Odvaha dát Boha na první místo

VE TŘI hodiny ráno se ozvalo ostré zvonění telefonu. Volal spolumajitel tatínkova podniku. Právě se zúčastnil shromáždění Americké legie. Byl zoufalý. „Wally,“ křičel na tatínka, „jestli hned nezavoláš do redakce Philadelphia Inquirer, abys stihl uzávěrku ranního čísla, a neřekneš, že budeš zdravit vlajku, dav dnes zaútočí na tvůj obchod a na tvou rodinu! A já neručím za to, co se stane!“ Tatínek a maminka už kdysi násilný útok davu zažili. Tato zpráva je úplně probudila a začali se modlit.

Za svítání nás šest dětí vzbudili. Tatínek řekl mému bratru Billovi, aby odvedl mladší děti do domu našich prarodičů. Bill a já jsme potom pomáhali v domácnosti a v obchodě jako obvykle. Tatínek šel za velitelem policie v Minersville a řekl mu, co nám hrozí. Za chvíli přijelo auto policie státu Pensylvánie, zaparkovalo před obchodem a stálo tam celý den. Věnovali jsme se svým povinnostem v obchodě a obsluhovali jsme zákazníky, ale oči jsme měli upřené na chodník před obchodem. Kdykoli se tam zastavila nějaká skupina lidí, srdce nám začalo prudce bít. Dav násilníků však vůbec nepřišel. Jejich hněv možná ochladl, když nastal den a když viděli policejní auto.

Nalézáme pravdu

Co však vedlo k této výbušné situaci? Mělo to souvislost s naším náboženstvím. V roce 1931, když mi bylo sedm let, k nám přijeli dědeček s babičkou a nějakou dobu se u nás zdrželi. Patřili k badatelům Bible, jak byli tehdy známi svědkové Jehovovi.

Dědeček tatínkovi svědectví nevydal, ale když babička s dědečkem nebyli doma, tatínek šel do jejich pokoje, aby se podíval, co to mají za literaturu. Doslova ji zhltl! Stále slyším jeho jásavý hlas: „Podívejte, co Bible říká!“ Pravda mu přinesla nezkalenou radost. Maminka si literaturu četla také, v roce 1932 vystoupila z metodistické církve a měli jsme domácí biblické studium. Když jsem slyšela o nádherné rajské zemi, která má přijít, měla jsem právě tak velkou radost jako rodiče. Od začátku jsem pravdu přijala za vlastní.

Později roku 1932 se mě maminka zeptala, zda jsem připravena jít do kazatelské služby dveře ode dveří. Mladí i staří v té době chodili ke dveřím sami. Používali jsme kartu se svědectvím. Prostě jsem říkala: „Dobrý den. Mám důležité poselství. Přečetl byste si, prosím, toto?“ Zpočátku jsem to dělala tak, že když majitel bytu dočetl kartu se svědectvím a neprojevil sebemenší zájem, obvykle jsem neřekla nic víc než „dobrá, nashledanou“.

Zanedlouho přišel odpor. Na jaře roku 1935 jsme vydávali svědectví ve městě New Philadelphia. Vzpomínám si, jak jsem stála u dveří a mluvila s jedním mužem, když přijela policie, aby odvedla mne i ostatní, kteří vydávali svědectví. Majitel domu užasle přihlížel, jak policie zatýká jedenáctiletou dívku. Odvedli nás do dvoupatrové požární zbrojnice. Venku se shromáždil asi tisícihlavý pokřikující dav. Bohoslužby v tu neděli očividně skončily dříve než obvykle, a každý tak byl povzbuzen, aby se k davu připojil. Když nás vedli skrz zástup, nějaká dívka mne udeřila do ruky. Dostali jsme se však bezpečně do požární zbrojnice a ozbrojená stráž zabránila davu vyrazit dveře.

Ve zbrojnici nás bylo namačkáno 44 a museli jsme sedět na schodech. Rozhodně jsme neměli ponurou náladu. Byli jsme šťastní, že jsme se setkali s několika svědky ze sboru Shenandoah, kteří nám pomáhali s kázáním ve městě. Potkala jsem zde Eleanor Walaitisovou a staly se z nás věrné přítelkyně. Po několika hodinách nás policie nechala odejít.

