Ojedinělý svátek Černého Nazaretského

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! NA FILIPÍNÁCH

TAK velký dav, jako je tento, nevidíte příliš často. Ale zde v Manile můžete takovou podívanou zhlédnout každého 9. ledna. Statisíce oddaných katolíků zaplnily Plaza Miranda u kostela Quiapo a čekají, až se objeví Černý Nazaretský.

‚Černý Nazaretský?‘ ptáte se. Ano, tato socha, která znázorňuje v životní velikosti Ježíše Krista nesoucího kříž, je ústředním bodem ojedinělého procesí. Toto procesí je podle knihy Filipino Heritage (Dědictví Filipín) „nepopiratelně ten nejpozoruhodnější, nejvelkolepější . . . projev lidového náboženství v jediném křesťanském státě Asie“, na Filipínách.

Pozoruhodné procesí

Kostelní vrata se otvírají a dav začíná za praskotu bouchacích kuliček bouřit nadšením a provolávat slávu. Do davu je vhozena dvojice dlouhých lan, pomocí nichž se táhne kára, na které stojí Černý Nazaretský. Jeho oddaní ctitelé se snaží uchopit lana. Je to pro ně veliká čest. Jiní se chytají za ruce a vytvářejí živý řetěz. Snaží se udělat místo, aby procesí mohlo projít. Všichni muži jsou bosí, každý z nich je v tričku a na hlavě nebo kolem krku má ručník.

U kostela je postaveno pódium a z něho jakýsi hlasatel právě vysvětlil čekajícímu zástupu nějaká pravidla. Byla objasněna zvlášť jedna věc: Do hlavního procesí nesmějí ženy. Jak Černého Nazaretského pomalu vytahují na náměstí, důvod se stává zřejmým; situace v davu totiž začíná být dost nepříjemná.

Vzrušený zástup ctitelů natahuje ruce, strká se a tlačí, a lidé dokonce lezou jeden přes druhého, jak se ze všech sil snaží, aby se Černého Nazaretského dotkli. Několik mužů jedoucích na káře musí řadu z lidí srazit dolů, jestliže chtějí sochu uchránit před vzrušeným davem. Kdyby příliš mnoha mužům dovolili vyšplhat se nahoru, plošina by se mohla převrátit. Navzdory takovým opatřením se kára skutečně čas od času převrhne a než se zase postaví, trvá to půl hodiny až hodinu, protože spousta lidí se snaží, aby se sochy dotkli.

Úzké uličky Qiapa lemují pozorovatelé, lidé, kteří chtějí být svědky toho, jak Černý Nazaretský pomalu projíždí čtvrtí. Lidé drží v pozdvižené ruce svíčku a vyjadřují tak svou oddanost této soše. Jiní si z domova přinášejí menší zpodobení Krista. Procesí doprovázejí velké transparenty, kterými jsou označeny různé skupiny ctitelů Černého Nazaretského.

Jednomu muži, který jede na plošině s Černým Nazaretským, někteří lidé z davu házejí ručníky a kapesníky. On jimi otře postavu Krista nebo kříž a hází jim je zpět. Nadšený věřící si potom svým ručníkem otírá obličej. Za hlavním procesím následuje řada obrazů a soch a mnohé z nich jsou menší kopie Černého Nazaretského. Zde se mohou bez nebezpečí připojit ženy.

Věřící v kostele, zvlášť ženy, zatím prosí Černého Nazaretského o pomoc jinak. Jakmile vejdou do kostela, připojí se k dlouhé řadě ostatních, kteří po kolenou pomalu postupují boční lodí kostela až k oltáři.

Proč je dav tak vzrušen?

Černý Nazaretský je prý zdrojem bezpočtu zázraků. Dvanáctiletý Alberto řekl, že se s prarodiči zúčastnil svátku proto, že mu Černý Nazaretský vždy dal všechno, oč ho v modlitbě poprosil. Mauricio říká, že se připojil k procesí proto, že doufal v odpuštění svých hříchů a také hledal úlevu od problémů a napětí každodenního života.

Když se Mauricio zúčastnil svátku poprvé, bylo mu dvacet čtyři let. Každý rok měl možnost držet jedno z lan, pomocí nichž se socha táhne. Když byl na svátku po páté, dokonce toužil vyšplhat se na káru. Někteří jeho přátelé mu pomohli, aby se tam dostal, a on tak mohl svým ručníkem otřít nohy Černého Nazaretského. Pak se rychle ponořil zpět do davu. To je vrcholný zážitek, o němž může většina ostatních účastníků jen snít.

