Nechtěla bych žít jinak

MNOHO lidí lituje toho, jak prožili svůj život. Snad říkají: ‚Kdybych tak mohl začít znovu, kolik věcí bych dělal jinak!‘ Když se však já ohlížím na svůj život — a nebyl to život lehký —, neměnila bych.

Moji rodiče mě vychovávali jako svědka Jehovova a vštěpovali mi do srdce Boží zákony od mého útlého dětství. (2. Timoteovi 3:15) Nepamatuji si, že bych někdy nechodila na shromáždění a sjezdy svědků Jehovových. Jako mladé děvče jsem také se staršími svědky chodila lidem pomáhat, aby se dověděli o biblické naději na věčný život na rajské zemi pod vládou Božího Království. (Matouš 24:14) Stále si pamatuji, jak jsem v pěti letech nabízela lidem brožuru Království — naděje světa.

Rodiče poprvé slyšeli pravdu o Božím Království v roce 1917. Chodili sice pravidelně do kostela, ale když měl v Bridgetonu (New Jersey) cestující zástupce Watchtower Society přednášku, rozeznali v ní zvuk pravdy. Tutéž přednášku vyslechl i dědeček, a také byl přesvědčen, že to, co slyšel, je pravda. Když mi bylo čtrnáct let, byla jsem na sjezdu svědků Jehovových v Detroitu (Michigan) pokřtěna. To bylo symbolem, že jsem zasvětila svůj život Jehovovi.

V těch letech se naše týdenní shromáždění ke studiu Bible konala v našem obývacím pokoji. Nakonec byl koupen sklad, který jsme přestavěli na sál Království. Tehdy bylo sálů Království málo, ale dnes jsou tisíce takovýchto sálů domovem více než sedmdesáti tisíců sborů svědků Jehovových na celém světě.

Začínám sloužit plným časem

V roce 1939 maminka zahájila svou životní dráhu služebnice plným časem a pokračovala v ní až do své smrti. Zemřela, když jí bylo 85 let. Můj bratr Dick a já jsme začali sloužit plným časem 1. dubna 1941, kdy v Evropě zuřila druhá světová válka a kdy nepřátelství vůči svědkům Jehovovým pro jejich neutrální postoj k politickým záležitostem bylo velmi rozšířené.

Tři mladí svědkové z našeho sboru byli kvůli své neutralitě odsouzeni k pěti letům vězení. Je pro mě velmi povzbudivé, když vidím dva z těchto mužů, jak stále slouží jako starší ve sboru. Můj bratr později sloužil v brooklynském betelu, světovém ústředí svědků Jehovových v New Yorku, a stále slouží jako starší v našem rodném městě Millville v New Jersey.

Pro svědky Jehovovy byla válečná léta ve Spojených státech těžká jako všude jinde. Akce lůzy byly běžné, děti byly vylučovány ze školy. (Viz Probuďte se! z 22. července 1993, životní příběh Lillian Gobitasové-Kloseové.) Tisíce našich duchovních bratrů šlo do vězení, a tak jsme my ženy musely zastávat různé povinnosti ve sboru. Proto jsem za mlada byla služebníkem pro literaturu. S Jehovovou pomocí jsme přežili těžká válečná léta, a když se bratři vrátili z vězení, věci se pohnuly kupředu.

V té době navštívil náš sbor bratr Lyman Swingle z betelu. Vyzval mě, abych přišla do Brooklynu pomáhat při poskytování materiální pomoci, která po druhé světové válce směřovala k našim bratrům v Evropě. Tak se stalo, že jsem v březnu 1948 odjela do Brooklynu.

Šťastná léta v novém sboru

Byla jsem přidělena do nového sboru Brooklyn Center. V New Yorku a okolí to byl úplně první sbor, který vznikl před první světovou válkou, i když tehdy se jmenoval jinak. Původně sídlil v oblasti Brooklyn Heights, ale když jsem v roce 1948 do sboru Brooklyn Center přišla, měl sídlo v Brooklynu na rohu Páté avenue a Osmé ulice. V těchto najatých prostorách jsme se scházeli téměř třicet let. Potom jsme kousek odtud koupili nový sál.

Nikdy nezapomenu na svůj první den kazatelské služby v Brooklynu — na ulici Henry Street. Oproti kázání v malém městě to byla dost velká změna. Ale brzy jsem se setkala s mladou ženou, která přijala biblickou literaturu a souhlasila s domácím biblickým studiem. Časem se stala oddanou služebnicí Jehovy a její dvě děti se také oddaly Bohu. Její syn Arthur Iannone v současné době slouží s manželkou Lindou a se synem a snachou v brooklynském betelu.

Obvod sboru, kde jsme kázali, byl velký a plodný. S Jehovovou pomocí jsem mohla vidět, jak mnoho lidí, s nimiž jsem studovala, poznávalo pravdu a dávalo se pokřtít. Dosud někteří z nich slouží plným časem v této zemi, zatímco jiní slouží jako misionáři ve vzdálených zemích. Někteří se stali staršími ve sborech a mnoho jich sloužilo v jiném postavení jako věrní hlasatelé dobré zprávy o Božím Království.

