Mladí lidé se ptají . . .

Co když se zamiluji do nevěřícího člověka?

„Mám problém,“ svěřila se jedna křesťanská dívka. „Šíleně jsem se zamilovala do našeho souseda. Je laskavý, zdvořilý a pozorný, ale je tu jeden problém — nemiluje Jehovu. Vím, že není správné, abych ho měla ráda, ale nevím, jak ovládnout své city k němu.“

Markovi bylo čtrnáct let, když se ocitl v podobné situaci. Zamiloval se do dívky, která nesdílela jeho náboženské přesvědčení.a „Sníval jsem o tom, jaké by to bylo, kdybychom byli spolu, kdybychom se vzali,“ říká. „Věděl jsem ale, že to není správné.“

POBLOUZNĚNÍ a zamilovanost jsou v mládí běžné; tehdy totiž citové podněty sílí. (Srovnej 1. Korinťanům 7:36.) Mladí lidé nemají možnost dát průchod svým citům, a proto se zamilovávají do oblíbených učitelů, osobností ze světa zábavy a podobně. Navázat osobní vztah k těmto dospělým je většinou nemožné, a proto jsou tyto lásky krátkodobé a relativně neškodné.b Ale co když sis vytvořil silný vztah k nějakému vrstevníkovi, který je ochoten a schopen vztah navázat, ale prostě nesdílí tvé náboženské přesvědčení?

Někteří lidé v tom možná žádný problém nevidí. Vždyť mnoho mladých lidí se o náboženství vůbec nezajímá a ani ti, kdo se o ně zajímají, nemusí známost s člověkem jiného vyznání vždy považovat za něco nesprávného. Svobodomyslní lidé to snad dokonce schvalují. Mnoho dospělých však v takových vztazích vidí možné problémy, zvlášť pokud tyto vztahy vyústí v manželství. Pisatelka Andrea Eaganová proto mladým lidem radí: „Není důležité, zda máte stejné náboženské kořeny, pokud ani jeden z vás není nábožensky založený. Avšak pokud pro jednoho z vás nebo pro oba je náboženství důležité, měli byste náboženské rozdíly skutečně brát v úvahu . . . Nemusíte být zajedno, pokud jde o náboženství . . ., ale musíte být schopni spolu žít.“

Taková rada snad vypadá rozumně, ale ve skutečnosti se v ní zračí „moudrost tohoto světa“. (1. Korinťanům 3:19) Bible ukazuje, že milostný vztah mezi věřícím a nevěřícím vyvolává sporné otázky, které jsou daleko důležitější než to, zda se dva lidé k sobě hodí. Mladí svědkové Jehovovi vědí, že to je věc poslušnosti Božího slova. Boží slovo křesťany nabádá, aby sňatek uzavřeli „pouze v Pánu“. (1. Korinťanům 7:39) Chodit s někým není pouhá zábava, je to předehra manželství, proto by se Bohu nelíbilo, kdyby si jeho služebník vytvořil milostný vztah k někomu, kdo Jehovovi svůj život neoddal.

Přesto někteří mladí svědkové zjistili, že je přitahuje někdo nevěřící. Jak se to může stát? Co bys měl dělat, pokud jsi v takové situaci ty sám?

Jak se to může stát

V první řadě si uvědom, že všichni lidé jsou náchylní k chybám. „Chyby — kdo je může rozeznat?“ ptal se žalmista. (Žalm 19:12) Mladí lidé jsou zvlášť náchylní k omylům v oblasti milostných vztahů. Proč? Prostě proto, že nemají dostatek prozíravosti, která se získává zkušenostmi a věkem. (Přísloví 1:4) Mladí křesťané mají málo zkušeností s jednáním s osobami opačného pohlaví a možná prostě nevědí, jak se vyrovnat s tím, když se k někomu cítí přitahováni nebo když o ně někdo projevuje zájem.

Tak to bylo i u Šárky, když si uvědomila, že se do ní zamiloval jeden její spolužák. „Věděla jsem, že se mu líbím,“ řekla Šárka. „Při obědě vždycky přišel a sedl si vedle mě. Když jsme studovali v knihovně, vyhledával mě.“ Šárčiny city k němu začaly sílit. Marek, o kterém jsme se již zmínili, má podobné vzpomínky: „Vídali jsme se vždycky o tělocviku. Snažila se, aby se mnou mohla mluvit. Navázat přátelství nebylo obtížné.“ V případě čtrnáctileté Petry šel chlapec ze sousedství tak daleko, že jí z lásky dal prstýnek.

Je nutné připustit, že svědek není vždycky tou nevinnou obětí pokusů o sblížení. Jedna dívka pouze opětovala zřejmý zájem, který jí projevoval křesťanský chlapec Jakub. Vyšlo to najevo, když ta dívka jednou přišla do sálu Království a Jakuba tam hledala.

