Mladí lidé, kteří měli „moc nad to, co je normální“

JSI mladý. Je ti jen dvanáct let. Žiješ v rodině, kde tě milují. Ve škole máš své oblíbené přátele. Jezdíš na výlety na pláž a do hor. Pociťuješ bázeň, když se díváš na noční oblohu plnou hvězd. Máš před sebou celý život.

A teď máš rakovinu. Taková zpráva je pohromou i pro šedesátiletého člověka. Když je ti dvanáct, je to naprosto zdrcující.

Lenae Martinezová

Tak se to jevilo dvanáctileté Lenae Martinezové. Měla naději, že bude žít věčně na rajské zemi. Tato víra byla posilována biblickým poučováním, jež dostávala od svých rodičů, kteří jsou svědky Jehovovými. Vždyť i ona sama četla v Bibli, že země bude trvat na neurčitý čas, že země byla vytvořena k tomu, aby byla věčně obývána a že ji navždy zdědí mírní lidé. — Kazatel 1:4; Izajáš 45:18; Matouš 5:5.

Teď byla Lenae v dětské nemocnici Valley Children’s Hospital ve Fresnu v Kalifornii (USA). Byla přijata pro onemocnění, které vypadalo jako zánět ledvin. Při vyšetření se však ukázalo, že má leukémii. Lékaři, kteří Lenae ošetřovali, rozhodli, že je okamžitě potřeba podat transfúzi koncentrovaných červených krvinek s destičkami a zahájit chemoterapii.

Lenae řekla, že nechce žádnou krev ani krevní produkty, že ji rodiče učili, že to Bůh zakazuje, jak je patrné z biblických knih 3. Mojžíšovy a Skutků. „Svatý duch a my sami jsme totiž uznali za dobré nepřidávat vám žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: Abyste se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a zardoušeného a smilstva.“ (Skutky 15:28, 29) Rodiče ji v tomto postoji podporovali, ale Lenae zdůrazňovala, že to je její rozhodnutí a že je pro ni velmi důležité.

Lékaři mluvili s Lenae a s jejími rodiči mnohokrát. Přesto přišli odpoledne znovu. Lenae o této návštěvě řekla: „Cítila jsem se opravdu slabá, protože jsem měla bolesti a zvracela jsem spoustu krve. Ptali se mě na stejné věci, jenom jiným způsobem. Znovu jsem jim řekla: ‚Nechci žádnou krev ani krevní produkty. Raději zemřu, bude-li to nutné, než abych porušila svůj slib Jehovovi, že budu činit jeho vůli.‘“

Lenae pokračovala: „Další ráno tam byli zase. Počet krevních destiček klesl a měla jsem pořád vysokou horečku. Řekla bych, že tentokrát mi lékaři naslouchali více. Nebyli sice s mým postojem spokojeni, ale řekli, že jsem na dvanáct let velmi zralá. Později přišel můj dětský lékař a řekl mi, že ho to mrzí, ale jediné, co mi pomůže, je chemoterapie a transfúze. Když odcházel, řekl, že se později vrátí.

Poté, co odešel, jsem začala hrozně brečet, protože tento lékař se o mě staral od narození a nyní jsem měla pocit, jako by mě zradil. Když pak přišel, řekla jsem mu, jaké pocity ve mně vyvolal — že se mi zdá, jako by o mě ztratil zájem. To ho překvapilo a řekl, že je mu to líto. Nechtěl mě ranit. Podíval se na mě a řekl: ‚Víš, Lenae, má-li to tak být, pak se určitě sejdeme v nebi.‘ Sundal si brýle a s očima plnýma slz mi řekl, že mě má rád, a vřele mě objal. Poděkovala jsem mu a řekla: ‚Děkuji vám. Mám vás taky ráda, pane doktore Gillespie. Já ale doufám, že budu po vzkříšení žít na rajské zemi.‘“

Pak přišel lékař, lékařka a jeden právník a řekli rodičům Lenae, aby z pokoje odešli, že s ní chtějí mluvit o samotě. Rodiče jim vyhověli. Během celého rozhovoru byli doktoři velmi ohleduplní a laskaví a hluboce na ně zapůsobil Lenain jasně srozumitelný způsob vyjadřování a její hluboké přesvědčení.

