Svět zábavy byl mým bohem
HLASITÝ, neutuchající potlesk byl hudbou pro mé uši. Povznášel mne a dával smysl těm nesčetným hodinám tréninku. Byl jsem artista na visuté hrazdě a byl jsem opilý úspěchem.
Součástí mého vystoupení bylo také salto přes slony, stoj na hlavě na tyči, která vratce balancovala na ramenou jiného muže, a složité žonglovací číslo; jako klaun jsem měl vyvolávat výbuchy smíchu u obecenstva.
Bylo to před více než 45 lety, když mi bylo pouhých sedmnáct let. Dnes žasnu, jakých výkonů může hbité mladé tělo dosáhnout při systematickém tréninku a přísné životosprávě. Svět zábavy byl v podstatě celým mým životem, mým bohem, a tak to bylo po více než dvacet let.
Jak jsem se dostal k cirkusovému životu
Narodil jsem se v Kempsey (Nový Jižní Wales, Austrálie). Byli jsme chudí — náš dům měl místo stěn nabílenou pytlovinu a místo střechy kusy starého plechu. Po několika letech jsme se přestěhovali více na jih k Taree. Nebyli jsme nábožná rodina, i když jsme byli formálními členy církve Kristovy.
V roce 1939 nastoupil můj otec do armády. Matka pak sbalila veškeré věci, které jsme měli — naše šaty — a se třemi mými sestrami jsme se odstěhovali do Sydney. Zde jsem navštěvoval akrobatickou školu a projevily se u mne překvapivé vrozené schopnosti. Již za několik měsíců jsem se stal obratným akrobatem. V roce 1946 mi nabídli místo v cirkuse — měl jsem se stát akrobatem na visuté hrazdě.
Cirkus měl představení téměř každý večer v jiném městě. Davy přicházely za romantickým kouzlem manéže, ale to, co samozřejmě neviděly, byly rvačky a hádky opilců v zákulisí. Diváci nevěděli nic o nemravném způsobu života mnoha artistů, které tak obdivovali.
Chodil jsem stále na večírky a skoro pokaždé jsem se zapletl do rvačky. Jsem vděčný za to, že mi holdování alkoholu absolutně nic neříkalo. Nikdy jsem si nezvykl používat vulgární řeč a nesnesl jsem, aby někdo v mé přítomnosti nadával před ženou. A to bylo příčinou mnoha mých rvaček.
V každém větším městě, kde jsme vystupovali, byl někdo vyslán k místnímu katolickému knězi, aby mu donesl volné vstupenky a dar pro kostel. Předpokládalo se, že to přinese štěstí a zaručí dobrou diváckou účast v cirkuse.
Přechod do varieté
V roce 1952 mi nějací varietní umělci řekli, že předváděním varietních čísel si vydělám více peněz a dosáhnu většího úspěchu. Začal jsem podnikat četné zájezdy s varietními vystoupeními. Pak jsem objížděl noční kluby a nakonec jsem účinkoval v mnoha předních divadlech Austrálie a Nového Zélandu. Vystupoval jsem se známými umělci a současně jsem si vytvářel jméno jako žonglér a akrobat.
Cítil jsem, že přechod k varieté byla správná volba, ale byl jsem znechucen večírky, nemravností a silným pitím. To všechno bylo ve varieté ještě horší než v cirkuse. Setkal jsem se teď s homosexuály a lesbičankami. Objevily se i drogy, avšak s tím jsem naštěstí nikdy nezačal.
Jediné, o čem jsem přemýšlel, bylo udělat si jméno a zlepšit své vystoupení. Vše, po čem jsem toužil, bylo vystupování a obdiv, který to přinášelo. Dodávalo mi to pocit opojení, který jsem potřeboval. Rozhodl jsem se dokonce, že se nikdy neožením. Odpovědnost, to nebylo nic pro mne — na to jsem si žil příliš dobře. Svět zábavy byl mým bohem. Ale i ty nejlépe promyšlené plány se mohou zhatit.
Manželství
Jednoho dne, když jsem hledal nějakou nadanou tanečnici pro zájezdy s varietním představením, potkal jsem tu nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy viděl. Jmenovala se Robyn. Nejen že byla schopnou tanečnicí, ale byla také nadanou hadí ženou. K mé radosti ochotně přijala nabízené místo a stala se mou partnerkou ve velmi úspěšném čísle pro dvě osoby. Za pět měsíců jsme se v červnu 1957 vzali. Následující tři roky jsme pracovali v nočních klubech, dělali turné a vystupovali jsme v televizi.