Do popředí se dostává sporná otázka zdravení vlajky

Na významném sjezdu svědků Jehovových v roce 1935 ve Washingtonu se někdo zeptal bratra Rutherforda, prezidenta Watch Tower Society, zda by děti měly ve škole zdravit vlajku. Bratr Rutherford odpověděl, že je skutkem nevěry vůči Bohu připisovat záchranu světskému symbolu tím, že by jej křesťan zdravil. Řekl, že on by to neudělal. Na Billa a na mne to zapůsobilo. Mluvili jsme o tom s rodiči a přečetli jsme si 2. Mojžíšovu 20:4–6, 1. Jana 5:21 a Matouše 22:21. Maminka s tatínkem nás nikdy nenutili ani v nás nevyvolávali pocit viny. Když v září začal nový školní rok, velmi dobře jsme si uvědomovali, co bychom měli dělat. Kdykoli se však učitelé podívali směrem k nám, bázlivě jsme zvedli ruku a pohybovali jsme rty. Jedním z mých problémů byl strach. Bála jsem se, že když zaujmu správný postoj, moji světští spolužáci se ke mně obrátí zády.

Když nás ale navštívili nějací průkopníci, řekla jsem jim, co děláme. Nikdy nezapomenu na to, co jedna sestra řekla: „Lillian, Jehova nenávidí pokrytce.“ Potom měl bratr Rutherford 6. října rozhlasovou přednášku, kterou bylo slyšet od pobřeží k pobřeží. Měla název „Zdravení vlajky“. Vysvětlil, že k vlajce máme úctu, ale vykonávat před obrazem nebo symbolem nějaké obřady je vlastně modlářstvím. Náš vztah k Jehovovi něco takového přísně zakazuje.

Dvacátého druhého října přišel tehdy teprve desetiletý Bill ze školy a byl velmi šťastný. „Přestal jsem zdravit vlajku!“ řekl vítězoslavně. „Učitel se snažil zvednout mi ruku, ale já jsem se pevně držel kapsy.“

Druhý den ráno jsem s bušícím srdcem šla za svou učitelkou ještě před vyučováním, abych neztratila odvahu. „Slečno Shofstalová,“ koktala jsem, „už nemohu zdravit vlajku. Ve 2. Mojžíšově, dvacáté kapitole, Bible říká, že nemůžeme mít jiné bohy před Jehovou Bohem.“ K mému překvapení mě jenom objala a řekla, že jsem milá dívenka. Když tedy přišla chvíle, kdy se zdravila vlajka, k pozdravu jsem se nepřipojila.a Brzy se na mne každý díval. Měla jsem však radostnou náladu. Byl to Jehova, kdo mi dodal odvahu, abych nezdravila!

Dívky, které jsem měla ráda, byly zděšené. Jedna nebo dvě se mě přišly zeptat, proč jsem to udělala, a vznikly z toho pěkné rozhovory. Ale většina dětí mne začala přehlížet. Každé ráno, když jsem přicházela do školy, několik chlapců pokřikovalo: „Přichází Jehova!“ A házeli po mně kamínky. Celá škola to dva týdny pozorovala. Potom se správní rada školy rozhodla jednat. Šestého října se sešla s mým tatínkem a maminkou a s rodiči dalšího chlapce, který byl také svědkem. Ředitel, profesor Charles Roudabush, zastával názor, že náš postoj se rovná vzpurnosti. Ostatní členové rady se k němu brzy přidali. Vyloučili nás ze školy.

Začíná domácí vyučování

Učebnice nám nechali, a tak jsme u nás v podkroví ihned založili domácí školu, kterou vedla jedna mladá dívka, jež pomáhala mamince v domácnosti. Brzy však přišel dopis, který oznamoval, že pokud nemáme kvalifikovaného učitele, pošlou nás do polepšovny.

Za několik dnů nám zavolali Paul a Verna Jonesovi, kteří měli farmu asi 50 kilometrů od nás. „Četli jsme, že vaše děti vyloučili ze školy,“ řekl Paul tatínkovi. Jonesovi odstranili zeď mezi obývacím pokojem a jídelnou, a vytvořili tak učebnu. Pozvali nás, abychom přišli. Mladá učitelka z Allentownu, která se zajímala o pravdu, dychtivě přijala toto zaměstnání, i když to znamenalo, že si vydělala mnohem méně peněz, než kolik nabízely veřejné školy. Podobné školy svědků se začaly objevovat po celých Spojených státech, od jednoho pobřeží k druhému.

Jonesovi měli čtyři vlastní děti, a přesto poskytovali byt a stravu ještě nejméně dalším deseti. Spávali jsme tři na jedné posteli a otáčeli jsme se na znamení a po společné dohodě! Další rodina svědků, která bydlela poblíž, ubytovala téměř stejný počet dětí. Počet přítomných ve škole tak brzy stoupl na více než 40. Bylo hodně legrace a smíchu, ale měli jsme i každodenní povinnosti. Vstávali jsme v šest hodin ráno. Chlapci pomáhali venku a děvčata měla povinnosti v kuchyni. Rodiče přijížděli v pátek po vyučování, aby nás vzali domů na víkend. Jednoho dne přijely děti Walaitisových i s mou přítelkyní Eleanorou.

