Úzký vztah k Bohu mi pomáhal čelit problémům

NÁBOŽENSTVÍ mne nezajímalo. Každé organizované náboženství mi připadalo pokrytecké. Neviděla jsem, že by lidem prospívalo, vedlo pouze k tomu, že se lidé stávali nesnášenlivými vůči ostatním. Byl konec šedesátých let. Americký prezident byl úkladně zavražděn a tisíce lidí umíralo ve válce ve Vietnamu. Svět byl ve zmatku. Můj osobní život se rozpadal. Cožpak by mohl být Bůh, který by se staral o mne a o lidstvo?

Bylo mi dvacet sedm let, byla jsem vdaná, měla jsem dvě malé děti a pracovala jsem na plný úvazek v psychiatrické léčebně. Tehdy se mnou začala sousedka mluvit o Bibli. Ke svému překvapení jsem zjistila, že naslouchám. To, o čem mluvila, označila jako poslední dny. Znělo to neobvykle a já jsem chtěla znát odpovědi. Dala mi knihu s názvem Pravda, která vede k věčnému životu. Přečetla jsem ji přes noc, vyhledala jsem všechny biblické texty a žasla jsem: „Skutečně jsem našla pravdu?“

Jestliže jsem pravdu našla, představovalo to problém. Narodila jsem se v židovské rodině, měla jsem židovského manžela, dvě malé děti a židovské příbuzné. Věděla jsem, že by se zlobili, kdybych se stala svědkem Jehovovým. Nechtěla jsem se jich zbytečně dotknout; musela jsem mít jistotu. Začala jsem hltat biblickou literaturu. V průběhu týdne jsem byla přesvědčena, že to je pravda. Poznávat pravdu — to bylo něco, co jsem musela dělat. Tak jsem začala studovat se svědky Jehovovými. Během několika týdnů jsem o pravdě mluvila s každým. Byla jsem nadšena, když jsem se dozvěděla, že Bůh má jméno Jehova, že se stará o mne a o celé lidstvo a že věčný život na rajské zemi je možný. Pokřtěna jsem byla 12. června 1970.

Jak jsem předpokládala, moji příbuzní i příbuzní mého manžela se velmi zlobili a někteří mne zavrhli. Manžel léta přerušovaně studoval, ale nikdy se nestal věřícím. Moje děti se však staly svědky Jehovovými. Přála jsem si sloužit plným časem a dveře od dveří kázat dobrou zprávu o Božím Království. Ale měla jsem děti, které rostly, a nevěřícího manžela. Přestože jsem pracovala na plný úvazek, dvakrát jsme přišli o dům a několikrát jsme neměli kam jít. Život byl pro mne velmi těžký.

Jednou měl být náš dům zabaven pro nezaplacený dluh. Do nedělního poledne jsme měli dům opustit, a my neměli kam jít. Dělala jsem, co jsem mohla, a nakonec v sobotu dopoledne, kdy zbýval jeden den, jsem se rozhodla udělat to, co řekl Ježíš u Matouše 6:33 — hledat nejprve Království a čekat na Jehovu, že mi poskytne to, co potřebuji. Šla jsem do kazatelské služby. Pamatuji se, že jsem se rozplakala z napětí, které působila tato situace, ale během pěti minut jsem se cítila lépe. Stále zjišťuji, že mluvit s lidmi má na mne velmi dobrý vliv. Povznáší mne to nad problémy a Jehovův duch působí, že jsem šťastná a činná, a dává mému životu smysl. V každém případě, když jsem se ten den vrátila domů, neměli jsme sice stále kam jít, ale cítila jsem se lépe.

Toho večera nám zavolali z realitní kanceláře, která se starala o naše záležitosti. Bylo půl dvanácté v noci a zprostředkovatel z realitní kanceláře byl tak znepokojen, že nemáme kam jít, že nám našel možnost přechodného ubytování do doby, než bude připraven dům, který jsme měli dostat. A tak nás v neděli naši spoluvěřící přestěhovali. Bydleli jsme zde tři týdny s nevybalenými věcmi a nakonec, když byl dům připraven, jsme se přestěhovali. Nebylo to snadné, ale Jehova se postaral o naše potřeby. To mne velmi posilnilo a upevnilo to moji víru. Bylo to přesně tak, jak řekl král David v Žalmu 37:25: „Býval jsem mladý muž, také jsem zestárl, a přece jsem neviděl nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.“

Měli jsme problémy vycházet s rodinnými příjmy. Někdy jsem musela převzít starost o peníze a všechno urovnat. Během těchto let jsem se zoufale snažila udržet manželství kvůli své lásce k Jehovovi a kvůli jeho názoru na manželské uspořádání. Tajně jsem doufala, že by se manžel mohl změnit a přijít k pravdě.

