Jak spolu lidé mohou žít v míru

BYL říjen 1944 a svět byl plný nenávisti. Zuřila druhá světová válka a milióny lidí strašně trpěly. Byl jsem německým válečným zajatcem ve Francii.

Jednou jsem byl předveden před popravčí četu, ale za chvíli začali domnělí popravčí odcházet. Byla to jen planá hrozba. Byl jsem v šoku, ale přesto jsem byl vděčný, že žiji. Za několik týdnů jsem zažil totéž. Já jsem sice přežil, ale mnoho mých spoluvězňů bylo popraveno, zemřelo na různé choroby nebo zahynulo hladem. Jak jsem se do takové situace dostal?

Zajetí

O několik měsíců dříve, v červnu 1944, vojska Spojenců překročila Doverskou úžinu a úspěšně vytvořila předmostí na francouzském pobřeží. Jejich průlom a invaze do severní Francie, které následovaly, donutily německou armádu k ústupu. Byl jsem hlavním seržantem u německé luftwaffe. V srpnu se stalo, že členové francouzského odbojového hnutí známého pod názvem Maquis zajali část naší roty — mě a šestnáct dalších vojáků. Po několika měsících pobytu v jednom zajateckém táboře nás převezli do jiného tábora blízko Montluçonu v jižní Francii.

Vězňové byli nuceni tělesně pracovat, ale já jako důstojník jsem byl této povinnosti zproštěn. Pracoval jsem však dobrovolně a byl jsem ustanoven vedoucím kuchyně. Jednoho dne dorazila nová skupina vězňů. Byl mezi nimi mladík, který se jmenoval Willy Huppertz a pocházel z mého rodného města. Zeptal jsem se velícího důstojníka, zda by mi Willy mohl pomáhat v kuchyni, a bylo to povoleno.

Později se mezi mnou a Willym vyvinulo přátelství, které dokáže spojit všechny lidi, aby žili v míru. Než vám vysvětlím, jak jsem se o této cestě k míru dozvěděl, dovolte mi, abych vám vyprávěl o tom, jaké rozpory v životě mě trápily.

Proč je tolik nejednoty a nenávisti?

Vyrůstal jsem v Cáchách (Německo) a už jako chlapce mě znepokojovala náboženská nejednota, která vládla i u nás doma. Otec byl luterán, ale matka byla římská katolička. Dohlédla tedy na to, abychom já i sestra byli vychováváni v katolické víře. Od raného dětství jsem pravidelně chodil do kostela a nikdy jsem nemohl pochopit, proč je otec jiného vyznání. Jak čas ubíhal, často jsem si říkal: ‚Proč je tolik náboženství, když je jen jeden Bůh?‘

Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, byl jsem odveden k německému vojenskému letectvu. Po přípravném výcviku v Německu jsem byl poslán do Vídně, kde jsem se připojil k výcvikovému sboru pro nové odvedence. Pak jsem byl v prosinci 1941 poslán do severního Holandska (nyní Nizozemska). Tam jsem se seznámil s Jantinou, mladou ženou z Den Helderu. Navzdory tomu, že naše země byly válečnými nepřáteli, jsme se jeden do druhého zamilovali.

Krátce nato, v dubnu 1942, jsem byl nečekaně převelen do La Rochelle v jižní Francii. V té době jsem měl hodnost hlavního seržanta a náš prapor měl za úkol cvičit nové odvedence a chránit místní letiště. Výsledkem toho bylo, že jsem nikdy za celou válku neviděl skutečný boj. Jsem za to vděčný; nikdy jsem totiž nechtěl nikoho zabít.

Během těch válečných let mě však znepokojovalo, když jsem viděl duchovní prakticky všech církví — katolické, luteránské, episkopální a tak dále —, jak žehnají letadlům a jejich posádkám, které potom vzlétly za svým posláním — shodit svůj smrtící náklad. Často jsem si říkal: ‚Na čí straně je Bůh?‘ Nikdy jsem se však na to žádného kuráta nezeptal; byl jsem si jist, že to stejně nikdo z nich neví.

Němečtí vojáci nosili opasek se sponou, na níž bylo napsáno Gott mit uns (Bůh s námi), ale já jsem si říkal: ‚Proč by Bůh nemohl být s těmi na druhé straně? Vždyť jsou téhož náboženství a modlí se k témuž Bohu.‘

Roky míjely a válka se protahovala. Příležitostně jsem mohl zajet do Holandska za Jantinou. Při poslední návštěvě, v prosinci 1943, jsme se zasnoubili. V roce 1944 nám už válečné štěstí nepřálo, a když se ve Francii vylodila vojska Spojenců, poprvé nás napadlo, že by Německo mohlo válku prohrát. Ta představa byla pro nás šokující! Pak přišel ten srpen a nás sedmnáct bylo zajato.

