Osamělost — Jste rozhodnut bojovat s ní a zvítězit?

JSTE osamělý? V životě člověka jsou situace, kdy je přirozené, že se cítí osamělý, ať je v manželství, nebo ne, ať je to muž, nebo žena, ať je starý, nebo mladý. Uvědomte si také, že být sám nemusí nezbytně vést k pocitu osamělosti. Badatel, který je sám a je zabrán do svého výzkumu, se necítí osamělý. Umělec, který je sám, když tvoří obraz, nemá ani pomyšlení na to, aby se cítil osamělý. Chvíle osamocení vítají; samota je pak jejich nejlepším přítelem.

Pocit skutečné osamělosti vzniká spíše v našem nitru než mimo nás. Osamělost může být způsobena nějakou skličující událostí — smrtí, rozvodem, ztrátou zaměstnání, nějakou tragédií. Jestliže svůj vnitřní svět rozjasníme, pak se osamělost může zmenšovat, snad dokonce může během doby zmizet, a se ztrátou, kterou jsme utrpěli, se můžeme vyrovnat, můžeme ji ztlumit.

Pocity vycházejí z vašich myšlenek. Když se ztráta ztlumila a pocity, které vyvolávala, snad ustoupily do pozadí, je čas postavit do popředí budující myšlenky, které vám umožní pokračovat v normálním životě.

Namáhejte se. Donuťte se k něčemu. Dají se dělat pozitivní věci. Buďte tedy společenský. Zavolejte někomu. Napište dopis. Čtěte nějakou knížku. Pozvěte někoho k sobě. Diskutujte o názorech. Chcete-li mít přátele, musíte se chovat přátelsky. Prozkoumejte sám sebe, abyste pak mohl udělat něco pro druhé. Prokazujte lidem drobné laskavosti. Rozdělte se s druhými o nějaké potěšující duchovní lahůdky. Uvidíte, že jsou pravdivá Ježíšova slova: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ A uvědomíte si další pravdu přísloví: „Štědrá duše, ta ztuční, a kdo velkoryse svlažuje jiné, bude také sám velkoryse svlažován.“ — Skutky 20:35; Přísloví 11:25.

Je to na vás

Je to těžké? Je snazší to říci než udělat? Všechno, co je hodnotné, se snadněji říká, než dělá. Proto vás uspokojí, jestliže to dokážete. Musíte se velmi namáhat. Začněte vydávat něco ze sebe, a uspokojení a radost ve vás porostou. Je na vás, abyste vyvinul úsilí a úplně překonal pocit osamělosti, který vás chce ovládnout. Novinář z časopisu Modern Maturity řekl: „Za vaši osamělost není zodpovědný nikdo jiný; jen vy proti tomu můžete něco udělat. Jediným přátelstvím může váš život dostat jiný směr. Můžete odpustit někomu, o kom si myslíte, že vás zranil. Můžete napsat dopis. Můžete zatelefonovat. Pouze vy můžete změnit svůj život. Žádná jiná lidská bytost to za vás nemůže udělat.“ Citoval dopis, který dostal a který „uhodil hřebíček na hlavičku: ‚Říkám lidem, že jedině oni mohou zabránit tomu, aby nežili osaměle nebo bez uspokojení. Uvědomte si to a dělejte něco!‘“

Přátelé, kteří jsou pro vás pomocí, nemusí být výlučně lidské bytosti. Jeden veterinář řekl: „Největším problémem, s jakým se starší lidé vyrovnávají, nejsou tělesné obtíže, ale osamělost a to, že se cítí vyřazeni. Domácí zvířata (včetně psů) poskytují lásku a přátelství. V době, kdy se starší lidé často odcizují společnosti, to dává jejich životu cíl a smysl.“ Časopis Better Homes and Gardens říká: „Domácí zvířata pomáhají citově vykolejeným; motivují tělesně nemocné, postižené a invalidní lidi; probouzejí k životu osamělé a ty, kdo jsou pokročilého věku.“ Jiný článek v časopise prohlásil o lidech, kteří se začínají zajímat o domácí mazlíčky: „Úzkost pacientů se zmenšuje a oni jsou schopni vyjádřit lásku svým domácím zvířátkům beze strachu, že budou odmítnuti. Později se otevřou i lidem, nejdříve tak, že mluví o tom, jak pečují o své mazlíčky. Začnou cítit odpovědnost. Cítí se potřební, protože je někdo na nich závislý.“