Když jsme se s Robyn vzali, drželi jsme se v ústraní, jak to jen šlo. Vyhýbali jsme se společenskému kontaktu s ostatními umělci, jak to jen bylo možné. Dokonce i když jsme vystupovali v nočních klubech, zařídil jsem, aby Robyn zůstávala v šatně až do chvíle, kdy jsme měli jít na scénu. Komikové vyprávěli oplzlé vtipy a někteří z hudebníků byli pod vlivem drog. Většina těchto lidí stále pila alkohol a mluvila sprostě.
Vystupování v jiných zemích
V roce 1960 jsme dostali nabídku pracovat v zámoří. ‚To je naše životní šance,‘ myslel jsem si. Měli jsme však již malou dcerku Julii a to jsme museli vzít v úvahu. Přesto jsem vzal svou rodinu na turné po Dálném východu. Všechno potřebné jsme měli v kufrech. Někdy jsme absolvovali za noc až pět představení. Trvalo to déle než rok a pak jsme se vrátili do Austrálie.
Dosáhli jsme teď mezinárodního uznání a o naše vystoupení byl velký zájem. Vzhledem k tomu, že v Austrálii je poměrně málo obyvatel, možnosti vystupovat byly omezené. V roce 1965 jsme tedy jeli opět za moře. Tentokrát jsme už neměli jenom Julii, ale také druhou dcerku, Amandu. Během následujících pěti let jsme pracovali v osmnácti různých zemích.
Útrapy, které jsem své rodině způsobil svou posedlostí být nejlepší, byly hrozné. Jednou jsem si najal muže se střelnou zbraní, aby hlídal a chránil mé děti, které seděly pouhých šedesát metrů od místa, kde jsme vystupovali. Často jsem se dohadoval s majiteli nočních klubů, kteří chtěli, aby Robyn seděla se zákazníky a pobízela je k pití. Tito lidé však od ní vyžadovali více. V klubech jsme pracovali se striptérkami, prostitutkami a homosexuály a někteří z nich dělali jak mně, tak mé ženě nemravné návrhy. A rockoví hudebníci byli často pod vlivem drog.
Na našich cestách jsem měl přes den spoustu času na prohlížení památek. Každou chvíli jsem navštěvoval zoologické zahrady, mešity, chrámy, kostely nebo náboženské slavnosti. Chodil jsem tam jen ze zvědavosti, protože jsem k náboženství v podstatě netíhnul. Žasl jsem, kolik různých věcí lidé uctívají. Byly to sochy lidí s hlavou zvířete a sochy zvířat s hlavami mužů či žen. V jedné zemi dokonce lidé uctívali mužské a ženské pohlavní orgány a zřejmě věřili, že to u ctitelů zvyšuje pohlavní a rozmnožovací schopnosti.
V jiné zemi se chlapci a muži švihali po zádech trojhrannými noži, dokud jim netekla krev. V den, kdy jsem tam byl, zemřeli tři muži na následky velké ztráty krve. Byl jsem znechucen, když jsem v jedné známé katedrále viděl na zpovědnicích tento nápis: „Jedna zpověď 1 frank; dvě zpovědi 2 franky; tři zpovědi 2,5 franku.“ Pomyslel jsem si: ‚Jestli tohle má být náboženství, tak si ho mohou strčit za klobouk!‘
Návrat do Austrálie
Julii jsme poslali domů v roce 1968, ale trvalo dalších osmnáct měsíců, než se nám podařilo ušetřit dostatek peněz na zaplacení zpátečních jízdenek pro zbytek rodiny. Po vší té tvrdé práci jsme se vrátili v roce 1970 domů téměř bez peněz a beze slávy. Většinu našich peněz pohltily kostýmy, hudební aranžmá, cestování, ubytování a nepoctiví zprostředkovatelé. Všechno, co jsme měli, byly naše rekvizity a to, co jsme mohli odnést ve svých kufrech.