Život ve vězení

Nám vězňům v táboře u Montluçonu bylo nakonec dovoleno, abychom si psali se svými milovanými. Tak jsme se s Jantinou zase dostali do kontaktu. Po čase jsem ještě s několika dalšími vězni dobrovolně pracoval v zemědělském družstvu, kde nás stále považovali za válečné zajatce. Zjistil jsem dokonce, že se mi život zemědělce začíná líbit. Pro městského chlapce to byla dost velká změna ve způsobu života.

V Evropě skončila válka v květnu 1945, ale francouzská vláda nás zadržovala jako válečné zajatce až do prosince 1947. Pak jsme dostali na vybranou — buď vstoupit do francouzské cizinecké legie, nebo dál zůstat ve Francii jako dobrovolní pracovníci až do konce roku 1948. Vybral jsem si tu druhou možnost. Spolu s několika dalšími vězni jsem se stal zemědělským dělníkem v družstvu. Za tohoto uspořádání jsem měl větší svobodu, než když jsem pracoval na statku jako válečný zajatec. Stále jsme však neměli volnost pohybu a měli jsme určitá omezení. Největší radostí pro nás tedy bylo, když jsme dostali dopis od svých milých.

Shledání s Jantinou

Jednoho dne roku 1947 jsem dostal od Jantiny dopis, ke kterému omylem přiložila malý tištěný lístek, kde bylo několik čísel domů a záznam o knihách a časopisech. Myslel jsem si: ‚Jantina si vydělává prodejem knih.‘ Že to není žádný ‚prodej knih‘ a že Jantina je ve styku se svědky Jehovovými a nyní káže dům od domu a rozšiřuje biblickou literaturu, to jsem nevěděl.

Krátce nato, v prosinci 1947, jsme my vězni byli příjemně překvapeni — ze soucitu jsme dostali čtyřtýdenní dovolenou, abychom se podívali domů. Ovšem pod podmínkou, že se vrátíme do Francie a splníme svůj pracovní závazek. Jantina přicestovala z Holandska do Německa, aby tyto týdny strávila se mnou a mými rodiči. Jistě si umíte představit, že toto shledání více než po čtyřech letech odloučení bylo pro nás velmi dojímavé. Tehdy jsem se dozvěděl, co znamenal ten tištěný lístek, který jsem našel v jejím dopise. Jantina mi řekla, že je svědkem Jehovovým, a nadšeně mi vysvětlovala ty báječné věci, které se dozvěděla.

To, co mi vyprávěla, sice znělo jako pravda, ale přesto jsem jí řekl, že rád zůstanu katolíkem. Nechápal jsem, že by mohla vědět víc než kněží, kteří náboženství studovali mnoho let. Navíc, mojí rodině se Jantinina nová víra nelíbila. Byli silně proti a jejich předsudky mě ovlivnily.

Obrat v mém životě

Po čtyřech týdnech dovolené jsem se vrátil do Francie. Když jsem si vybaloval šaty, našel jsem mezi nimi knihu Osvobození. Jantina ji tam přiložila, když mi balila kufr. Chtěl jsem Jantinu potěšit, a tak jsem se ten večer posadil a začal jsem knihu číst. Zanedlouho jsem ke svému údivu zjistil, že jsem dostal odpověď na mnoho otázek, o nichž jsem během svého zajetí přemýšlel. Dychtivě jsem přečetl celou knihu.

Vzpomněl jsem si na jeden biblický text, který citovala Jantina: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) Opravdu jsem cítil, že začínám poznávat pravdu o mnoha věcech. Všichni lidé bez ohledu na rasu jsou jedna rodina. (Skutky 17:26–28) Viděl jsem spoustu lidí, kteří se hlásili ke křesťanství, jak proti sobě bojovali a zabíjeli se. Praví křesťané, kteří se navzájem milují, nic takového nedělají. (Jan 13:34, 35; 1. Jana 3:10–12) Je tedy jasné, že nacionalismus je ďáblovým nástrojem, který rozděluje lidi a brání skutečnému bratrství.

