Osamělost — Skryté trápení

MŮŽETE je rozeznat v davu? Zračí se na jejich tvářích? Schová se za úsměvem při pozdravu? Může se poznat na jejich chůzi, na držení těla? Všimněte si staršího muže, který sedí sám na lavičce v parku, nebo mladé ženy, samotné v muzeu umění — trápí je osamělost? Pozorujte tři generace, matku, dceru a vnouče, jak procházejí rušnou obchodní třídou. Vypadají, že jsou docela šťastné, ale můžete si tím být jisti? Podívejte se na své spolupracovníky. Možná je znáte jako šťastné lidi, kteří se starají o svou rodinu a mohou jí zajistit veškeré pohodlí, protože mají slušný plat. Je však možné, že některý z nich by mohl po pravdě říci „Jsem osamělý“? A jaká je pravděpodobnost, že tamten veselý mladý člověk je osamělý? Odpovědi na tyto otázky vás možná překvapí.

Výraz „osamělý“ je podle slovníku Webster’s Ninth New Collegiate Dictionary definován jako „pěstující pocit prázdnoty nebo opuštěnosti“. Je to pocit, že něco postrádáme, pocit vnitřní prázdnoty, který není vždy možné poznat na vnějším vzezření. Jedna výzkumná pracovnice řekla: „Osamělost je v naší společnosti tajemstvím, které skrýváme — někdy sami před sebou. S osamělostí je spojen jakýsi cejch. Všeobecně se předpokládá, že když jste sám, je to vaše vina. Protože jinak byste přece měl spoustu přátel, že?“ Někdy to tak opravdu je, zvláště když očekáváme nebo vyžadujeme od druhých více, než je rozumné.

Osamělé ženy

Odborníci se shodují v tom, že ženy — zvláště vdané — všech věkových skupin očekávají od života více než muži. Je pochopitelné, že vdovy, rozvedené ženy a starší svobodné ženy se někdy cítí osamělé. Ale co zdánlivě šťastně vdané ženy, které mají rodinu? Všimněte si například, na co si stěžuje jedna čtyřicetiletá učitelka: „Nemám čas na přátele; zoufale mi to chybí. Cítím se ale divně, když to říkám. Jak si mohu stěžovat, že jsem osamělá? Vždyť mám nádherné manželství, báječné děti, krásný domov a práci, kterou miluji. Jsem hrdá na to, čeho jsem dosáhla. Ale něco mi chybí.“

Ženy mohou opravdu milovat své manžely a být jim oddány a mít partnery, kteří jejich city opětují, a přece taková láska nemusí nezbytně uspokojit jejich potřebu společenství. Učitelka, kterou jsme právě citovali, vysvětluje: „Ačkoli je manžel mým nejlepším přítelem, nemůže mi nahradit dobré přítelkyně, které nemám. Muži nás možná slyší, ale ženy nám naslouchají. Můj manžel nechce slyšet, jak velmi mne to tíží. Chce jít přímo k věci a problém řešit. Moje přítelkyně mne však nechají vypovídat se. A já někdy potřebuji prostě povídat.“

Když žena ztratí smrtí nebo rozvodem někoho milovaného, může být citově naprosto vykolejena. Přichází osamělost. Aby se zarmoucená vdova nebo žena, která se rozvedla, vyrovnala s novou realitou, musí hledat oporu nejen u své rodiny a přátel, ale musí hledat sílu také sama v sobě. I když ta ztráta bude vždy částí jejího života, žena si musí uvědomit, že to nesmí být překážkou, aby žila dál plným životem. Odborníci zjistili, že ty ženy, které mají silnější osobnost, mohou překonat svou osamělost rychleji než ty ostatní.