Původ svátku

Černého Nazaretského prý původně vyřezal jakýsi mexický Indián (někdo jiný zase tvrdí, že je to práce filipínského nebo čínského řezbáře) a v 17. století ji do Manily přivezla galeona. Řemeslník dosáhl její jedinečnosti buď tím, že ji vyřezal z tmavého dřeva, nebo tím, že ji natřel tmavě hnědou barvou, která odpovídá barvě pleti jak Mexičanů, tak Filipínců. V 18. století manilský arcibiskup Basilio Sancho dal soše své požehnání, a ona byla na jeho žádost uložena v Quiapu. Potom na začátku 19. století socha získala požehnání od papeže Pia VII.

Nicméně ven z kostela byla socha poprvé vynesena až v roce 1923 jako součást náboženského procesí, kterým vrcholí fiesta čtvrti Quiapo. Od té doby se toto procesí koná rok co rok.

Je možné považovat to za modlářství?

Za běžných okolností můžete Černého Nazaretského vidět, jak stojí na svém místě v okně poblíž vstupu do kostela. Toto okno je přímo mezi dvěma deskami, na kterých je Sampung Utos neboli Desatero. Některým křesťanům to možná připadá jako ironie, protože druhé přikázání Desatera je: „Neuděláš si žádnou sochu, nic co se podobá tomu, co je nahoře v nebi nebo dole na zemi . . . Těmto bohům se nebudeš klanět a nebudeš jim sloužit.“ (2. Mojžíšova 20:4, 5, Jeruzalémská bible) Což Černý Nazaretský není socha, které oddaní katolíci slouží?

Většina katolíků by to tak neposuzovala. New Catholic Encyclopedia píše: „Protože uctívání věnované obrazu platí znázorněné osobě, může být stejný druh uctívání, jaký patří osobě, prokazován obrazu, který osobu představuje.“ Právě to říkají mnozí filipínští katolíci — že neuctívají sochu, ale Ježíše Krista, kterého má tato socha představovat. Chvíli se touto úvahou zabývejme.

Takovéto relativní uctívání neprovádějí pouze katolíci. Pohanská náboženství uvažovala tímto způsobem celá staletí. Například podle Lactantia, církevního otce ze čtvrtého století, takoví pohané říkali: „Nebojíme se obrazů samotných, ale těch, podle jejichž podoby byly vytvořeny a jejichž jménům jsou zasvěceny.“

Znamená to tedy, že Boží příkazy ohledně uctívání model se na jejich případ nevztahovaly? Může být takové uvažování skutečně správné, když se pokouší učinit Boží slovo neplatným? Nakonec, jestliže takto uvažuje většina ctitelů model, komu tedy byly tyto zákazy určeny?

Vzpomeň si, že zatímco Bůh dával Mojžíšovi Desatero, Izraelité si udělali zlaté tele a klaněli se mu. Tito lidé se na to, co dělali, možná vůbec nedívali jako na modlářství. V jejich mysli tele představovalo Jehovu. (2. Mojžíšova 32:4, 5) Těšilo však Boha to, co dělali? Čteme, že Jehova nyní Mojžíšovi řekl: „Jdi, sestup, protože tvůj lid, který jsi vedl z egyptské země, jedná zhoubně. Spěšně odbočili z cesty, po které jsem jim přikázal jít. Udělali si litou sochu telete a stále se jí klanějí a obětují jí.“ — 2. Mojžíšova 32:7, 8.

Další otázkou, která si zasluhuje pozornost, je, zda je uctívání obrazů rozumné. Bible se v této věci vždy vyjadřovala otevřeně. Píše se v ní: „Takoví lidé jsou příliš hloupí, než aby věděli, co dělají. Zavírají oči i mysl před pravdou. Výrobci model nemají důvtip nebo rozum, aby řekli: ‚ . . . Zde se klaním před kusem dřeva!‘“ — Izajáš 44:18, 19, Today’s English Version.

Může socha pomoci těm, kdo ji uctívají?

Jeden katolický kněz napsal: „Lidé, kteří vkládají důvěru v moc, jež stojí za Černým Nazaretským z Quiapa, mají pro svou důvěru jistě větší důvod než ti, kdo spoléhají na podkovu nebo na králičí pacičku.“

Na druhé straně, Bible o takových vyobrazeních říká: „Jestliže se k tomu někdo modlí, nemůže mu to odpovědět ani ho to nemůže zachránit před neštěstím.“ Jehova Bůh nám jasně říká: „Nemohou vám udělat nic dobrého.“ (Izajáš 46:7; Jeremjáš 10:5; TEV)

Není pochyb o tom, že oddaní katolíci, kteří se šplhají jeden přes druhého v naději, že se dotknou Černého Nazaretského, „mají horlivost pro Boha“, ale tato horlivost není „podle přesného poznání“. (Římanům 10:2) Povzbuzujeme všechny takové lidi, aby získali přesné poznání zkoumáním Božího slova, Bible, a tak přijali „způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha a Otce“. — Jakub 1:27.

[Obrázky na straně 16]

Lidé se shlukují, aby své ručníky a kapesníky otřeli o sochu