Ani kouzelníci, ani bohové

VYPRÁVÍ MERCY UWASIOVÁ, NIGÉRIE

TA BOLEST začala jednoho slunečného západoafrického odpoledne v březnu 1992. Šla jsem s naší rodinou na políčko sklízet maniok. Zatímco jsem tam byla, začalo mě strašně bolet břicho. Než jsme se vrátili domů, bolest mě spalovala jako požár. Zvracela jsem a těžko se mi dýchalo. Bolestí jsem sotva mohla stát nebo chodit, ale mamince se podařilo mě dostat do taxíku, a ten se mnou uháněl do všeobecné nemocnice, která byla poblíž.

V nemocnici měl náhodou službu lékař, kterému jsem kdysi vydávala svědectví o biblické naději. Sáhl mi na břicho; bylo zduřelé. Zeptal se, zda krvácím, a maminka řekla, že ano, že mám právě menstruaci.

„Vaše dcera je v pátém měsíci těhotenství,“ řekl lékař. „Krvácí proto, že se pokusila o potrat.“

Maminka mu odporovala: „To ne, pane doktore! Není taková.“

„To neříkejte. Děvčata dnes své rodiče podvádějí. Je těhotná.“

Teď jsem promluvila já. Řekla jsem, že jsem svědek Jehovův, že jsem byla vychována v křesťanské rodině a že by mi svědomí školené Biblí nedovolilo, abych se dopustila nemravnosti.

Na to řekl lékař mamince: „Paní, náboženství nechme stranou a buďme realističtí. Říkám vám, že ta dívka je v pátém měsíci těhotenství.“

„Vstaň,“ řekla mi maminka, „pojedeme do jiné nemocnice.“ Když jsme vyšly z budovy, sedla jsem si na trávník a brečela, protože bolest byla hrozná. Maminka mě rychle odvezla domů a vyprávěla tatínkovi, co říkal doktor.

Rozhodli se, že mě odvezou do fakultní nemocnice, která je větší a modernější. Cestou tam jsem se modlila k Jehovovi, aby mě zachránil — aby lidé nehanobili jeho svaté jméno tím, že by říkali: ‚Zemřela následkem nechtěného těhotenství.‘ Říkala jsem: ‚Jestliže zemřu, pak ten lékař, až uvidí svědky Jehovovy, jak jdou k němu kázat, řekne: „Což to nebyla jedna z vás, co sem před nějakým časem přišla a ukázalo se, že je těhotná?“‘ Také jsem se modlila, abych se mohla k tomuto lékaři vrátit a znovu mu vydat svědectví.

„Je ještě pannou!“

V té větší nemocnici to však bylo stejné jako v té první. Došlo k témuž sporu; lékaři si mysleli, že jsem těhotná. Bolest byla hrozná. Brečela jsem. Jeden lékař drsně řekl: „To vy dívky děláte vždycky. Nejdřív přijdete do jiného stavu, a potom začnete brečet.“

Dělali mi nějaké testy a mezitím na mě začali chrlit otázky. „Jste vdaná?“

„Ne,“ řekla jsem.

„Kolik vám je let?“

„Osmnáct.“

„Kolik máte milenců?“

„Nemám žádné.“

Vtom primář začal křičet: „Co tím myslíte? Říkáte, že v osmnácti letech nemáte žádné milence?“ Zase, tak jako v první nemocnici, jsem vysvětlovala svůj křesťanský postoj. Nato se mě primář otázal, zda jsem svědek Jehovův. Řekla jsem, že ano. Pak už se mě na nic neptal.

Testy prokázaly, že těhotná nejsem. Maminka slyšela, jak jeden lékař říká ostatním: „Ona je ještě pannou!“ Lékaři se omlouvali: „Nesmíte se na nás zlobit za to, co jsme si mysleli. Zkušenosti toho druhu máme s dívkami každý den.“ Tato muka však byla teprve začátkem mých zkoušek.

‚Tu krev přijmete‘

Test ultrazvukem ukázal, že mám na jednom vejcovodu velký nádor. Měl velikost asi jako malý grapefruit. Operace byla nezbytná.

Bez váhání jsem lékařům řekla, že nepřijmu transfúzi krve, ale že proti krevním náhražkám nic nenamítám. Oni trvali na tom, že krev je nutná.

Jeden medik na mě zavrčel: „Před časem tady byl jeden člověk od vás a říkal totéž, co vy, ale když se jeho stav zhoršil, stejně transfúzi přijal.“

„U mě je to jiné,“ odpověděla jsem, „protože moje ano znamená ano a moje ne znamená ne. Nikdy svoji ryzost neporuším.“

Později přišli k mému lůžku tři lékaři a vyptávali se mě na můj postoj ke krvi. Vysvětlila jsem jim, že Bible křesťanům říká, aby „se zdržovali . . . krve“. — Skutky 15:20.

„Ale vy nebudete přijímat krev ústy,“ argumentovali. „Dostanete ji do žíly.“

Řekla jsem, že ať se přijímá ústy, nebo žilou, pořád je to krev.

V sobotu 14. března, týden poté, co bolesti začaly, mě vyšetřoval hlavní chirurg. Byl to totiž on, kdo mě měl operovat. Do té doby mi břicho oteklo až k hrudníku.