Když s ní byli sami, mluvili o tom, že umírá na leukémii, a řekli jí: „Transfúze krve ti prodlouží život. Odmítneš-li krev, zemřeš během několika dnů.“

„O co se prodlouží můj život,“ zeptala se Lenae, „jestliže krev přijmu?“

„Asi o tři až šest měsíců,“ odpověděli.

„Co mohu udělat za šest měsíců?“ zeptala se Lenae.

„Můžeš zesílit. Můžeš dělat spoustu věcí. Můžeš se podívat do parku Disney World. Můžeš se podívat na mnoho jiných míst.“

Lenae se krátce zamyslela a pak odpověděla: „Sloužila jsem Jehovovi po celý svůj život, dvanáct let. Slíbil mi věčný život v ráji, když ho budu poslouchat. Neodvrátím se teď od něho kvůli šesti měsícům života. Chci být věrná až do smrti. Vím, že pak mě v patřičném čase vzkřísí ze smrti a dá mi věčný život. Budu mít pak spoustu času, abych dělala to, co chci.“

Na oba lékaře a právníka to viditelně udělalo silný dojem. Pochválili ji a odešli. Rodičům řekli, že Lenae přemýšlí a mluví jako dospělý člověk a že je schopna dělat vlastní rozhodnutí. Lékaři a právník doporučili etické komisi dětské nemocnice ve Valley, aby se na Lenae pohlíželo jako na zralou nezletilou. Tato komise složená z lékařů a dalších zdravotnických pracovníků a také profesora etiky ze státní univerzity ve Fresnu došla k rozhodnutí umožnit Lenae, aby dělala o své léčbě vlastní rozhodnutí. Prohlásili Lenae za zralou nezletilou. Nepožadovali žádný soudní příkaz.

Po dlouhé, těžké noci, 22. září 1993 v půl sedmé ráno, zemřela Lenae v náručí své matky. Důstojnost a pokoj té noci se všem přítomným vryly do mysli. Na vzpomínkovém shromáždění bylo 482 přítomných, včetně lékařů, zdravotních sester a učitelů, na které udělala Lenaina víra a ryzost velký dojem.

Rodiče a přátelé Lenae byli hluboce vděčni lékařům, zdravotním sestrám a vedení dětské nemocnice ve Valley za to, že byli tak vnímaví a rozpoznali zralost této nezletilé dívky a že se vše rozhodlo bez soudního řízení.

Crystal Mooreová

Takové ohledy však nebrali na sedmnáctiletou Crystal Mooreovou, když byla přijata do Columbia Presbyterian Medical Center v New Yorku. Trpěla zánětlivým onemocněním střev. Crystal i její rodiče po přijetí do nemocnice opakovaně zdůrazňovali, že ona odmítá přijmout krev. Nechtěla zemřít; ale přála si lékařské ošetření, které by bylo v souladu s biblickým příkazem zdržovat se krve. — Skutky 15:28, 29.

Lékaři, kteří Crystal ošetřovali, si byli jisti, že za této situace je potřeba krevní transfúze. Jeden lékař bez obalu prohlásil: „Pokud Crystal nedostane do čtvrtka 15. června transfúzi krve, pak do pátku 16. června zemře!“ Crystal do 16. června nezemřela a nemocnice požádala Nejvyšší soud státu New York o zmocnění podávat transfúze proti vůli pacientky.

Při jednání, které bylo v ten den ráno v nemocnici narychlo svoláno, prohlásil jeden z lékařů, že Crystal potřebuje okamžitě dvě jednotky krve a možná by potřebovala nejméně ještě dalších deset jednotek. Dále tvrdil, že pokud by se Crystal snažila klást odpor, přivázal by jí zápěstí k posteli a svázal nohy, aby se mohla podat transfúze. Crystal řekla, že bude „křičet a bránit se“, jestliže se pokusí dát jí transfúzi, a že jako svědek Jehovův bude pokládat jakékoli násilné podání krve za stejně odporné jako znásilnění.