Začínal jsem chápat, že pravý mír nastane jen tehdy, až se budou všichni lidé řídit učením Ježíše Krista. Národy to nikdy dělat nebudou, a proto jedinou nadějí na mír je Boží vláda. Ježíš učil své následovníky, aby se modlili právě o ni. (Matouš 6:9, 10) Když jsem se takové věci dovídal, už jsem začínal zakoušet pocit opravdové svobody a uspokojení. Jak jsem byl své milé Jantině vděčný, že mi tu knihu do kufru přibalila! Ale co budu dělat teď?

Dělám duchovní pokroky

Nemusel jsem si s tím dělat starosti. Za několik dní přišel na farmu, kde jsem pracoval, jeden muž, který se jmenoval Lucien a představil se jako služebník z řad svědků Jehovových. Vysvětlil, že na žádost mé snoubenky ho odbočka svědků v Paříži poslala, aby se mnou navázal kontakt. Lucien byl laskavý, upřímný člověk a já jsem se v jeho společnosti okamžitě cítil příjemně. Naštěstí jsem v té době plynně mluvil francouzsky a to situaci velmi usnadnilo.

Souhlasil jsem, že budu s jeho pomocí studovat Bibli, a tak mě Lucien se svou manželkou Simone každou neděli vyzvedávali na farmě a vozili mě k sobě domů na studium. Po studiu jsme se chodili projít a při těchto procházkách jsme mluvili o tom, jak podivuhodné je Jehovovo stvoření. Oba byli dobrými učiteli a také mi dali něco, co jsem už dlouho postrádal — opravdové přátelství. Bylo to přátelství Francouzů — a já jsem předtím učil lidi, aby Francouze bombardovali a zabíjeli!

Zdárně jsem pokračoval ve studiu Bible a Lucien mě pozval, abych se 25. března 1948 zúčastnil každoroční slavnosti na památku Kristovy smrti. Toto prosté, ale důstojné shromáždění na mě udělalo hluboký dojem a od té doby jsem Památnou slavnost nikdy nevynechal.

Jantina měla z mého duchovního pokroku radost, a tak za mnou do Francie přijela. V listopadu 1948 jsme tam byli oddáni, Lucien a Simone nám opatřili svatební hostinu. Tu radostnou událost s námi prožili dva průkopníci (služebníci plným časem z řad svědků Jehovových). Tento nezapomenutelný večer ve mně posílil přesvědčení, že svědkové skutečně projevují právě tu lásku, o níž Ježíš řekl, že se jí budou vyznačovat jeho praví učedníci. — Jan 13:35.

Do Německa a potom do nové země

V prosinci 1948 jsme se vrátili do Německa a naším životem se stala křesťanská služba. Moje rodina nadále odporovala naší činnosti, ale my jsme se tím nenechali zastavit. Stále jsme pomáhali mírným, pokorným lidem, aby poznali ten jediný způsob, jak se lidstvo může těšit z pravého míru a bezpečí.

V roce 1955 jsme se s Jantinou přestěhovali do Austrálie. Zpočátku jsme se usadili v krásném ostrovním státě Tasmánie, který je od jižního cípu rozlehlé pevniny oddělen Bassovým průlivem. Díky láskyplné pomoci a trpělivosti tamních bratrů a sester jsme nakonec mohli přidat k jazykům, které jsme znali, také angličtinu.

Po třinácti letech v Tasmánii jsme se v roce 1969 přestěhovali do severního státu Queensland, kde od té doby žijeme. V současné době sloužím jako křesťanský starší v místním sboru a vážím si toho, že společně s Jantinou sloužíme Jehovovi. Pokaždé, když jsme jeli na dovolenou do Německa, vyhledali jsme Willyho Huppertze a studovali jsme s ním Bibli. Nakonec také on zasvětil svůj život službě Jehovovi, a tak se radujeme z přátelství, které může všechny lidi spojovat v míru.

Když se ohlížím na svůj život, počínaje léty, kdy jsem byl jako válečný zajatec ve Francii, jsem opravdu vděčný, že jsem mohl poznat našeho milujícího Stvořitele, Jehovu Boha. Jak jsem teď rád, že se Jantina chopila iniciativy a přibalila mi do kufru knihu Osvobození a pak napsala svědkům ve Francii, aby mě navštívili! Díky tomu se můj osobní život i náš společný život manžela a manželky obohatil a byl mnoha způsoby odměněn. — Vyprávěl Hans Lang.

[Obrázek na straně 15]

Já a Jantina dnes