Různí se také názory na to, kdo má větší bolest — zda ovdovělé, nebo rozvedené ženy. Časopis 50 Plus uvádí: „Kdykoli do našeho společenství ovdovělých pozveme rozvedené, skončí to tak, že se obě strany dohadují, čí bolest je větší. Ovdovělí lidé říkají: ‚Váš partner je přinejmenším naživu,‘ zatímco rozvedení lidé budou říkat: ‚No dobře, ale vás alespoň partner nezavrhl jako mne. Nemáte pocit prohry.‘“

Osamělí muži

Co se týká osamělosti, muži se nemohou chlubit, že by ve srovnání se ženami byli silnější. „Muži se s problémy vyrovnávají spíše tělesně než citově,“ řekla Anna Studnerová, odbornice na program služeb pro ovdovělé osoby při AARP (American Association of Retired Persons — Americké sdružení důchodců). „Ženy vám budou vyprávět svůj příběh tisíckrát. Muži se však spíše pokusí svou manželku nahradit, než by se vyrovnávali se svým zármutkem.“ Poradci z řad mužů někdy mohou strávit s ovdovělými muži značnou dobu, než se postižení o svých vnitřních pocitech pomalu rozpovídají.

Odborníci zjistili, že muži na rozdíl od žen vyhledávají raději společnost nějaké ženy, které by se svěřili, než společnost nějakého muže. Doktor Ladd Wheeler, který působí na univerzitě v Rochestru a je odborník na problémy osamělosti, zjistil, že muži se jeden druhému nesvěřují do té míry, aby se cítili citově vázáni. „Potřeba uniknout před zdrcující citovou izolací po ztrátě manželky a brzká snaha o komunikaci s nějakou ženou jako přítelkyní také pomáhá vysvětlit, proč je pro muže příznačné, že po ovdovění nebo rozvodu znovu vstoupí do manželství mnohem rychleji než ženy.“ — Časopis 50 Plus.

Osamělí mladí lidé

Je mnoho důvodů, proč postihne osamělost děti a mladistvé — často jsou to podobné důvody jako u dospělých. Stěhování na jiné místo a ztráta přátel; neoblíbenost u spolužáků v nové škole; náboženská výchova a etnický původ; rozvod v rodině; pocit, že je rodiče nemilují; neúspěchy u příslušníků opačného pohlaví — tyto věci se jeví jako závažné faktory, jež přispívají k pocitu osamělosti.

Ti nejmladší potřebují někoho, kdo by si s nimi hrál. Potřebují citovou podporu a pochopení. Potřebují náklonnost a ujištění, že někomu na nich záleží. Musí vědět, že je druzí nezklamou a že oni jim mohou důvěřovat. Jsou-li milováni, cítí se v bezpečí a učí se také prokazovat lásku druhým. Tyto projevy společenské podpory mohou přicházet z různých stran — od rodiny, vrstevníků, a dokonce i od domácího zvířete.

Jak žáci, tak žákyně — od nejnižších tříd základní školy po studenty na univerzitě — často trpí stejnou mírou osamělosti, mnohdy způsobené tím, že jejich vrstevníci je mezi sebe nepřijímají. „Mrzí mne, že jsem sama a nemám si s kým povídat,“ stěžuje si jedna studentka střední školy. „Jenom poslouchám, co říká učitel, dělám úkoly a to je všechno. Když je volno, jenom tam sedím a kreslím si nebo dělám něco podobného. Všichni se spolu baví, ale se mnou si nikdo nepovídá . . . Vím, že nemohu být stále tak v ústraní. Teď mi však nic jiného nezbývá.“

Vinu však nelze vždy oprávněně přičítat tomu, že druzí jsou odměření a povýšení. Dotyčný člověk má možná nesnáze kvůli svému chování a společenskému vystupování. Je třeba mimořádně stydlivý, svérázný, příliš impulsivní, a proto obtížně vychází se svými vrstevníky. Zhoubně může působit také tělesné postižení, jež vede k tomu, že mladí lidé všech věkových kategorií — pokud nejsou silnou osobností nebo nejsou hodně společenští — trpí osamělostí.