Neustále jsem se modlila o možnost sloužit v pravidelné průkopnické službě a při každé příležitosti jsem se přihlásila do pomocné průkopnické služby.a Věděla jsem, že kázání je ten nejlepší a nejdůležitější způsob, jak využít svůj život. Milovala jsem Jehovu a chtěla jsem mu sloužit celou duší. Milovala jsem také lidi a chtěla jsem jim pomáhat. Díky svému nelehkému životu jsem si uvědomovala, jak užitečné jsou biblické zásady, a věděla jsem, že lidé potřebují naději, kterou poskytuje Království. Obávala jsem se však, že by moje rodina nemohla existovat, jestliže nebudu pracovat. Již tak jsme stěží přežívali.

Křičela jsem, a násilník utekl

Pak se stalo v mém životě něco, co mi dalo víru, že Jehova mě vždy zaopatří a postará se o mne. Nějaký člověk vnikl do mého domu a chtěl mne znásilnit. Vrhl se na mne, když jsem spala, a když jsem se vzbudila, hrozil mi, že mne zabije, jestliže budu křičet nebo se pohnu. Ačkoli jsem měla strach, Jehova mi pomohl, abych zůstala klidná a duchapřítomná. Modlila jsem se a zvažovala možnosti. Věděla jsem, že Bible mluví o tom, že se má křičet, ale zároveň jsem také cítila, že mne pravděpodobně zabije, když to udělám. Křik by pak mohl vzbudit moje děti a násilník by zabil i je. Viděla jsem již své jméno na smutečním oznámení a modlila jsem se k Jehovovi, aby ochraňoval moje děti, jestliže zemřu. Přes to všechno jsem udělala to, co Bible doporučuje — křičela jsem. (5. Mojžíšova 22:26, 27) Násilník utekl. Tu noc jsem si skutečně myslela, že zemřu. Přiblížila jsem se ještě více k Jehovovi.

Opustila jsem zaměstnání a v roce 1975 jsem začala sloužit jako pravidelná průkopnice. Sloužila jsem tak šest let a můj manžel platil účty. Žel se u mne objevila v poměrně mladém věku cukrovka. Byla jsem v té době velmi nemocná, a abych se s tím vyrovnala, spoléhala jsem na Jehovu ještě více. Navzdory těmto podmínkám to byly nejkrásnější a nejplodnější roky, které jsem do té doby zažila. Jehova mi žehnal a vedla jsem biblická studia s mnoha lidmi, kteří později dospěli ke křtu. Někteří z nich se také stali průkopníky.

Pak jsme se v roce 1980 s manželem rozešli. Mezi mnou a manželem došlo k odcizení. Děti tím byly velmi otřeseny, a tak kvůli nim jsem se ještě jednou pokusila zachránit manželství, ale manžel nereagoval na mé úsilí. Tehdy jsem pochopila, že je čas pro rozvod na biblickém základě. Manželův odchod zanechal na dětech ničivé následky.

Zoufale jsem se v tu dobu snažila pokračovat v průkopnické službě a vydržela jsem to skoro rok. Dcera však nebyla schopna se s touto situací vyrovnat, a začala se bouřit proti všemu včetně mne a pravdy. Kvůli jejímu chování jsem přestala sloužit jako průkopnice. To mne zdrtilo. Moje záchranné lano se přetrhlo. Cítila jsem se velmi osamělá, jako by všechno kromě Jehovy zmizelo.

Přibližně v té době mi Jehova poslal dva drahé bratry, kteří mi pomohli více, než by si kdy pomysleli. Jeden z nich byl krajský dozorce a druhý byl starší z jiného sboru, který znal naši situaci, protože studoval s mým manželem. Nikdy nemohu Jehovovi dostatečně poděkovat za tyto dary v podobě lidí. Budou pro mne vždy velmi drazí.

Zanedlouho potom se moje dcera ve velmi mladém věku provdala, ale ne v pravdě. To otřáslo naší rodinou a dovršilo beznaděj. Krátce na to opustil pravdu i syn. Neustále jsem se modlila k Jehovovi, aby pomohl mým blízkým udržet se v pravdě. Byli mi tak drazí, a jediná věc, kterou jsem si zoufale přála, byla, aby zůstali u Jehovy. O to jsem se neustále modlila od té doby, kdy jsem poznala pravdu. Toto období pro mne bylo horší než celých dvacet let manželství — a to byly zlé roky. Věděla jsem však, že Jehova nám nějak pomůže, abychom to přežili. Byla jsem rozhodnuta činit jeho vůli za každou cenu.

Vzpomínám si velmi dobře na jednu příhodu. Byla jsem ještě v průkopnické službě a neměli jsme peníze. Potřebovali jsme 70 dolarů, abychom přečkali týden a měli na jízdné do práce. Pracovala jsem dva dny na částečný úvazek. Obvykle to trvalo týden, než jsem dostala peníze, které jsem vydělala — bylo to asi 40 dolarů. Neměla jsem peníze na jídlo, natož na dopravu. Následující večer jsem vedla biblické studium se ženou, která mi pomohla s jízdným na podzemní dráhu.