Přesto, že právní zástupce Crystal opakovaně vznášel žádost o to, aby byla vyslechnuta, soud nedal Crystal možnost, aby prokázala schopnost sama se rozhodovat a obhájit se u soudu. Crystal právě dostala ocenění v Super Youth Program (program o nejlepší mladistvé) za své vynikající studijní výsledky a přední postavení na své střední škole, přesto však soudkyně, která vedla soudní řízení, nedovolila, aby Crystal oficiálně předstoupila před soud a odmítla krev. Byla tím popřena práva, která Crystal ve vlastním soudním řízení měla; právo rozhodovat o svém vlastním těle, právo na ochranu osobnosti a právo na náboženskou svobodu.

Ačkoliv soud, u kterého probíhalo řízení, nedovolil Crystal, aby svědčila u soudu, přesto soudci navštívili Crystal, když byla sama v nemocničním pokoji, a byli tam asi dvacet minut. Po návštěvě řekla soudkyně, že Crystal je „zjevně mimořádně inteligentní“ a „velmi dobře se vyjadřuje“, a uznala, že Crystal „má jistě zdravou mysl“ a „je schopna v plné míře formulovat, co si myslí“. I přes tyto závěry soud tvrdě odmítal umožnit Crystal, aby rozhodovala, jakou lékařskou péči si zvolí.

V neděli 18. června ráno bylo nutné okamžitě provést operaci. Crystal s operací souhlasila, ale dále odmítala krev. Během zákroku ztratila pouze sto mililitrů krve. Přesto lékaři tvrdili, že by mohlo být zapotřebí pooperační transfúze krve. Jeden lékař však prohlásil, že žádná transfúze nutná není. Během minulých třinácti let léčil podobné případy běžně bez krve a žádná pooperační transfúze nikdy nebyla nutná.

Dne 22. června 1989 získala nemocnice od soudu dočasné poručnictví nad Crystal, aby jí mohla poskytnout krevní transfúze pouze v případě, bude-li „nutné ji chránit a zachránit její život“. Toto poručnictví skončilo, když byla Crystal propuštěna z nemocnice. Crystal nikdy nepotřebovala krev a žádnou nedostala, ale je šokující, když si člověk uvědomí, jak soud s Crystal zacházel.

Crystal byla propuštěna z nemocnice a potom s výborným prospěchem ukončila střední školu. Krátce nato začala sloužit plným časem jako svědek Jehovův. Stala se průvodkyní ve sjezdovém sále svědků Jehovových v Jersey City a dobrovolně pracovala jako členka pracovní skupiny, která staví a opravuje sály Království.

Nicméně, lékaři v Columbia Presbyterian Medical Center řekli, že pokud do 15. června nedostane transfúzi, potom do 16. června zemře, a když se bude transfúzi bránit, přivážou ji za ruce a nohy k posteli. Jestliže lékaři, kteří chtějí získat u soudu povolení k podání krve, budou bezostyšně prohlašovat, že pokud jim soudce okamžitě nevyhoví, pacient zemře — připomeňte jim případ Crystal Moorové.

Lisa Kosacková

Lisina první noc v torontské nemocnici Sick Children’s Hospital byla horší než děsivý noční sen. Do nemocnice byla přijata ve čtyři hodiny odpoledne a okamžitě jí provedli sérii různých vyšetření. Na pokoj se dostala až ve čtvrt na dvanáct v noci. O půlnoci — ale ať Lisa sama vypráví, co se stalo. „O půlnoci vešla sestřička a řekla: ‚Mám ti dát krev.‘ Vykřikla jsem: ‚Nemohu si vzít krev, protože jsem svědek Jehovův. Myslela jsem, že to víte! Myslela jsem, že to víte!‘ ‚No jo, to vím,‘ řekla a vzápětí vyndala jehlu a připojila na ni krev. Křičela jsem a byla jsem hysterická.“

Jak necitelné a kruté zacházení s nemocným a vylekaným dvanáctiletým děvčátkem uprostřed noci a v cizím prostředí! Rodiče dali Lisu do této torontské nemocnice v naději, že zde najdou laskavé a spolupracující lékaře. Místo toho byla jejich dcera vystavena trýznivé půlnoční transfúzi, ačkoliv Lisa i její rodiče jsou přesvědčeni, že přijímání krve a krevních produktů je porušením Božího zákona, a proto se nemají používat. — Skutky 15:28, 29.