Je nezbytné pomoci si sám

Zdravotní vychovatelka Dolores Delcomová z kalifornské státní univerzity ve Fullertonu přesně vystihla základní pravdu, když se vyjádřila k pokusům některých lidí zvládnout osamělost: „Snaha musí vycházet z člověka samotného. Nakonec si uvědomí svůj problém, protože bez ohledu na to, kolik lidí se mu snaží pomáhat, jediný, kdo mu může pomoci vylézt z ulity, je on sám.“

Ty lidi, pro které je obtížné přizpůsobit se, označil doktor Warren Jones jako osobnosti se sklonem k osamělosti: „Tito lidé bezděčně jednají tak, že jim to brání přiblížit se druhým. Někteří neumějí naslouchat a ovládnou konverzaci. Mají sklon být kritičtí k sobě i ke druhým; méně se ptají a často ničí přátelství tím, že říkají kruté a urážlivé věci.“

Kromě takových lidí, kteří postrádají jakoukoli sebeúctu, jsou ještě lidé, kteří jsou ve společenském ohledu tak neobratní, že nedovedou navázat vztah k druhým. O těchto lidech říká terapeutka Evelyn Moschettová: „Osamělí lidé o sobě nemají příliš dobré mínění. Předpokládají odmítnutí, a proto se neobtěžují vyjít vstříc.“

V rozporu se všeobecně přijímaným míněním však odborníci zjistili, že starší ženy a muži trpí osamělostí méně než mladí lidé. Proč, to se neví. Zjistili rovněž, že když trpí osamělostí starší člověk, je to spíše proto, že nemá přátele, než že by neměl příbuzné. „Neznamená to, že pro starší lidi nejsou rodinné vztahy důležité. Obracejí se k rodině o pomoc. Mohou však mít mnoho příbuzných, kteří jim pomáhají, a přesto se cítí hrozně osamělí, pokud nemají přátele.“

Je nezbytné mít blízké přátele

Důvěrní přátelé někdy uspokojí u lidí všech věkových kategorií potřebu, kterou v nich nemůže uspokojit ani rodina, ani blízcí příbuzní. Člověk potřebuje přítele, důvěrného přítele, někoho, komu se může svěřit a odhalit své nitro bez obav, že jej přítel raní. Bez takového přítele roste osamělost. Právě o takovém příteli napsal americký esejista Ralph Waldo Emerson: ‚Přítel je někdo, před kým mohu myslet nahlas.‘ Takový člověk je důvěrný přítel, kterému se můžete zcela odhalit bez obav, že to prozradí, bez úzkosti, že důvěrné věci použije k tomu, aby vás znevážil nebo aby se vám kvůli tomu druzí smáli. Někteří z těch, koho jste pokládali za věrné přátele, si možná vaši důvěru vždy nezasloužili, ale existuje ‚přítel‘, který ‚nezjevuje důvěrný hovor jiného‘, „přítel, který přilne těsněji než bratr“. — Přísloví 18:24; 25:9.

Někteří lidé rádi vyvolávají dojem, že jsou pevní a nikoho nepotřebují. Prohlašují o sobě, že jsou nezávislí a soběstační. Často se však shromažďují do skupin takzvaných ‚drsňáků‘. Děti mají kluby, budují klubovny, tvoří party; mladiství mají motocyklové gangy; zločinci mají kumpány, kteří je neudají; lidé, kteří mají problémy s pitím alkoholu, se připojují k organizaci Alkoholici anonymně; ti, kdo bojují s obezitou, se připojují k organizaci těch, kdo si hlídají váhu. Člověk je tvor společenský; lidé tedy tvoří skupiny, aby měli vzájemnou podporu. I když mají problémy, milují společenství. A shodují se v tom, že nemají rádi osamělost. Co lze s osamělostí dělat?

[Praporek na straně 5]

„Osamělí lidé o sobě nemají příliš dobré mínění“