Problémy s vyučováním rostly. Drahý bratr Jones zemřel, a tak tatínek přestavěl naše malé nákladní auto na školní autobus a vozil nás 50 kilometrů do školy. Potom někteří z nás dosáhli středoškolského věku, a potřebovali učitele, který by měl pro tento stupeň kvalifikaci. Vypadalo to, že u každé překážky Jehova opatřoval řešení.

Jdeme k soudu

Mezitím Společnost chtěla, aby se v případech špatného zacházení v souvislosti se spornou otázkou zdravení vlajky zahájila soudní řízení. Ze stovek těch, kdo v této věci zaujali správný postoj, teď byly tisíce. Byla vybírána jedna rodina za druhou, ale státní soudy odmítaly přijmout jejich případy k soudnímu přelíčení. Když Společnost navázala kontakt s naší rodinou, právník Společnosti a právník Americké unie pro občanské svobody podali v květnu 1937 žalobu u federálního oblastního soudu ve Philadelphii. Datum soudního procesu bylo stanoveno na únor 1938.

Bill a já jsme měli svědčit u soudu. Stále si vzpomínám na mrazivý pocit, který ve mně to pomyšlení vzbuzovalo! Právník Společnosti nás stále znovu upozorňoval na otázky, které by nám u soudu mohli položit. U soudu si nejprve předvolali Billa. Zeptali se ho, proč nechce zdravit vlajku. On odpověděl tím, že citoval 2. Mojžíšovu 20:4–6. Potom přišla řada na mne. Padla stejná otázka. Když jsem řekla: „1. Jana 5:21,“ právník, který zastupoval odpůrce, vykřikl: „Protestuji!“ Měl dojem, že jeden text stačí! Potom předstoupil profesor Roudabush a tvrdil, že jsme byli naočkováni a že rozšiřujeme „neúctu k. . . vlajce a zemi“. Soudce Albert Maris však rozhodl v náš prospěch.

‚Ani se nepokoušejte vrátit se zpět do školy!‘ bylo poselství od správní rady školy. ‚Proti rozsudku se odvoláme.‘ Případ se tak vrátil zpět do Philadelphie, tentokrát k oblastnímu odvolacímu soudu. V listopadu 1939 rozhodl tříčlenný soud v náš prospěch. Správní rada školy byla rozhořčena. Odvolala se k Nejvyššímu soudu Spojených států!

Nejvyšší soud

Byli jsme nadšeni, když jsme slyšeli, že náš případ bude obhajovat sám bratr Rutherford! Setkali jsme se s ním večer před soudním procesem na nádraží Union Station ve Washingtonu. To byl okamžik! Byl duben 1940 a stále bylo ještě trochu chladno. Příští den byla soudní síň zcela zaplněna svědky Jehovovými. Konečně jsme dostali slovo a bratr Rutherford povstal, aby promluvil. Nikdy nezapomenu, jak přirovnal děti svědků k věrnému proroku Danielovi, jeho třem hebrejským druhům a dalším biblickým postavám. Bylo to úchvatné a všichni přítomní se zaujetím naslouchali.

Ani nás nenapadlo, že by soud mohl rozhodnout jinak než v náš prospěch. Vždyť jsme u předcházejících dvou soudů vyhráli! Dopoledne 3. června 1940 jsem s maminkou pracovala v kuchyni a měly jsme zapnuté rádio. Najednou se ozvalo zpravodajství. Soudci rozhodli v náš neprospěch — a nikoli těsnou většinou hlasů, ale poměrem osm ku jedné! V ohromení jsme zůstaly stát a nemohly jsme tomu uvěřit. Pak jsme běžely po schodech dolů, abychom to řekly tatínkovi a Billovi.

Toto rozhodnutí vyvolalo téměř nepředstavitelnou vlnu teroru. Po celé zemi vypukl hon na svědky Jehovovy. Lidé si mysleli, že když na nás útočí, plní svou vlasteneckou povinnost. V následujících dnech byl vypálen sál Království v Kennebunku (Maine). Ve státě Illinois dav lidí zaútočil na 60 svědků, když kázali, zpřevracel jim auta a zničil literaturu. V uhelných dolech, oděvních továrnách a ve školách v oblasti Shenandoah (Pensylvánie) v rychlém sledu proběhly obřady zdravení vlajky. Během jednoho dne tak byly děti svědků Jehovových vyloučeny ze škol a rodiče ztratili práci.

