco snazší, kupírujeme jehňatům ocasy. Díky tomu zůstává zadní část těla čistá.
V minulosti se stříhání provádělo břitvami nebo nůžkami. Dnes máme elektrické střihací strojky. Práce je však stále namáhavá a vyžaduje odbornou zručnost. Tím, jak ovci držíte, si můžete práci ulehčit, nebo ztížit. Já si najímám střihače, kteří jsou placeni podle toho, kolik ovcí denně ostříhají. Obvykle získáme 4,5 až 5,5 kilogramu vlny z každé ovce.
Dalším úkolem je nachystat vlnu pro přepravu k obchodníkům. Balíme ji do tuhých žoků o váze kolem sto osmdesáti kilogramů. Jak ale zajistíme dobrou kvalitu vlny? To je další část práce, která je nezbytná k tomu, abychom získali dobrou vlnu.
Koupání
Ovce mezi sebou přenášejí roztoče nebo vši, parazity, kteří působí svědění. A tak najednou zjistíte, že místo aby ovce žraly, tráví čas tím, že se třou o ohrady. Proto ztrácejí na váze a kazí se jim vlna. Co proti tomu můžeme dělat? Jednou za rok je koupeme v chemické lázni. Jak si povšiml jeden zahraniční návštěvník mé farmy, i to je období intenzívní práce. A takto je popsal.
Jak to vidí člověk z města
„Když jsem dorazil na místo děje, koupání již bylo několik hodin v plném proudu. To, co jsem v první chvíli svým necvičeným městským zrakem uviděl, byla vřava. Muži křičeli a psi štěkali. Některé ovce kašlaly, jiné sotva lapaly po dechu. Psi doslova skákali přes hřbety vyděšených ovcí, aby se dostali do čela skupiny a uvolnili zácpu. Brzy jsem zjistil, že to, co se děje, má řád.
Stovky ovcí byly zavřené v ohradách a čekaly, až přijdou na řadu a budou asi po desíti přihnány do úzkého koryta. Vedle malé nádrže s chemickým roztokem, která byla před zraky ovcí chráněna zavěšenou pytlovinou, čekal jeden z farmářů. Jakmile se zvíře dostalo až k němu, muž je prudce postrčil koleny, ovce se dostala skrz pytlovinu a šplouch do tmavé tekutiny! První reakcí zvířete bylo dostat se ven, a tak začalo plavat směrem k úzkému východu. Na obou stranách však čekali najatí zemědělští dělníci s dlouhými tyčemi, aby ovci ponořili do koupele. Tak se zajistí, aby se namočila všechna vlna od hlavy až po kopyta. Když zvířata vylézala z kalného roztoku, kašlala, prskala, prudce se otřepávala a rozstřikovala tekutinu do vzduchu. Když bylo ve zvláštní ohradě připraveno několik ovcí na vypuštění, mohly se vrátit na pastvinu a zdálo se, že mnohé to udělaly s úlevou a co nejrychleji!“
Boj proti roztočům a červům
Je pro mne zajímavé slyšet, jak nezaujatý pozorovatel popisuje, co děláme. Snad byste chtěli vědět, jaký chemický roztok při koupeli používáme. Jmenuje se Grenade a jeho aktivní přísadou je pyrethroid s pětiprocentním Cyhalothrinem, který zabíjí roztoče i vši. Tito paraziti nejsou jedinými přirozenými nepřáteli ovcí. Ovce také mívají červy ve střevech a plicích, a pak jim pravidelně musíme do tlamy podávat lék. Znamená to, že ovčí stádo zavřeme do ohrad a pak ovce naháníme do úzké ohrazené uličky, široké asi 1,2 metru, do které se jich vejde kolem padesáti. Léčíme je tak, že jim do jícnu vpravujeme chemický roztok, který červy zabíjí. Na zádech nosíme nádrž s tekutinou a používáme hadici s tryskou, abychom jim lék vstříkli do hrdla. Čas od času také musíme použít penicilin při otravě krve.
Měly někdy naše ovce slintavku a kulhavku? Ne, díky přísnému dozoru přistěhovaleckých a zemědělských úřadů v novozélandských přístavech a na letištích. Mnozí cizinci jsou vyvedeni z rovnováhy, když přiletí na letiště a zjistí, že předtím, než vystoupí, musí být kabina letadla vystříkána. Je to však jedna z příčin, proč u nás nejsou nemoci, které postihují zvířata v jiných zemích.
Nepostradatelní psi
Mé vyprávění by nebylo úplné, kdybych se nezmínil o našich ovčáckých psech. Na farmě jich máme asi šest a používáme dva druhy kříženců, které v sobě mají krev kolií. Máme takzvané zaháněče neboli štěkavé psy. Pes obratně vede ovce tak, že na ně štěká a obíhá je zezadu, aby se dostal na výhodné místo. Druhému typu psa říkáme oční neboli čelní pes. Jde k ovci přímo, dívá se jí do očí a zastrašuje ji spíše pohledem než štěkáním. Bez těchto věrných zvířat bychom svou práci rozhodně nemohli dělat. Pracují, dokud nepadnou vysílením.
To je tedy stručný přehled našeho života, když zde v Mossburnu (Nový Zéland) pečujeme o ovce. Až si příště koupíte pěkný vlněný oděv, vzpomeňte si na chovatele ovcí na celém světě, kteří starostlivě chovají zvířata, jež poskytují vlnu. — Vyprávěl Bruce Cournane.
[Obrázek na straně 16]
Devatenáct různých plemen vystavených v Agrodomu, Rotorua
[Podpisek]
Agrodome Rams on Stage
[Obrázky na straně 18]
Nahoře: Ovce při koupání
Vpravo dole: Stříhání ovcí je práce, při které bolí záda