Růst byl úžasný. V New Yorku a okolí byl původně jen jeden sbor. Dnes je sborů jen v samotném New Yorku téměř čtyři sta. Mám velmi milé vzpomínky na to, jak jsem přispěla svým dílem k tomuto rozmachu.

Rozvíjí se zájem francouzsky mluvících obyvatel

V šedesátých letech jsme v obvodu sboru začali nacházet mnoho francouzsky mluvících obyvatel, kteří se přistěhovali z Haiti. Většina z nich anglicky neuměla nebo uměla jen velmi málo. To byl problém, který čekal na vyřešení. Jak jim můžeme pomoci, aby se o Bibli dověděli víc? Francouzsky jsem neuměla, ale s pomocí základní biblické učebnice, kterou jsem měla v angličtině i ve francouzštině, jsem byla schopna vést biblická studia.

Ve francouzštině však nebyla žádná shromáždění, která by těmto lidem pomáhala v duchovním růstu. Proto každý misionář, který přijel do Brooklynu a uměl francouzsky, byl neprodleně požádán o pomoc. Jeden z prvních, kdo nám přišel na pomoc, byl Nicolas Brisart, který je koordinátorem výboru odbočky na Guadeloupe. Jeho přednáška byla naší první přednáškou ve francouzštině. Konala se u sestry Berthy Luisdonové, která stále Jehovovi věrně slouží. Přednášky se zúčastnilo dvacet sedm lidí.

Nicméně, v té době nebyly v New Yorku kromě španělského sboru žádné cizojazyčné sbory a neuměli jsme si tedy ani představit, že by mohl být založen francouzský sbor. Cestující dozorce nás informoval, že doporučovaný postup je povzbuzovat lidi, kteří v této zemi žijí, aby se učili anglicky. Tím se staly naše vyhlídky na založení francouzského sboru ještě ponuřejší.

Bratr Fred W. Franz, který se později stal prezidentem Watch Tower Society, nám byl zdrojem povzbuzení. Říkal: „Je-li to Jehovova vůle, Mary, francouzský sbor bude.“ Povzbudil nás také bratr Harry Peloyan, předsedající dozorce sboru Brooklyn Center. Řekl nám, že o večerech, kdy se sál Království nevyužívá, v něm můžeme mít neoficiální sborové studium knihy a veřejné přednášky — jakmile přijede někdo, kdo umí francouzsky.

V té době jsme měli celou řadu pokřtěných bratrů z Haiti, kteří se sem přistěhovali, ale žádný z nich nebyl natolik zkušený, aby se mohl ujmout organizačního vedení pro francouzsky mluvící zvěstovatele. Pak se o naší situaci dověděl bratr Timothy Galfas, který studoval v Paříži a nyní byl členem brooklynské rodiny betel. Každou sobotu po práci v betelu jsme s ním hledali haitské bratry a sestry, kteří zde žili, ale nevěděli, kde se shromažďovat.

Brzy se s námi scházelo asi čtyřicet osob. Požádali jsme krajského dozorce, ať Společnosti napíše o schválení, abychom mohli vést oficiální sborové studium knihy ve francouzštině. Měli jsme ohromnou radost, když jsme schválení dostali. Později jsme také dostali povolení konat pravidelné veřejné přednášky a týdenní studium Strážné věže.

První francouzský sbor

Dne 1. prosince 1967 jsme dostali povolení založit francouzský sbor, první ve Spojených státech. O sál Království se dělil se sbory Brooklyn Center a Prospect. Měli jsme nesmírnou radost. Věděli jsme, že budou-li shromáždění probíhat v jazyce, kterému bratři a sestry rozumějí, všichni budou dělat větší duchovní pokroky. Během všech těch let, kdy naše úsilí rostlo, jsme si velmi vážili podpory, kterou nám poskytovali bratři jako Harry Peloyan, George Haddad a Carlos Quiles, kteří tvořili služební výbor sboru Brooklyn Center.

Rychle jsme se rozrůstali. Brzy vznikly nové francouzské sbory ve čtvrtích Manhattan a Queens a v městysu Nyack (New York). Tomuto rozmachu napomohli Jeff Keltz a Tom Cecil z brooklynského betelu. Bratr Keltz sloužil jako náš krajský dozorce a bratr Cecil sloužil v našem výboru oblastního sjezdu. Pomáhali i jiní, například misionáři, kteří se ze zdravotních důvodů museli do Spojených států vrátit ze zemí, kde se mluví francouzsky. Ukázalo se, že jejich pomoc byla velmi cenná. K takovým misionářům patří Stanley Boggus, který slouží jako předsedající dozorce a zástupce krajského dozorce.