Vyrovnávat se s pronásledováním

Právě v této době rodiče dostali zprávu, o které jsem se zmínila v úvodu — zprávu, že hrozí násilný útok davu. Krátce potom, kdy tento pokus selhal, vyhlásila církev v Minersville bojkot našeho obchodu. Náš obrat prudce klesl. Byl to náš jediný zdroj obživy a v rodině nás tehdy bylo šest dětí. Tatínek si musel vypůjčit peníze, abychom měli na živobytí. Časem však bojkot ztrácel na účinnosti; lidé k nám opět začali chodit nakupovat. Někteří dokonce s opovržením říkali, že to si kněz dovolil „trochu moc“, když jim říkal, kam mají chodit nakupovat. Nemálo rodin svědků však v těch letech přišlo o živnost a ztratilo i domov.

Jednou večer jsem vezla naši rodinu z nějakých biblických studií. Sotva tatínek s maminkou rychle nastoupili do auta, už tu byla skupina mladíků, kteří se vynořili z úkrytu a obklopili auto. Začali nám vypouštět vzduch z pneumatik. Náhle jsem spatřila, že se před námi rozestoupili. Přidala jsem plyn a ujížděli jsme pryč! „Lillian, už to víckrát nedělej,“ radil mi tatínek. „Mohla bys někoho zranit.“ Přesto jsme se dostali domů bezpečně a v pořádku.

Navzdory veškerému fanatickému násilí, které se dělo, nám byl velmi příznivě nakloněn tisk. Nejméně 171 předních novin odsoudilo rozhodnutí z roku 1940 o zdravení vlajky. Byly to jen několikery noviny, které s tímto rozhodnutím souhlasily. V článku „Můj den“ obhajovala náš případ Eleanor Rooseveltová, manželka amerického prezidenta. Přesto se zdálo, že žádná úleva není v dohledu.

Konečně změna

V roce 1942 však několik soudců Nejvyššího soudu cítilo, že v našem případě rozhodli nesprávně. Společnost tedy znovu předložila k projednání případ Barnetta, Stulla a McClureové. Tento případ se týkal skupiny dětí svědků Jehovových, které byly vyloučeny ze školy v Západní Virgínii. Oblastní soud Spojených států v Západní Virgínii jednomyslně rozhodl ve prospěch svědků Jehovových! Státní školský výbor podal odvolání, a případ šel k Nejvyššímu soudu Spojených států. Když právník Společnosti, Hayden C. Covington, mocně argumentoval před Nejvyšším soudem, naše rodina byla ve Washingtonu. Rozhodnutí přišlo 14. června 1943, v Den vlajky. Soud rozhodl poměrem šesti hlasů ku třem ve prospěch svědků Jehovových!

Po tomto rozhodnutí se situace v celé zemi začala uklidňovat. Samozřejmě, že existovali tvrdohlavci, kteří stále hledali cesty, jak ztížit život našim mladším sestrám, když se vrátily do školy, ale Bill a já jsme měli svá školní léta dávno za sebou. Od doby, kdy jsme zaujali správný postoj, uplynulo osm let.

Životní dráha ve službě Jehovovi

Byl to však teprve začátek naší životní dráhy Jehovových služebníků. Bill se stal v šestnácti letech průkopníkem. Eleanor Walaitisová (nyní Millerová) a já jsme spolupracovaly v průkopnické službě a sloužily jsme v Bronxu v New Yorku. Po roce jsem s nadšením začala sloužit v brooklynském betelu, světovém ústředí Watch Tower Society. Také zde jsem navázala přátelství, která trvají po celý život.

V létě roku 1951 jsem byla na sjezdech v Evropě a poznala jsem tam Erwina Kloseho. Na setkání v Německu nám krásně zpíval s několika dalšími německými bratry. S nadšením jsem mu řekla, že má krásný hlas. Mile přikyvoval a já jsem mluvila dál. Nerozuměl ani slovo z toho, co jsem mu říkala! O několik měsíců později jsem se s Erwinem viděla v brooklynském betelu v New Yorku. Byl totiž pozván do biblické školy Strážné věže Gilead, aby dostal školení pro misionářskou práci. Opět jsem k němu nějakou dobu mluvila, přivítala jsem ho v Brooklynu a on se opět mile usmíval. Stále pro něj bylo trochu obtížné mi rozumět! Nakonec jsme si však vzájemně porozuměli. Krátce nato jsme se zasnoubili.