Člověk trpící osamělostí velmi často není s to vzchopit se do té míry, aby si sám pomohl dostat se ze své hluboké beznaděje. Projevuje se u něj netečnost, neochota vynaložit k tomu potřebné úsilí. Má-li se však takový člověk dostat k základní příčině své osamělosti, musí takové úsilí vynaložit. Doktor James Lynch napsal o tom, že lidé neradi přijímají radu, která jim připadá obtížná: „Člověk už je takový; informace, které se nám nelíbí, obvykle nejsme ochotni poslouchat, a vůbec už je nechceme uplatňovat ve svém chování.“ Člověk může chtít uniknout před svou osamělostí, ale nemusí být ochoten sebrat sílu vůle potřebnou k tomu, aby skutečně unikl.

Jednejte tak, jak se chcete cítit

Jestliže má člověk překonat těžkou depresi, musí se neustále snažit o opravdovou radost a vlídnost. (Srovnej Skutky 20:35.) Je proto třeba prolomit hluboce zakořeněný pocit osamělosti a dělat pravý opak toho, k čemu by nás vedla otupující netečnost, která z ní vyplývá. Jednejte jako šťastní lidé, zatancujte si, zazpívejte si nějakou veselou písničku. Dělejte cokoli, co je projevem radosti. Zveličujte to, přehánějte to, vytlačte zasmušilou náladu radostnými myšlenkami. A jakými?

Takovými, jaké jsou vypsány ve Filipanům 4:8: „Konečně, bratři, o všem, co je pravé, co si zasluhuje vážný zájem, co je spravedlivé, co je cudné, co je hodné lásky, o čem se dobře mluví, o jakékoli ctnosti a o čemkoli chvályhodném, o tom dále uvažujte.“

Je zapotřebí dát životu nějaký smysl. Jestliže cítíte, že váš život má nějaký smysl, dodá vám to energii, abyste podle toho jednal a snažil se to uskutečňovat. Pravděpodobně nechcete upadnout do pocitu skličující osamělosti. Zajímavě to popisuje Victor Frankl ve své knize Man’s Search for Meaning (Člověk hledá smysl). Rozebírá tuto otázku v souvislosti s vězni v Hitlerových koncentračních táborech. Ti z nich, kteří cítili, že jejich život nemá žádný smysl, podlehli sklíčenosti a ztratili vůli žít. Ale „vědomí vlastní vnitřní hodnoty je zakotvené ve vyšších, duchovnějších věcech, a táborový život jím nemůže otřást“. Victor Frankl pak pokračuje: „Z určitého hlediska přestává být strádání strádáním ve chvíli, kdy dostává význam, například význam oběti . . . Hlavním zájmem člověka není dosáhnout potěšení nebo vyhnout se bolesti, ale spíše vidět smysl svého života. Pokud má člověk jistotu, že jeho utrpení má smysl, je dokonce ochoten i trpět.“

Nejdůležitější vztah, jaký potřebujete

Skutečně duchovního postoje lze dosáhnout tím, že se co nejvíce upneme k Bohu a jeho Slovu, Bibli. Víra v Boha a upřímná modlitba k němu mohou dát našemu životu smysl. I kdyby se snad potom lidské vztahy rozpadly, nejsme sami, nejsme odsouzeni k osamělosti. Jak to vyjádřil Victor Frankl, utrpení, které má smysl, lze snést, dokonce může být zdrojem radosti. Jeden muž, který zkoumal lidskou povahu, prohlásil: „Mučedník na kůlu může mít takový pocit štěstí, jaký by mu mohl kdejaký král na trůnu závidět.“

Kristovi apoštolové pociťovali radost od Jehovy, když je lidé pronásledovali; takové utrpení mělo pro ně velký význam. „Šťastní jsou ti, kteří jsou pronásledováni kvůli spravedlnosti, protože jim patří nebeské království. Šťastní jste, když vás lidé haní a pronásledují vás a lživě proti vám říkají kdejakou ničemnost kvůli mně. Radujte se a poskakujte radostí, protože vaše odměna v nebesích je veliká; tak totiž pronásledovali proroky před vámi.“ (Matouš 5:10–12) Podobná reakce je zaznamenána ve Skutcích 5:40, 41: „A předvolali apoštoly, zmrskali je a nařídili jim, aby přestali mluvit na základě Ježíšova jména, a pustili je. Ti tedy odešli ze Sanhedrinu a radovali se, protože byli uznáni za hodné toho, aby byli zneuctěni pro jeho jméno.“