Po návratu do Austrálie jsem svou činnost rozšířil a stal jsem se jevištním umělcem. Získal jsem smlouvu jako klaun v televizním programu, který se jmenoval Žlutý dům a měl být vysílán delší dobu. Psal jsem a inscenoval dětské pantomimy a výstupy klaunů pro různé kluby a současně jsme s Robyn účinkovali v našem programu. Svět zábavy byl stále mým bohem. Robyn a děti začaly strádat; bylo to, jako kdybych nebyl ani manžel, ani táta.
Problém s náboženstvím
Žila s námi Robynina matka, a ta jednoho dne ukázala Robyn knihu Pravda, která vede k věčnému životu. „Přečti si to,“ řekla. „Je to o náboženství, ale je to něco jiného.“ Robyn odmítla a řekla, že po tom, co jsme viděli v zámoří, nemá o náboženství zájem. Její matka se však nevzdala. Asi týden chodila za Robyn a naléhala, aby si knihu přečetla. Nakonec Robyn svolila, hlavně proto, aby udělala radost matce.
Robyn později vysvětlovala, že si připadala, jako kdyby se jí náhle otevřely oči. Tak na ni zapůsobilo, že našla odpověď na tolik svých otázek, že chtěla vědět více. Dva týdny poté její matka zařídila, aby se u nás zastavili dva svědkové Jehovovi. Po několika návštěvách nás pozvali na jeden sjezd, který se konal nedaleko. Zdráhavě jsem souhlasil, že půjdu. Sjezd na mne opravdu zapůsobil, tak, že jsme začali navštěvovat shromáždění v sále Království.
Mým bohem však byl stále svět zábavy a brzy jsem si uvědomil, že u svědků nemám žádnou budoucnost. Robyn se nicméně chtěla dál učit biblickým pravdám i beze mne. Byl jsem rozhořčen. Říkal jsem si: ‚Jakým právem se tito lidé pletou mezi mne a mou ženu a naplňují její mysl náboženským odpadem?‘
Dokonce ani moje hrozby, že se rozvedu, nebyly nic platné. Robyn zůstala pevná a pokračovala ve studiu. Začala dokonce chodit dveře ode dveří a mluvit s druhými lidmi o své víře. Poslední kapkou bylo, když mi řekla, že se chce dát pokřtít a stát se oddaným svědkem. Dostala však radu, aby počkala, dokud nepřestane s prací ve světě zábavy.
‚Aha!‘ myslel jsem si, ‚zvítězil jsem. Nezískají ji. Nikdy se nevzdá svého čísla.‘ Ale mýlil jsem se. Robyn mi dala jeden rok a řekla, že potom skončí. Smál jsem se a byl jsem přesvědčen, že nikdy neopustí své vystoupení, které tak milovala. Ale opět jsem se mýlil. Po roce skončila s vystupováním a byla pokřtěna. Pokřtěna byla také naše dcera Julie a Robynina matka.
Můj boj s pravdou
Nadával jsem Robyn a řekl jsem jí, že mne zklamala a že na mne nebere ohled. „Svět zábavy je celým mým životem. Nedokážu dělat nic jiného,“ bědoval jsem. „Kvůli tobě mám všechny tyto potíže.“ Hrozil jsem dokonce, že svědky zbiju, protože jsem jim dával vinu za to, že se rozpadlo naše číslo a vznikly všechny ty problémy.
Robyn začala nechávat biblické časopisy po celém domě v naději, že je budu číst. Nezapůsobilo to, a tak s tím přestala. Nikdy se ale nepřestala modlit k Jehovovi o to, abych nějakým způsobem poznal pravdu a abychom mohli být jako rodina společně v novém světě.
Časem jsem začal být shovívavý ke svědkům, když navštívili náš dům, a občas jsem se nechal od dětí přesvědčit, abych s nimi šel na shromáždění. Měl jsem však kritický postoj ke všemu, co jsem tam slyšel. Uznával jsem ovšem, že lidé v sále Království, kteří patřili k mnoha národnostem — Arabové, Řekové, Italové, Angličané a rovněž Australané — vycházeli jeden s druhým velmi dobře. Byli vždy přátelští a nikdo nemluvil sprostě nebo oplzle.