Stala jsem se misionářkou a připojila jsem se k Erwinovi v jeho práci v Rakousku. Erwinův zdravotní stav se však zhoršil následkem brutálního zacházení, které zakusil z rukou nacistů za to, že byl svědkem Jehovovým. V době, kdy jsem byla vyloučena ze školy, byl Erwin ve vězeních a koncentračních táborech.b Koncem roku 1954 jsme se vrátili do Spojených států.

Od té doby jsme se těšili ze služby tam, kde byla větší potřeba, a radovali jsme se i z toho, že jsme naše dvě krásné děti vychovali tak, aby chodily po Jehovových cestách. Když naše děti šly do školy, zjistila jsem, že se věci příliš nezměnily. Judith i Stephen byli kvůli svému přesvědčení napadáni. Srdce nám přetékalo radostí a hrdostí, když naše děti také projevovaly odvahu postavit se na stranu toho, co je správné. Vždy jsem na konci školního roku zjišťovala, že si jejich učitelé uvědomují, že svědkové nejsou skupinou fanatiků. Navázali jsme s nimi velmi srdečné vztahy.

Když se ohlédnu na uplynulá léta, s jistotou nyní vidím, že Jehova naší rodině žehnal. V současné době slouží Jehovovi 52 členů naší rodiny. Osm již zemřelo. Někteří z nich obdrželi svou nebeskou odměnu, zatímco ostatní čekají na vzkříšení k pozemskému životu. Patří k nim i moji rodiče, kteří nám zanechali nádherný odkaz v tom, že dávali Jehovu na první místo v životě. V nedávných letech jsme o tomto příkladu hodně uvažovali. Erwin, který vedl aktivní a produktivní život, totiž bojuje s neuromuskulární poruchou, jež ho velmi omezuje.

Bez ohledu na tyto zkoušky se díváme do budoucnosti s opravdovou radostí a jistotou. Ani jednou nikdo z nás nelitoval svého rozhodnutí uctívat výlučně Jehovu Boha. — Vyprávěla Lillian Gobitasová– –Kloseová.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 17]

Proč svědkové Jehovovi nezdraví vlajku?

SVĚDKOVÉ Jehovovi zdůrazňují jistou zásadu uctívání více než jiné náboženské skupiny. Tou zásadou je výlučná oddanost. Ježíš tuto zásadu stanovil u Lukáše 4:8: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“ Svědkové se proto vyhýbají tomu, že by své uctívání adresovali komukoli nebo čemukoli jinému ve vesmíru než Jehovovi. Podílet se na zdravení vlajky jakéhokoli národa je pro ně skutkem uctívání, který zasahuje do výlučného uctívání Jehovy a je porušením tohoto uctívání.

Izraelité i první křesťané byli opakovaně varováni před uctíváním jakéhokoli předmětu vyrobeného člověkem. Takové jednání bylo odsuzováno jako modlářství. (2. Mojžíšova 20:4–6; Matouš 22:21; 1. Jana 5:21) Je možné vlajku skutečně považovat za modlu? Jen málo lidí by vážně obhajovalo názor, že vlajka je pouhým kusem látky. Všeobecně se s ní zachází jako s posvátným symbolem a věnuje se jí větší pozornost než některým posvátným předmětům. Katolický historik Carlton Hayes to vyjádřil takto: „Hlavním symbolem víry a ústředním objektem uctívání je u nacionalismu vlajka.“

To neznamená, že svědkové Jehovovi znevažují vlajku nebo ty, kdo ji zdraví. Pokud se od nich nepožaduje, aby se na zdravení vlajky podíleli, všeobecně budou projevovat úctu a u obřadu budou přítomni. Jsou přesvědčeni, že člověk projevuje úctu k vlajce tím, že poslouchá zákony země, kterou vlajka představuje.

Většina lidí bude souhlasit, že když někdo vlajku zdraví, není to záruka toho, že k ní má úctu. Pravdivost toho potvrzuje případ z Kanady. Učitel a ředitel jedné školy nařídili malé dívce, která vlajku zdravila, aby na ni plivla. A ona to udělala. Potom nařídili totéž jiné dívce, která byla z téže třídy a byla svědkyní; ona však rozhodně odmítla. Pro svědky Jehovovy je úcta k vlajce záležitostí zásady, které se pevně drží. Uctívají však pouze samotného Jehovu.

[Obrázek na straně 16]

Erwin a Lillian ve Vídni (Rakousko), 1954

[Obrázek na straně 17]

Lillian dnes

[Podpisek]

Dennis Marsico