Kde pěstujete růže, tam neporostou bodláky

Zasaďte do půdy své mysli semínka krásy a pozitivních cílů; nedávejte prostor semínkům negativní beznaděje a ponuré osamělosti. (Srovnej Kolosanům 3:2; 4:2.) Je to obtížné? Za určitých okolností se to zdá nemožné. Jedna básnířka prohlásila: „Kde pěstujete růže, . . . tam neporostou bodláky.“ To opět vyžaduje pozitivní úsilí a odhodlání používat sílu vůle. Lze to však dokázat a některým lidem se to daří.

Všimněme si příkladu Laurel Nisbetové. Ve věku třiceti šesti let dostala obrnu, a musela být v železných plicích, kde prožila v poloze na zádech 37 let. Byla zcela ochrnutá od krku dolů. Mohla hýbat hlavou, ale to bylo vše. Nejdříve byla sklíčená až k zoufalství. Potom, kdy strávila skoro celý den v sebelítosti, se rozhodla: „Tak a dost!“ Měla vychovávat dvě děti a starat se o manžela. Začala zásadně přetvářet svůj život; učila se vést svou domácnost přímo ze železných plic.

Laurel velmi málo spala. Jak trávila dlouhé noční hodiny? Tak, že by se poddávala osamělosti? Nikoli. Modlila se ke svému nebeskému Otci Jehovovi. Modlila se o sílu a vytrvalost pro sebe, modlila se za své křesťanské bratry a sestry a modlila se o příležitosti, aby mohla druhým svědčit o Božím Království. Vynalezla způsoby, jak kázat, a na mnohé lidi zapůsobila svým kázáním o Jehovově jménu. Nepřipustila, aby vyrostly bodláky osamělosti; byla příliš zaměstnána péčí o růže.

Podobně tomu bylo v případě Harolda Kinga, misionáře společnosti Watch Tower. Byl odsouzen k pěti letům samovazby v čínském vězení, a měl tedy ty největší předpoklady, že by mohl dlouhodobě pociťovat osamělost. Zavrhl však takový negativní postoj, cíleně se rozhodl používat síly své vůle a zaměřil svou mysl jiným směrem. Později to popsal takto:

„Připravil jsem si program ‚kazatelské‘ činnosti. Komu však kázat, když je člověk v samovazbě? Rozhodl jsem se, že si připravím nějaká vhodná biblická kázání z toho, nač jsem si mohl vzpomenout, a že pak budu kázat pomyslným postavám. Pak jsem začal pracovat, jako bych klepal na pomyslné dveře a kázal jsem vymyšleným obyvatelům domů. Během dopoledne jsem navštívil mnohé dveře. Časem jsem potkal vymyšlenou paní Carterovou, která projevila určitý zájem, a po několika opětovných návštěvách jsme začali s pravidelným biblickým studiem. Během studia jsme se zabývali základními náměty z knihy Bůh budiž pravdivý tak, jak jsem si je pamatoval. To všechno jsem dělal nahlas, aby se mi tyto věci zvukem ještě hlouběji vryly do mysli.“

Tisíce svědků Jehovových, kteří byli uvězněni v Hitlerových koncentračních táborech, mohly získat svobodu, jen kdyby se vzdali své víry. Udělalo to jen velmi málo z nich. Tisíce svědků zemřely ve věrnosti — někteří byli popraveni, jiní zemřeli na nemoci nebo následkem podvýživy. Jeden uvězněný svědek, který se jmenoval Josef, měl dva bratry v jiných táborech. Jeden z nich byl přinucen, aby si lehl tak, že viděl čepel padající sekery, když mu stínala hlavu. Josef vypráví: „Když se o tom doslechli ostatní svědkové v táboře, gratulovali mi. Jejich pozitivní postoj na mě silně zapůsobil. Zachovat věrnost bylo pro nás víc než přežít.“

Když se tváří v tvář popravčí četě ocitl druhý Josefův bratr, byl dotázán, zda má nějaké přání. Žádal o svolení pomodlit se a bylo mu to dovoleno. Modlitba byla tak dojemná a plná upřímné radosti, že když byl dán povel k palbě, nikdo z vojáků neuposlechl. Když byl povel zopakován, padl jediný výstřel, a ten zasáhl bratra do trupu. Rozzuřený velící důstojník vytáhl svou vlastní pistoli a zastřelil ho.