Další den byl pátek. Šla jsem vyzvednout poštu a byly tam dva dopisy. Jeden obsahoval šek, o kterém jsem si myslela, že přijde příští týden. V době kratší než tři dny došel do banky a byl uložen na můj účet. Byla jsem ohromena. Abych vystačila, potřebovala jsem však ještě 29 až 30 dolarů. V druhé obálce byl šek na 29 dolarů — přesně tolik, kolik jsem potřebovala. Skutečně ohromující bylo, že v únoru toho roku mi vláda přiznala příspěvek na naftové vytápění domu. Nyní byl srpen a oni se rozhodli, že mi dluží — teď, v srpnu — 29 dolarů za topení. Proč si vzpomněli, že mi něco dluží, a proč si dokonce v srpnu vzpomněli na dluh za naftu? Jak posilující účinek to mělo na mou víru!

Hmotné věci nebyly řešením

Začala jsem pracovat na plný úvazek a v novém zaměstnání jsem se učila používat počítač. Roky, kdy jsem nesloužila jako průkopnice, byly velmi těžké. Přestože jsem měla vynikající zaměstnání a určitou finanční jistotu a hmotné věci, nebyla jsem šťastná. Moje děti se osamostatnily a měly velké problémy. Dcera se vrátila k pravdě, ale měla stále těžkosti. Syn měl také dost svých starostí. Za nějakou dobu jsem začala cítit, že ztrácím velmi úzký vztah k Jehovovi, který jsem tolik opatrovala. Nikdo jiný to nemohl pozorovat, ale já jsem cítila, že se Jehovovi vzdaluji. Chodila jsem na všechna shromáždění, na studia, do služby, ale nestačilo to. Snažila jsem se více stýkat s přáteli, ale ani to nepomáhalo.

Začala jsem se litovat. Obrátila jsem se do sebe a zamýšlela se nad sebou. Copak si nezasloužím něco víc? Pochopitelně, přesně tohle Satan chtěl. Zpočátku mne začali přitahovat moji spolupracovníci. Myslela jsem si: „Dobrá, budu jim kázat.“ A to jsem také udělala. Ale hluboko v sobě jsem cítila, že moje srdce začíná přehlížet věci, které by přehlížet nemělo. Problémy nebyly kolem mne. Byly ve mně. Nedokázala jsem utéci před svým biblicky školeným svědomím. Modlila jsem se k Jehovovi.

Pracovala jsem na plný úvazek. Musela jsem se vzdát hmotné jistoty, kterou jsem si vybudovala. Dojížděla jsem každý den tři hodiny z Long Islandu na Wall Street. Příliš mnoho času! Také pobyt mezi mnoha světskými lidmi ve vlaku mi neprospíval. Začala jsem o tom mluvit se staršími a o víkendech chodit na sjezdy, abych se více zaměřila na důležité věci. Po prvé ve svém životě jsem nemusela mít obavy o hmotné věci, tak proč bych o ně měla znovu zápasit? Po roce modliteb, kdy jsem důkladně zvažovala, zda mám podniknout změnu, jsem se rozhodla, že ano.

Přestěhovala jsem se do oblasti Brooklyn Heights. Když jsem navštívila shromáždění, pochopila jsem, že duchovní smýšlení, jež tam bylo, je přesně to, co potřebuji. Tolik věrných svědků, kteří slouží plným časem po mnoho let — to mi dalo pocit, že tam patřím. Za šest měsíců jsem byla odhodlána vzdát se své kariéry a začít s průkopnickou službou. Našla jsem si zaměstnání na částečný úvazek a v roce 1984 jsem byla znovu jmenována pravidelnou průkopnicí.

Během let mi Jehova poskytoval nádherná požehnání stejně jako velmi mnoho hodnotných ponaučení. Snažila jsem se být pozitivní a z každé zkoušky získat poučení. Není ostuda mít problémy, ke hříchu však dojde, jestliže k jejich řešení nepoužíváme biblické zásady. Zde v Brooklynu nemám takové potíže, jaké jsem měla v prvních letech, kdy jsem poznala pravdu. Peníze již nejsou problémem. Nevěřící manžel již není problémem. Moje srdce se uzdravilo. Dostala jsem požehnání v podobě mnoha duchovních dětí.

Stále jsou však nové starosti a úkoly. V roce 1987 se můj syn Marc zhroutil a měl těžkou depresi, ale Jehova nám to pomohl překonat. Marc se vzchopil a vede si dobře ve sboru. Moje dcera Andrea se vrátila k pravdě, dala se pokřtít a vychovává své děti v pravdě. Blížíme se rychle k velkému soužení, a proto očekávám, že problémy budou pokračovat, a možná budou dokonce i větší, ale Jehova je zde, aby nám pomohl překonat jakékoli překážky nebo problémy, které se mohou objevit.

Opravdu, Jehova mi pomohl prožít velmi šťastný a plodný život. Těším se, že zbytek života strávím tím, že budu Jehovovi blízko a budu činit jeho vůli. — Vyprávěla Marlene Pavlowová.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Marlene Pavlowová, která plným časem káže dobrou zprávu o Království