Ať to bylo jakkoli, možná už víš, že navázat takový vztah nebylo správné. Ale odolávat pozornosti člověka opačného pohlaví je někdy těžké. Tak třeba Ondřej. Když byl v prvním ročníku střední školy, jeho rodiče se rozvedli. „Potřeboval jsem někoho, s kým bych si mohl povídat,“ vzpomíná. Zdálo se, že jedna dívka ve škole pro něj vždy měla ta správná slova povzbuzení. Brzy se rozvinul milostný vztah.

Nebezpečí

Pokud těmto pocitům dovolíš, aby se rozvíjely, můžeš se dostat do skutečných problémů. Přísloví 6:27 říká: „Může si muž shrabat do náruče oheň, aniž se propálí samotné jeho oděvy?“ Uvažuj například o tom, co prožila dívka Klára. Byla sice vychována jako křesťanka, ale začala se citově vázat na jednoho chlapce ze školy. „Byl to jeden z nejoblíbenějších a nejobdivovanějších kluků ve škole,“ vzpomíná Klára. Zanedlouho tajně chodila na večírky, kde bylo normální, že se užívaly drogy. „Strašně jsem se bála, ale byla jsem zamilovaná. Přišla jsem do jiného stavu.“ Klára se za svého chlapce provdala, ale on byl brzy odsouzen do vězení za ozbrojenou loupež. Varování Bible se opět ukázalo jako pravdivé: „Špatná společenství kazí užitečné návyky.“ — 1. Korinťanům 15:33.

Tím nechceme říci, že všichni mladí lidé, kteří nejsou svědky Jehovovými, jsou nemorální nebo berou drogy. Přinejmenším však neuznávají tytéž hodnoty a nesdílejí stejné názory a cíle jako mladí svědkové. První dopis Korinťanům 2:14 vysvětluje, že nevěřící člověk prostě „nepřijímá věci Božího ducha, neboť jsou pro něj pošetilostí; a nemůže je poznat, protože jsou zkoumány duchovně“. Přemýšlej o tom, jak silně náboženské hodnoty utvářely tvoje cítění — radost, kterou prožíváš na sborových shromážděních, vzrušení, když poselství Bible sděluješ vnímavému člověku, potěšení, když studuješ samotnou Bibli. Může nevěřící pochopit — natož sdílet — takové pocity? Sotva.

Pavel proto křesťany nabádá: „Nedejte se nerovně spojit jhem s nevěřícími. Vždyť co má společného spravedlnost a bezzákonnost? Nebo jaké podílnictví má světlo s tmou? Jaký je dále soulad mezi Kristem a Belialem? Nebo jaký podíl má věřící s nevěřícím?“ (2. Korinťanům 6:14, 15) Mladá Soňa se o tom na vlastní kůži přesvědčila, když navázala vztah k nevěřícímu člověku. Připouští: „Mít společníka, který tvoji horlivost pro Jehovu a tvoji lásku k němu nesdílí, je tou nejhorší osamělostí, jakou si jen můžeš představit. Po citové stránce tě to ničí. Je-li pravda hnací silou tvého života, musíš ji s někým sdílet — prostě musíš! Když se o ni nemůžeš podělit se svým druhem, protože je nevěřící, máš pocit strašné prázdnoty.“

V takovém vztahu se tedy náboženství nestane společným základem, ale stane se pravděpodobně hlavním předmětem sporů. Snadno bys mohl cítit, že kvůli tomu, abys udržel pokoj, jsi nucen tlumit svůj zájem o duchovní věci. Budeš-li to však dělat, jen to zničí tvé duchovní smýšlení. Jedna mladá žena vypráví: „Dost blízce jsem se spřátelila s klukem, který nebyl svědkem. Ale jak přátelství rostlo, začala jsem si uvědomovat, že jsem do něho zamilovaná. Můj vztah k Jehovovi pro mě pozvolna přestával být důležitý; nejdůležitější pro mě byl můj vztah k tomuto chlapci. Už jsem nechtěla chodit na shromáždění, stýkat se se svými křesťanskými bratry nebo chodit do kazatelské služby. Být s ním — to bylo jediné, co jsem chtěla. Další dva roky jsem byla jako svědek nečinná. Celou tu dobu můj ‚přítel‘ moji lásku neopětoval. Stále jsem si myslela, že se to jednoho dne změní, ale to se nikdy nestalo.“

Ano, když si vytvoříš vztah k někomu, kdo nesdílí tvé náboženské a mravní hodnoty, jistě ti to přinese smutek a neštěstí. Je moudré vyvarovat se takového ‚nerovného jha‘. Jak to ale udělat, když tvoje city k tomu člověku jsou silné? To bude námětem dalšího článku v této rubrice.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 19]

Bude nevěřící člověk sdílet tvoje nadšení pro duchovní věci?