Jak může život dostat skutečný smysl

Pro všechny tyto případy byla příznačná silná víra v Boha. Když se zkusilo všechno ostatní a selhalo to, je zde víra, která vítězí nad osamělostí a dává smysl životu, který býval prázdný. Mnohdy život, který se z hlediska světa pokládá za smysluplný, postrádá vlastně smysl. Proč? Protože končí smrtí, návratem do prachu, upadnutím do zapomenutí, aniž zčeřil lidské moře, aniž zanechal stopu v písku času. Je to tak, jak říká Kazatel 9:5: „Živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic ani už nemají žádnou mzdu, protože jejich památka byla zapomenuta.“ Jakýkoli pocit smyslu života, který není v souladu s Jehovovým předsevzetím, je čirá marnost.

Podívejte se na hvězdné nebe, uvědomte si, jak ohromná je ta temná klenba nad vaší hlavou, a váš pocit významnosti se rozplyne. Pochopíte, jaké pocity měl žalmista David, když napsal: „Když vidím tvá nebesa, díla tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi připravil, co je smrtelný člověk, že ho chováš v mysli, a syn pozemského člověka, že se o něho staráš?“ Davidův syn Šalomoun přešel lidská díla prohlášením „Všechno je marnost“ a došel k závěru: „Všechno bylo vyslechnuto, a závěr věci je: Boj se pravého Boha a dodržuj jeho přikázání. To je totiž celý závazek člověka.“ — Žalm 8:3, 4; Kazatel 12:8, 13.

Když všechno zvážíme, jak může někdo osamělý nebo kdokoli jiný dát svému životu smysl? Tím, že se bude bát Boha a že bude poslouchat jeho přikázání. Pouze tehdy bude mít místo v Božím předsevzetí, v předsevzetí Stvořitele tohoto nekonečného vesmíru, a bude patřit do věčného Božího uspořádání.

Je-li s vámi Bůh, nikdy nejste sám

Jedna věrná svědkyně Jehovova v Africe zažila hrozné pronásledování a pocity opuštěnosti, a poté řekla, že když se zhroutily dokonce i lidské vztahy, které měla, přesto nebyla sama. Citovala Žalm 27:10: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ Ježíš to cítil také tak. „Pohleďte, přichází hodina, vskutku přišla, kdy se rozptýlíte každý do svého vlastního domu a necháte mě samotného; a přece nejsem sám, protože je se mnou Otec.“ — Jan 16:32.

Ježíš se nebál být sám. Často úmyslně vyhledával samotu. I když byl sám, nebyl osamělý. Když byl obklopen Božími stvořitelskými díly, cítil se Bohu blíže a otevíral se působení jeho ducha. Společnosti lidí se někdy vyhýbal proto, aby mohl být pouze ve společnosti Boha. ‚Přiblížil se k Bohu a Bůh se přiblížil k němu.‘ (Jakub 4:8) Nepochybně byl Božím nejbližším přítelem.

Přítel, jakého popisuje Písmo, je něco cenného. (Přísloví 17:17; 18:24) Abraham byl pro svou úplnou důvěru v Jehovu Boha a pro svou naprostou poslušnost, kterou Bohu prokazoval, „nazván ‚Jehovovým přítelem‘“. (Jakub 2:23) Ježíš řekl svým následovníkům: „Jste moji přátelé, jestliže děláte, co vám přikazuji. Již vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co dělá jeho pán. Ale nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal na vědomí všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ — Jan 15:14, 15.

Mají-li lidé víru a takové přátele, jako je Jehova Bůh a Ježíš, jak by se jim mohlo stát, že by nezvítězili v boji s osamělostí?

[Obrázky na straně 8 a 9]

Modlitba a jiné činnosti vám mohou pomoci vyhnout se osamělosti

[Obrázek na straně 10]

Zkušenosti Harolda Kinga a tisíců dalších svědků Jehovových v koncentračních táborech ukazují, že vírou v Boha je možné překonat osamělost i v těch nejhorších situacích

[Podpisek]

Foto: U.S. National Archives