Opravdový křesťan mi pomáhá
Nakonec jsem souhlasil, že budu pravidelně studovat Bibli s Tedem Wielandem. Byl to mimořádně laskavý a pokorný muž. Sloužil v betelu, kanceláři odbočky svědků Jehovových. Jednou, když jsem byl na Robyn zvláště zlý, Ted mne zavolal, abych sešel dolů k jeho autu. Otevřel kufr auta a dal mi bedýnku manga. Mango bylo totiž moje oblíbené ovoce, ale netušil jsem, že to Ted ví. Tak to bylo celé týdny: bedýnka manga pokaždé, když se Ted zastavil. Jednoho dne sáhl Ted do kufru auta a očekával jsem, že to bude jako obvykle bedýnka s ovocem. Pak se klidně otočil a řekl: „Myslíte, že byste si to mohl pověsit na zeď?“ Byl to roční text z Bible, který měli svědkové vystavený doma. Co jsem mohl říci? Pověsil jsem ho na zeď.
Když mé studium s Tedem postoupilo dopředu, ukázal mi v Bibli, že svět zábavy mi neposkytne žádnou skutečnou budoucnost. Vysvětlil mi, že jediná skutečná naděje na šťastnou budoucnost je ve splnění biblických proroctví týkajících se Království. Kristus nás učil modlit se o toto Království. (Matouš 6:9, 10) Přestože jsem ještě musel plnit smlouvy na představení, začal jsem pravidelně navštěvovat sborová shromáždění. Přihlásil jsem se do školy teokratické služby, a dokonce jsem se začal podílet na službě dům od domu.
Začínal jsem si uvědomovat, že svět zábavy mi nemá co nabídnout. Za všechna ta léta, která jsem věnoval tomu, co bylo mým bohem, jsem v hmotném ohledu nezískal nic. Moje rodina strádala — vláčel jsem ji po světě a všechen svůj majetek jsme měli v kufrech. Opravdu, svět zábavy téměř zničil mé manželství. Ale nyní mi Nejvýše postavený celého vesmíru poskytl možnost žít navždy v ráji na zemi pod vládou jeho Království.
Tak jsem udělal to nejdůležitější rozhodnutí v životě. Poté, co jsem ukončil všechny smlouvy na představení, úplně jsem přerušil všechny svazky se světem zábavy. Již jsem se nevrátil do klubů ani jsem se nestýkal s těmi, kdo udělali tuto branži svou životní dráhou. Ted se mnou prošel otázky pro uchazeče o křest. Krátce předtím, než jsem byl 26. července 1975 pokřtěn, však Ted zemřel. Těším se na setkání s tímto úžasným člověkem, až bude v novém světě vzkříšen. — Jan 5:28, 29.
Žádný nedostatek požehnání
Jehova nám poskytl více, než jsme kdy měli za celá ta léta práce ve světě zábavy. Vysvobodil mne ze zkorumpovaného, nemravného světa zábavy. Odměnil modlitby mé věrné manželky, která při mně pevně stála a nevzdala se. Jehova nám požehnal v tom, že jak matka mé manželky, tak naše obě starší dcery a jejich manželé jsou činní v křesťanské službě. Letitia, naše nejmladší dcera, a Micah, nejstarší z našich tří vnoučat, jsou nepokřtěnými zvěstovatelkami dobré zprávy. Jehova mi požehnal výsadou sloužit jako starší křesťanského sboru.
Robyn a já nikdy nemůžeme Jehovovi splatit to, co pro nás udělal. Můžeme však varovat ostatní — zvláště mladé lidi — před nebezpečím světa vystupování a nevhodné zábavy. Můžeme je varovat na základě svého vlastního pozorování. Viděli jsme, k jakému utrpení vede nemravnost, drogy, silné pití, nevhodná hudba, písně, jež zdůrazňují mimomanželský sex. Můžeme je varovat před tím, jaké nebezpečí plyne z častého navštěvování nočních klubů a rockových koncertů. To všechno je částí světa, který je úplně ovládán Satanem Ďáblem. — 2. Korinťanům 4:4.
Je snadné chytit se nevědomky do léčky a uctívat Satana, jako se to stalo mně, když svět zábavy byl mým bohem. Nyní jsme však s manželkou šťastni, že můžeme povzbuzovat všechny mladé lidi, aby uctívali Jehovu, jediného Boha, který může uspokojit všechny touhy srdce — Boha, který se o nás stará po všech stránkách. — Vyprávěl Vivian A. Weekes.
[Obrázek na straně 14]
Dívka, se kterou jsem se oženil, vystupovala jako hadí žena
[Obrázek na straně 15]
Robyn a já dnes