Následující den ráno žádala nemocnice o soudní příkaz k transfúzi. Soudní řízení trvalo pět dnů a předsedal mu soudce David R. Main. Probíhalo v nemocničním pokoji a Lisa byla všech pět dnů přítomna. Lisa měla akutní myeloidní leukémii, která obvykle končí smrtí, i když lékaři uváděli, že 30 procent případů se vyléčí. Lékaři předpisovali četné transfúze a intenzívní chemoterapii — léčení, které je spojeno s velikými bolestmi a oslabujícími vedlejšími účinky.

Čtvrtý den soudního řízení byla Lisa vyslechnuta. Jedna z otázek, kterou dostala, byla, jak se cítila, když jí uprostřed noci násilím vnutili transfúzi. Řekla, že se cítila jako pes, na kterém se provádí nějaký pokus, že měla pocit, jako by byla znásilněna, a že někteří lidé mají pocit, že si k ní mohou cokoliv dovolit, protože není plnoletá. Bylo pro ni hrozné, když viděla, jak krev někoho jiného proudí do ní, a uvažovala, zda z krve nedostane AIDS nebo hepatitidu či nějakou jinou infekci. A hlavně měla obavy, jak se Jehova bude dívat na to, že porušila jeho zákon nepřijímat krev jiného člověka do svého těla. Řekla, že pokud k tomu dojde znovu, „bude se bránit, skopne stojan s transfúzní soupravou, vytrhne si nitrožilní jehlu, bez ohledu na to, jak bolestivé to bude, a zničí sáček s krví“.

Její právní zástupce se zeptal: „Jaký pocit v tobě vyvolává to, že Společnost pro pomoc dětem žádá, abys byla odňata z péče rodičů a svěřena jim?“

„No, velmi, velmi mě to zlobí; mám pocit, že jsou krutí, protože rodiče mě nikdy nebili, milují mě a já miluji je, a kdykoliv jsem měla hnisavou angínu nebo chřipku nebo cokoliv jiného, vždycky se o mě starali. Celý jejich život se točil kolem mě, a teď, jenom proto, že se objevil někdo, kdo s námi nesouhlasí, prostě přijdou a vezmou mě rodičům. Myslím si, že to je velmi, velmi ubohé, a jsem hrozně pobouřena.“

„Chceš zemřít?“

„Ne. Myslím, že nikdo nechce zemřít; ale pokud mám zemřít, nebojím se toho, protože vím, že mám naději na věčný život v ráji na zemi.“

Když Lisa statečně mluvila o své hrozící smrti, o své víře v Jehovu a o svém rozhodnutí dál poslouchat jeho zákon o svatosti krve, mnozí z přítomných měli v očích slzy.

„Liso,“ pokračoval její právní zástupce, „změní se něco, jestliže se dozvíš, že soud nařídil, aby ti byla dána transfúze?“

„Ne, protože já jsem rozhodnuta zůstat věrná svému Bohu a poslouchat jeho příkazy, protože Bůh je mnohem vyšší než jakýkoli soud nebo člověk.“

„Liso, jak by sis přála, aby soudci rozhodli tento případ?“

„No, přála bych si, aby soudci rozhodli, že mě pošlou zpátky k rodičům, abych byla znovu v jejich péči a byla šťastná, abych mohla jít domů a být tam, kde je mi dobře.“

A tak to soudce Main také rozhodl. Následují výňatky z jeho rozhodnutí.

„L. řekla soudu jasně a věcně, že pokud se někdo pokusí dát jí transfúzi krve, bude proti této transfúzi bojovat celou svou silou. Řekla, a já jí věřím, že bude křičet a zápasit a že si vytrhne z paže injekční zařízení a bude se snažit zničit krev ve vaku nad svou postelí. Odmítám vydat příkaz, kterým bych toto dítě vystavil takovým mukám.“

Ohledně násilné půlnoční transfúze řekl:

„Musím konstatovat, že podle paragrafu 15(1) byla diskriminována pro své náboženství a svůj věk. Když jí za těchto okolností byla dána krevní transfúze, bylo podle paragrafu 7 porušeno její právo na osobní bezpečnost.“

Zajímavý dojem na něj udělala Lisa sama:

„L. je hezká, mimořádně inteligentní, dobře se vyjadřuje, je zdvořilá, vnímavá a — co je nejdůležitější — velmi statečná. Projevuje moudrost a zralost, která je značně větší, než je přiměřené jejímu věku, a domnívám se, že je na místě říci, že má všechny pozitivní stránky, které by si rodiče obecně přáli u svého dítěte. Má dobře promyšlené, pevné a jasné náboženské přesvědčení. Podle mého názoru tímto přesvědčením neotřesou žádné domluvy z jakéhokoliv zdroje ani tlak od rodičů nebo kohokoli jiného, včetně soudního příkazu. Domnívám se, že by L. K. měla být dána možnost, aby se svou nemocí zápasila důstojně a s klidnou myslí.“

„Žádost o poručnictví se zamítá.“

Ten den opustila Lisa a její rodina nemocnici. Lisa opravdu zápasila se svou nemocí důstojně a s klidnou myslí. Zemřela pokojně doma, v láskyplném objetí své matky a otce. Připojila se tak k řadě mnoha jiných mladých svědků Jehovových, kteří dali Boha na první místo. Proto se spolu s nimi bude těšit ze splnění Ježíšova slibu: „Kdo ztrácí svůj život kvůli mně, nalezne jej.“ — Matouš 10:39, Reference Bible, poznámka pod čarou.

Ernestine Gregoryová

Ernestině bylo sedmnáct let, když u ní byla zjištěna leukémie. Při hospitalizaci odmítla souhlasit s použitím krevních produktů na podporu zamýšlené chemoterapie. Vzhledem k Ernestininu odmítnutí a k tomu, že i její matka podpořila volbu bezkrevní léčby, nemocnice oznámila záležitost sociálním pracovníkům v Chicagu (Illinois, USA). Ti zase žádali o soudní příkaz k použití krve. Bylo nařízeno jednání, při kterém soud vyslechl Ernestinu, ošetřujícího lékaře, psychiatra a právní zástupkyni a rovněž další zúčastněné lidi.

Ernestine řekla svému lékaři, že nechce krev. Že je to její osobní rozhodnutí, které je založeno na poznání Bible. Že i podání transfúze na základě soudního příkazu je projevem neúcty k Božímu zákonu a je v jejích očích nesprávné, bez ohledu na to, jakou pravomoc soud má. Že není proti lékařskému ošetřování a nechce zemřít. Že jejím rozhodnutím není sebevražedné přání zemřít; nicméně že ze smrti nemá strach.

Doktor Stanley Yachnin potvrdil, že „na něj udělala velký dojem Ernestinina zralost, její vědomí svébytnosti“ a upřímnost jejího náboženského přesvědčení. Doktor rovněž řekl, že Ernestine chápala charakter a důsledky své nemoci. Vzhledem k tomu, že Ernestine rozuměla situaci, doktor Yachnin nepokládal za nutné přizvat psychiatra nebo psychologa.

Nicméně, jeden psychiatr pozván byl. Psychiatr doktor Ner Littner mluvil s Ernestinou a potom dospěl k názoru, že její zralost odpovídá věku 18 až 21 roků. Prohlásil, že Ernestine prokázala, že chápe důsledky přijetí či odmítnutí krevní transfúze. Řekl, že Ernestine přijala takové stanovisko ne proto, že byla pod vlivem někoho jiného, ale proto, že je o tom sama přesvědčena. Doktor Littner řekl, že by se Ernestině mělo umožnit, aby v této otázce udělala své vlastní rozhodnutí.

Jane McAteeová, právní zástupkyně nemocnice, potvrdila, že po rozhovoru s Ernestinou je přesvědčena, že dívka chápe závažnost své nemoci, a „je zřejmé, že si je plně vědoma závažnosti svého rozhodnutí a je schopna přijmout jeho důsledky“.

Ernestinina slova zapůsobila velmi silně i na soud. Soud shledal, že Ernestine je zralá sedmnáctiletá dívka, která své rozhodnutí udělala samostatně, a že chápe, v jaké zoufalé situaci je. Prokázala se sice jako zralá mladá žena, která je schopna ohledně své léčby udělat na základě informací promyšlené rozhodnutí, které je v souladu s hluboce zakořeněnými hodnotami a jejím přesvědčením, ale soud přesto překvapivě vydal rozhodnutí, které transfúzi krve povolovalo.