Zeptal se: „Informovali vás, že budete muset dostat krev?“

„To mi řekli, pane doktore, ale já ji nepřijmu,“ odpověděla jsem.

„Já vám něco řeknu,“ pokračoval. „Vy tu krev přijmete. Když to neuděláte, zemřete. Jestliže v pondělí, až přijdu, pro vás nebude připravena krev, nebudu vás operovat. Žádná krev — žádná operace.“

Pak uviděl vedle mé postele knihu a zeptal se: „To je vaše Bible?“ Odpověděla jsem, že ne; byla to moje kniha Největší člověk, který kdy žil.a Hlavní chirurg mi řekl, že bych se pomocí té knížky měla modlit, abych nezemřela. Vysvětlila jsem mu, že my modlitby nečteme z knih. Kdykoli máme nějaký problém, modlíme se k Jehovovi ze srdce.

Během dalších dvou dnů neustále přicházeli lékaři i sestry a naléhali na mě, abych souhlasila s krevní transfúzí. Říkali mi, že na smrt jsem příliš mladá. „Přijměte krev a zůstaňte naživu,“ radili mi.

„Jehova je na mé straně“

V tomto čase tísně jsem četla Žalm 118, jehož část zní: „Z tísnivých okolností jsem vzýval Jah; Jah odpověděl a postavil mě na prostorné místo. Jehova je na mé straně; nebudu se bát. Co mi může udělat pozemský člověk?“ — Žalm 118:5, 6.

Když jsem rozjímala o těchto verších, moje víra v Jehovu zesílila. Toho rána přišli do nemocnice moji rodiče. Ukázala jsem jim ten žalm a také oni se cítili posíleni ve víře.

Mezitím tatínek a maminka nejen podporovali mé rozhodnutí nepřijmout krev, ale také se za mě modlili. Členové našeho sboru se za mě neustále modlili a povzbuzovali mě z Písem.

„Nejsme kouzelníci“

V pondělí 16. března ráno, v den, na který byla naplánována operace, vešel jeden lékař do mého pokoje a viděl, že držím kartičku Závazný pokyn pro lékaře, která vysvětluje mé stanovisko ke krevní transfúzi. Řekl: „Co to je? Opravdu myslíte vážně, co říkáte?“

„Ano, krev nepřijmu.“

„Dobrá,“ řekl, „to znamená, že zrušíme vaši operaci. Žádná operace nebude.“

Lékař potom z mého pokoje telefonoval mamince. Řekla mu: „Je dost velká, aby se rozhodla sama. Nemohu rozhodovat za ni. Říká, že její svědomí školené Biblí jí nedovolí, aby krev přijala.“

Nato hodil můj spis na stůl a rozzuřeně vyrazil z pokoje. Dalších pět hodin se nic nedělo. Měla jsem bolesti a nemohla jsem jíst; žádná jiná nemocnice už v naší oblasti nebyla.

Potom, k mému překvapení, přivezli vozík, aby mě odvezli na operační sál, kam medikové chodili sledovat průběh operace. V ruce jsem svírala svou kartičku s nápisem „Žádnou krev“. Cestou na sál jsem kromě chirurgických nástrojů viděla i krevní konzervy. Začala jsem usedavě plakat a říkala jsem, že krev nepřijmu. Jedna sestra mi řekla, abych kartičku upustila na podlahu, že s ní na sál nemohu. Řekla jsem, že bez kartičky dovnitř nepůjdu a že ji chci ukázat hlavnímu chirurgovi. Sestra mi kartičku vytrhla a šla mu ji na sál ukázat. Hlavní chirurg a pět dalších lékařů, každý z nich oblečen v chirurgickém plášti, za mnou ihned vyšli ven.

Hlavní chirurg zuřil. Zavolal moji maminku, ukázal na moje břicho a řekl jí: „Podívejte se, paní. Nevíme, co uvnitř najdeme. Pokud budeme muset hodně řezat, bude silně krvácet. Chcete, aby vykrvácela?“

Maminka odpověděla: „Pane doktore, vím, že Jehova bude při ní. A bude i při vás. Prostě dělejte, co můžete, a to ostatní nechte na Jehovovi.“

Doktor na to řekl: „Nejsme kouzelníci ani bylinkáři. Žijeme z toho, co jsme se naučili. Bez krve tuto operaci nemohu provést.“

Maminka ho znovu úpěnlivě prosila, aby jen dělal, co může. Nakonec s operací bez krve souhlasil. Zeptal se mě, zda se bojím. Řekla jsem mu na to: „Nebojím se smrti. Vím, že Jehova je se mnou.“

„Služte dál svému Bohu“

Operace byla za hodinu hotová. Otevřeli mě, a k údivu nemocničního personálu odstranili nádor celkem snadno.

Jeden z lékařů potom mamince řekl, že medici si večer na koleji povídali o mém případu. Když maminka nebo já do této nemocnice dnes přijdeme, věnují nám zvláštní péči.

Dva dni po operaci ke mně přišel můj operatér. Zeptal se mě, jak se mi daří, a pak řekl: „Měla byste dál sloužit svému Bohu. Opravdu vám pomohl.“

[Poznámka pod čarou]