Bylo velmi radostné vidět, jak se malá francouzská skupina na rohu Páté avenue a Osmé ulice rozrůstá na desítky sborů, na dva kraje. V dubnu roku 1970 jsme měli svůj první krajský sjezd ve francouzštině. V pátek večer k nám promluvil tehdejší prezident Watch Tower Society, bratr Nathan H. Knorr, a popřál nám všechno dobré. Toho léta jsme také měli svůj první oblastní sjezd, který se konal ve vyhrazeném sektoru Rooseveltova stadiónu v Jersey City (New Jersey). Bylo horké a větrné počasí, ale více než dvě stě účastníků bylo šťastných, že mohli celý program sjezdu, včetně dramatizace, slyšet ve francouzštině.

Bylo také vzrušující, když nám bylo v roce 1986 dovoleno konat náš oblastní sjezd ve sjezdovém sále svědků Jehovových v Jersey City. Loni se tam francouzského sjezdu zúčastnilo 4506 osob a 101 jich bylo pokřtěno. V tutéž dobu se konal další francouzský sjezd na Floridě.

Věrné spolubydlící

Další velmi příjemnou částí mého života bylo to, že jsem bydlela v Brooklynu s jinými sestrami, které sloužily plným časem. První dvě (Rose Lewisová-Peloyanová a Madelyn Murdocková-Wildmanová) šly do betelu. Později se staly členkami rodiny betel další dvě (Lila Rogersová-Molohanová a Margaret Stelmahová). Jiné dvě (Barbara Repaská-Forbesová a Virginia Burrisová-Beltramelliová) šly do biblické školy Strážné věže Gilead a stále slouží — jedna v Guatemale, druhá v Uruguaji.

My sestry jsme si vždycky vyhradily čas na to, abychom si rozebraly nějaký text z Písem. Tím začínal každý náš den. Pak jsme šly do své světské práce a do služby. Vracely jsme se večer unavené a hladové, ale šťastné! Měly jsme mnoho povzbudivých zážitků, o které jsme se mohly dělit. Jednou jsem například studovala s mladou ženou Elisou Beaumontovou-Farinaovou, která trvala na tom, aby se studium konalo v deset hodin večer. Rychle dělala pokroky. Když jsem ji poprvé vzala do služby, řekla: „Nemyslete si, že to budu dělat pořád!“ Stala se však služebnicí plným časem, později absolvovala školu Gilead a sloužila mnoho let v Ekvádoru. Stále slouží plným časem, a to v Trentonu (New Jersey).

Některé z mých spolubydlících vychovaly děti, které si také váží Jehovy a slouží mu. Loni se Jodi Robertsonová-Sakimaová, dcera jedné z mých bývalých spolubydlících (Virginie Hendeeové-Robertsonové), vdala a v současné době slouží s manželem v brooklynském betelu.

Jsem šťastna, že mohu říci, že všechny spolubydlící, které jsem měla — a je jich více než dvacet — zůstaly Jehovovi věrné a mnoho z nich nadále slouží ve službě plným časem.

Radost z naší celosvětové rodiny

Zdrojem radosti je pro mě i to, že jsem se mohla seznámit s mnoha svědky z jiných zemí — například díky tomu, že jsme bydlely blízko ústředí Společnosti, a tak jsem měla tu výsadu, že jsem se stýkala se studujícími misionářské školy Gilead. Ta tehdy sídlila v brooklynském betelu.

Dva studenti, Günter Buschbeck, který nyní slouží v rakouské odbočce, a Willi Konstanty, který slouží v odbočce v Německu, byli v době svého školení v Gileadu přiděleni do sboru Brooklyn Center. Byli úžasným zdrojem povzbuzení! Měli na mé spolubydlící tak příznivý vliv, že i ony brzy začaly přemýšlet o Gileadu.

Mnohokrát jsem měla tu výsadu rozhojnit svá přátelství v naší celosvětové rodině tím, že jsem cestovala do zámoří. Účastnila jsem se mezinárodních sjezdů a opět jsem viděla mnoho absolventů Gileadu, které jsem dřív znala, jak slouží tam, kam byli přiděleni.

Naplno prožitý život

Dívám se zpět na svůj život a mohu říci, že byl báječný. Byl to šťastný život plný požehnání. I když jsem měla mnoho běžných problémů, které s sebou nese tento systém věcí, nic mě nepřimělo, abych litovala své minulosti nebo abych se vzdala vzácné výsady služby plným časem.

Když jsem byla malá, maminka mi vštěpovala slova Žalmu 126:5, 6: „Ti, kteří sejí semeno se slzami, budou sklízet dokonce s radostným voláním. Ten, kdo zcela jistě vychází dokonce plačky a nese si plný vak semene, zcela jistě vejde s radostným voláním a nese si své snopy.“ Tento text mě provází dodnes. Ať byly jakékoli problémy, Jehova mi pomáhal, abych našla způsob, jak je překonat a tu radost si udržet.

Určitě bych nechtěla žít svůj život jinak. Vůbec nelituji, že jsem dala Jehovovi asi 53 let ve službě plným časem. Těším se, že mu budu dále sloužit v jeho novém světě celou věčnost. — Vyprávěla Mary Kendallová.

[Obrázek na straně 16]

Mary Kendallová