Odvolání proti soudnímu rozhodnutí bylo vzneseno nejprve k odvolacímu soudu státu Illinois. V rozhodnutí dva proti jednomu odvolací soud rozhodl, že Ernestine nemůže být nucena podrobit se krevní transfúzi proti své vůli. Soud to zdůvodnil prvním z deseti dodatků k americké ústavě. Jedná se o právo na svobodu uctívání spolu s ústavním právem na ochranu osobnosti. To zaručuje Ernestinino právo, aby jako zralá nezletilá odmítla z náboženských důvodů transfúzi krve.

Pracovníci péče o dítě se pak proti rozhodnutí odvolacího soudu odvolali k Nejvyššímu soudu státu Illinois. Tento soud však rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil a rozhodl, že i když je Ernestine nezletilá, má právo odmítnout léčení, proti kterému má námitky. Tento Nejvyšší soud založil své rozhodnutí jak na občanském právu rozhodnout o svém těle, tak na soudním rozhodnutí o statutu zralého nezletilého. Měřítka, která se mají uplatňovat pro případy zralých nezletilých v Illinois, byly Nejvyšším soudem Illinois shrnuty v následujícím prohlášení:

„Jsou-li jasné a přesvědčivé doklady o tom, že nezletilá je dostatečně zralá, aby chápala důsledky svého jednání, a že nezletilá je dostatečně zralá, aby dělala závěry jako dospělý člověk, pak jí statut zralého nezletilého umožňuje, aby požívala občanského práva souhlasit s lékařskou léčbou, nebo ji odmítnout.“

Ernestine nedostala žádnou chemoterapii ani transfúzi, a přece nezemřela na leukémii, jak o tom chtěli lékaři přesvědčit soud. Ernestine byla pevná a dala Boha na první místo, podobně jako jiní mladí lidé, o kterých byla zmínka dříve. Každý z nich dostal „moc, která je nad to, co je normální“. — 2. Korinťanům 4:7.

[Rámeček na straně 13]

Nebezpečí krevní transfúze

Časopis The New England Journal of Medicine ve vydání ze 14. prosince 1989 uvedl, že jediná jednotka krve může obsahovat takové množství viru AIDS, jež by mohlo nakazit více než 1,75 miliónu lidí!

V roce 1987, když se stalo známým, že se při dobrovolném dárcovství krve přenáší AIDS, si autoři knihy Autologous and Directed Blood Programs posteskli: „Byla to ta nejtrpčí ironie v lékařství: že vzácný životodárný dar v podobě krve by se mohl změnit ve smrtící nástroj.“

Doktor Charles Huggins, ředitel transfúzní služby v jedné nemocnici v Massachusetts (USA) řekl: „Je to ta nejnebezpečnější látka, jaká se v lékařství používá.“

Časopis Surgery Annual udělal závěr: „Je jasné, že nejbezpečnější transfúze je ta, která nebyla podána.“

Vzhledem k tomu, že při pooperačním podání transfúze se mnohem častěji objeví rakovina znovu, doktor John S. Spratt v časopise The American Journal of Surgery ze září roku 1986 řekl: „Chirurgové operující rakovinu by se měli stát chirurgy operujícími bez krve.“

Časopis Emergency Medicine uvedl: „Naše zkušenosti se svědky Jehovovými by mohly být hodnoceny tak, že není nutné tolik — jak jsme si dříve mysleli — spoléhat na transfúze krve, které s sebou nesou potencionální komplikace.“

Časopis Pathologist se vyjádřil k tomu, že svědkové Jehovovi odmítají krev: „Existují závažné doklady, které přes protesty majitelů krevních bank, tvrdících opak, odmítavé stanovisko svědků podporují.“

Doktor Charles H. Baron, profesor práva na bostonské právnické fakultě, se ohledně odmítání krve svědky Jehovovými vyjádřil takto: „Má z toho užitek celá americká společnost. Díky činnosti výborů pro styk s nemocnicemi, které svědkové vytvářejí, je menší předpoklad zbytečných krevních transfúzí — a to jednak u samotných svědků Jehovových, jednak u jiných pacientů.“